Zaměřeno na slavíky

Žádné natahování sklopek jen tak naprázdno v kabinetu. Akce v bažinách! A hned radši řeknu, že neúspěšná.

Co je ale neúspěch? To, že máte konečně chvíli jít do známých míst, být tam a zradostnět tam? Vždyť jsem si báječně připravil lávku pro komfort kroužkování! Dvacet let o tom mluvím. Pojďte se tam vrátit.

Už neprší, vítr je ale v nárazech silný. Táhnu lávku lagunou a nevím, jestli nezapadnu. Označník plynovodu je majákem. Jsem udřený jako vždycky o modráčcích, když chystám místa. Mé chytání je jiné, stále se opírá o klasiku. Snosit na vytipované plácky pařezy, bidla, klacky a větve a místo kolem řádně „rozorat“. Na vršku té kupky bude nalíčena sklopka. Nezdá se to, ale v blátě se člověk zapotí. Mám ale přípravy rád. Čtu z ptačí džungle očima – chvíli modráčků, a pak třeba cvrčilek.

Lávku jsem plácnul přes stoku a prvně jsem na druhé straně. Neskutečný svět! Lány houpavých ok, pruty rákosí. Obdivuji solitérní stvol, jak se chytře pod poryvy prohýbá, nepraskne. Odumřelý, s potomky na čepici, čeká na slunný – ten nejsprávnější den. Stojí tu od minulého léta, kdy úkol měl před sebou. Teď už o sobě neví, jenom příroda scénář dozoruje. Nádherný svět, anebo jsem se zbláznil. Co by mi řekli jiní podnikatelé v lesklých botách, drinky ve skle?  Jiní, s raketou v ruce? Já se tu umolousaný vláčím s kusem prkna rákosím. Tolik je cest na výběr a žádná nesmí mrzet! Divoká prasata tu v klidu rodí selata v dokonale založených hnízdech. Jsou vzdělaná. Právě sem chodí modráci pro potravu a taky kolem lagun. Už chystám pastičku. V kulise neskutečné. Tichý zpěv o kus západněji vítr žene k lávce. To je balzám po roce! Znám jejich písně, dobře je znám. I když je každý jiný, společné prvky tam jsou. Chytání modráčků je nejemotivnější druh sklopkařiny.

Dvě kontroly po čase, třetí, čtvrtá, vítr blázní a zpěv trochu hmoždí.

Zdálo se mi, jako bych si od pasti ptačí pohyb odplašil, kdo ví. Mám takových zážitků dost, že člověk přijde do léčky brzy.

Jsem u auta, plácek je v laguně pár desítek metrů nedaleko, táhnou sem dvě lindušky luční, čtyři strnadi rákosní a jeden kolega. Chvíli po něm další. Diskutujeme vespolek o novinkách. Na náš stožár u Koprníku se vrátil první čáp. Loví tady v louce. Volají jeřábi, obletují nás houseři od usazených hus. Samec poštolky dokazuje, co sokoli umí, je to chvílemi v poryvech až neuvěřitelné. Posed se kymácí, drží klinickou smrt, do střechy teče. Tedy – když prší, jak hlásí kolega, kterého jsem potkal v zimě ve Škodovce při chytání ťuhýka.

Louka se začíná zelenat, o jaru ví. Chlapi odešli, já jsem zimou zmodral, balím a jedu na oběd kolem páté.

Nevadí mi prohrávat, stejně je to moje chyba, že ve sklopce neskončil. No a co. Lokalita je obsazena, hnízdit se tady i letos bude. Volavka bílá přelétá rybníky s udicí přes rameno. Čtyřicet labutí přežvykuje řepku. Kdybych tam zašel, nějaký kroužek bych jistě odečetl. S nabízenou sobotní tvrdou houskou by mne asi tady v olejce poslali do háje. Nahánět je nebudu, ať je obejdou chlapi. Mají lepší optiku.

Po panelce jedu krokem. Vychutnávám si pohled přes rameno do jaloviny, kterou by z lidí pochopil možná tak každý třístý. A to bych ji ještě musel představit. Je to chystaný se, koš nádhery.  Za týden už to tady bouchne a za měsíc bych to chtěl v noci nahrát. To by byla birderská laskomina!

Osmého března je k návštěvě močálů brzy.

Vracíme se z prohlídky bledulkového ráje a v plánu jsou naučné stezky města na Klenici. Vyprávím o nich, jak jsme je budovali. Společníci oceňují, že dílo má zajištěný servis.

Vítr v nárazech je silný, ale je teplo. Od Továrenských nádrží naplno zpívá drozd. Do plánu našeho odpoledne je vřazena návštěva močálů jižně od Kněžmostu, i když je na ptáky brzy. Ale po republice již pozorovatelé hlásí zpívající budníčky a dokonce pěnici černohlavou. Tah rozbíhají černí bramborníčci a nám po vystoupení z auta na panelce přeletuje nad hlavou dvojice lindušek lučních. Tak to už je podezřelé hodně, ptačí jaro pospíchá!

Od Lítkovic letí ze sadů ohromné množství kvíčal. Návštěvě vyprávím, jak jsme mokřad onehdy zachránili, důvodem byli modráčci. Říkám, jak mi je prima tady na panelce, že mezi mnou a rozmáčenou zemí vlevo je přátelství. Že slyším, jak ostřice dýchají, jak vousy rákosí zpívají, o volnosti.

Prozrazuji i také, jak podivným jsem ornitologem. Že dalekohled na krk věším jenom pro návštěvy.

Mám teď po opravě uši, a když jsme v půli cesty, rázné povětří k nim přinese tón. Co je to za hloupost? Beru na oči skla a jedu nad rákosinou. Ani nemusím daleko. Modrák! Padáčkem klesá do hrany zblochanového oka za kštice orobinců. Stačilo, vše je jasné! Rekord – a pořádný – je na světě. Doprovod žasne, co se to se mnou děje, jak jsem se v momentě proměnil. V ornitologii to občas zažívám. Upadám do lehčího transu, mluvím překotně, hlasitě. Známí mi radí, abych popošel loukou proti větru a pouštěl hlas s povětřím. Dělám to tak a oni už vidí zpěváka, jak nás oblétá. Snad jsem si ho pro čas odchytu neodradil, vyrazím zítra, pokud na sítě nebude větrno.

Tímto příletem velmi výrazně padl rekord místních sledování.

Můj pohled na prostředí je jistě zvrácený.  Způsobili to ve mně slavíci. Ale nejen oni. Tady je příklad z dneška. Ještě že „Dráhy“ jsou ještě dál v jakési křeči a nádraží vypadají, jak vypadají.

Potřeboval bych těch houštin ještě o něco víc, přeji si tajně, aby místa dál unikala pozornosti všech křovinořezů v rukou drážních lidí. Kéž by alespoň ještě letos! Ano, je tam binec od přepravených lidí i od jiných, které místa přitahují, ale to slavíky nezajímá. A za nimi přicházím já.

Byl jsem naproti vlaku na jedenáctou a tak jsem v tom jarním obraze zašel před nádraží snít. Výš jsou dva obrázky – vlevo a vpravo. Myslím, že už tam letos zazpívají, musím si dát pozor.

Některá místa meziročně zhynou, krajina má ale potenciál tento. Rodí se nová a tak slavíků zatím neubývá. Nedá se však zrcadlit tyto „ráje“ v médiích, protože hned se najde náměstek něčeho, který na ostudu nažene lidi. Jsem nejspíš jediný v regionu a možná i dál, kdo poznal kouzlo těch pustošin. Jde o svět stínů, nepořádku a mnohdy i lidské bídy. Vše toto zmíněné vytváří kulisu jedinečnosti. Musí člověk být ozbrojený, připravený i na neveselo. Ale já do těch prostředí chodím. A pocity, když poznávám – kolik že zajíců a všelijakých drozdů; kolik že ještěrek a pestrých pásovek tady v tom přístavu s životem kotví. Možná mne pochopíte. Jedu krajinou a podobná místa mne oslovují. Zastavuji – pravda, hlavně kvůli slavíkům, ale když vidíte koberce z podbělů a kdejaký keřík hrnout se do života, vtančí to do vás. Proto bývám tak vyladěný, proto se těším ze života. Kdy jindy – než teď, opřít se do toho, sytit se náladami a motor držet v obrátkách. Mocně to pomáhá a kdejaký felčar na dálku možná přikyvuje. Když lidská mysl skotačí o radosti, tělo pozadu nezůstane!

Byl jsem se úkolem podívat v lese, jak letos s bledulemi. Zítra si s návštěvou vyjdeme. Zas budou v úžasu jako tenkrát, když jsme hned vedle točili o Klenici. Chtěli se vrátit a uvidět znovu. Vezmu je tam. Vůně – ta neopakovatelná, posazená jen k tomuto výjevu, dere se po mokřinách. Poupata zítra už přeběhnou do zvonků a fluidum rozezvoní.

Fragment smíšené bučiny před chvílí vpustil do starých děr doupňáky, červenky patří k západu, jestli by tedy už měly… Ano, půjdou do toho za chviličku! Sýkory, střízlíci a strakapoudi, šoupálci, brhlíci a praví lesní kosové – ti, co ještě, když listy opadnou, odlétají. Teď blikají zlatými zobáky a nezavřou, dokud je podletí nepřesvědčí. Vzlétnou kol mohutní roháči i paví oka buková. A já – možná, že po cestě nazpátek, najdu otisk bot z dětství.

Pro letošek je už krom VPZ (první sobota v máji) připravena i jedna beseda.

Ve městě na soutoku Zábrdky s Jizerou jsem takto ještě za celý čas nebyl. Bude to spontánní, protože čas, jak táhne k jaru, dostává mne do výrazných emocí.

Zde pozvánka a večer přijďte znovu, ptačí jaro už jaksepatří odpálíme, abychom nezaspali!

Ten vlak se kdesi v jižním povzdálí dávno už rozjel – a kdo nenaskočí, zůstane zmrzlým a o všechno přijde. Život se ujímá hlavní role a bývá v tom každý rok sakra dobrý. Pojďme s ním žít, všechno se začíná!

Poměrně úzký pruh společného území obou hnědých slavíků, který se táhne šikmo dolů od vršku Německa k Černému moři a naši republiku míjí ve vzdálenosti směšných dvou set kilometrů, je unikátní v mnohém. Pro mne je však jakýmsi maskotem výskyt zpěváků s obojatým repertoárem. Existují dnes již studie vystihující fenomén, nabízí se však hrst otázek doplňkových, které doposud nezazněly. Jednou z nich je zpěv samotných F1 kříženců, což už je téma i pro ornitologii tuzemskou. Nechme stranou teď nahrávky z klecí, kterých je po internetu fůra – a vlastně – nechme stranou i všechny ty samčí bastardy tuzemské volné přírody.

Pojďme po půlce května do míst, kde se oba mistři opravdu potkávají- robustnější, i ten zpěvavější.

Už jsem to někde kdysi řekl a pokorné je říci to znovu. Sám jsem tam tehdy před lidmi naletěl. Není mi nepříjemné vzpomínat na tu chvíli šoku, a kdyby to bylo u nás, neuvěřil bych absolutně. Tehdy. Dnes už vím, na co si dávat pozor, jak posuzování neuspěchat. Jde o téma značně obtížné, vyžadující zkušenosti. Úplně z toho vynechat můžeme čistého slavíka obecného, nic podobného nesvede. U nich jsou prostě jen zpěváci špatní, skvělí či „průměráci“. A aby to ještě nebylo v posudku tak jednoduché, dát pozor třeba i na dobu zaznamenávání. Zda pták je v produkci jarní či šizené pohnízdní. Zda je spárovaný či dosud hledající.

Vyzvedávané nadschopnosti patří slavíku tmavému. To on jde někdy v učenlivosti tak daleko, že „vymaže“ stopu i po delších přestávkách a v projevu podvodně „přispíší“! Neodpustí si ale při delším sólování některé obraty druhové a tam jej načapat lze. Jsou překrásné ty zpěvy plné dovádivosti a improvizací. Pro místa jde o něco typického. Mnohokrát jsem zažil tu neskutečnost slavičí kreativity a člověk je až lítostiv, že koncert musí odchytem přetnout. Nakonec ale – chycení slavíka je vlastně i potvrzením oné zmatenosti či spíše taktiky.

Celý život jsem tvrdil, že jsem patriotem a nikam bych domov nepřemístil. Dnes ovšem při stále silnějším vlivu své ornitologie bych třeba slevil. Požádal bych o členství v Gdaňsku, jestli by mne vzali, a usadil se u jedné z těch rozezpívaných řek. Vy byste mi odtud posílali občas hovězí a chleba a já bych vám na květen zajistil ubikaci. Zvednul bych centrále počet slavíků a od máje vstával vstříc dobrodružství. Čekal, až od českomoravských hor „Téma“ přiletí, zavíral rozměklé tamní kroužky a topil se v objevech. Zapomněl bych na Kněžmostku, hnanou z krajiny v panelech, bez ryb a bez keřů, dostával do uší neslýchaný zpěv slavíků tmavých. Věnoval bych se pelichání a v létě k obloze začínal hrát.

Ještě, že je na to už pozdě…

Jako člověk s dílnou bych si měl dokázat poradit s technickými nároky při odchytech. Požadavků za léta vzešlo dost, některé jsou skutečně mými objevy, o jiných bychom možná byli ve při. To je třeba příklad využití lyžařských hůlek pro sestavy k vypínání sítí. Sám první jsem použil už v konci minulého století poté, co jsem odešel od nepraktických stanových tyčí. Jsou ovšem kroužkovatelé, kteří nápad nesou též, kolik let nevím, ale přišli na něj zřejmě sami. Neberu jim to. Objev to je ovšem luxusní zejména v poslední době, kdy jsou tyčky lehké a přitom potřebně pevné. Jsou kónické k sestavování zasunutím, mají ocelové špičky k zabodnutí. Natřeny barvou na lehké kovy odstínu „Bažina“ jsou ihned k použití.

Jiným, i když starším vynálezem už opravdu vlastním je „Kverkova klička“, využívaná u sklopek k zajištění „vychytaného“ sklopného ramínka.

Pastičky jiných výrobců se sbalit sklopením dodnes neumí, jsou trvale „stanové“ a převážet se musí buď v nataženém a zašněrovaném stavu či neforemně jehlanovité. Sklopné ramínko je vskutku revoluční věc, i když výrobu komplikuje.

Nadpis slibuje (zatím) poslední vychytávku, pojďme k ní.

Jedná se o „Chytací keřík“ a přestože tento objev zavání Cimrmanem už výrazně, jsem přesvědčen, že v akci nezklame. Vyvedený byl opravdu rukodělně kdesi na východě, je stálezelený, nepromokavý, nemačkavý, s květináčem v podobě zátěže.

Nápad se narodil vyřazením tohoto letitého bytového doplňku, zachycením těsně nad popelnicí. Využití najde při letním chytání slavíků kolem náhorních plošin, kde pod hvězdami krom dráhy pro letadla nebývá nic. Než shánět navečer v širém okolí větve pro přiclonění zdroje produkce, chytací keřík problém smazává! Pro noční chytání je zvečera času obvykle dost, instalace pomůcky se vyplatí. Nabízí se samozřejmě možnost odvěsit na keřík alespoň jeden z reproduktorů.

Chytání na pláních bude vyzkoušeno už v čase příletu, v prvních momentech máje. Metoda stahování slavíků z noční oblohy se dosud při jarním tahu neosvědčila, pokusy musí pokračovat.

Používám síťové pastičky – sklopky od samého začátku. Vlastně byly mým prvním chytacím náčiním, sítě měl tehdy málokdo.

Sklopky jsem si uměl vyrobit ze svářecího drátu, čeřínkových sítěk a pérek z pastiček na myši. Pro červy jsem jezdil do mlýna či je opatřil přes známého v zoo. Z nich jsem si později založil chov a stal se samostatným.

Když člověk nemá nikoho, kdo by ho do oboru zasvětil, je všechno složitější. Sklopku jsem viděl v Obhlídalově Ornitologické příručce na obrázku, to mi muselo stačit. Vidím tu chvíli jako dnes, mám paměť na obrazy. Navázal jsem červa na nitku na uzly a botou rozkopal svah u splavu „Červeňáku“. Věděl jsem, že tam slavíci hnízdí. Kolíček mi pořád prokluzoval a červa to vždycky spuštěním roztrhalo. Pak jsem síťku vzadu vysoukal přeci jen líp a mohl ji listím přimaskovat. Svahem jsem se vyřítil na silnici a zabrzdil na druhé straně zatáčky. Slavík o mně věděl a zpíval daleko u splavu. Nezdálo se mi, že se do místa vrátí. Pak ale koukám, že síťka škubavě nadskakuje a jdu se podívat. Tak se chytil můj první pták k okroužkování! Byla to samička s holým břichem. Kroužkoval jsem ji v obavě, že není značka podle předpisu připevněna.

…

Je poslední únor. V zahradě se celou zimu zdržovala červenka, na podzim dostala kroužek, teď jsem ji viděl ještě tu pobývat. Nejvyšší čas chytit ji pro kontrolu, než odletí na sever. To se však nedařilo, i když jsem přeházel kvůli ní celý kompost. Vůbec se neukázala. Provádím tedy poslední kontrolu pastičky, s tmou ji zabalím. Je teplý večer a já v něm vidím, že pod síťkou skáče černý pták! Mám radost, že jsem nelíčil naprázdno a navíc ten kos má kroužek.

Kosové se na červy vůbec nechytají, toto je teprve můj druhý. Přitom první se chytil v zimě na zemi v kovárně na nasypanou slunečnici. Kroužek je nakonec můj, kosa jsem chytil a označil v listopadu. Je letitý, krásně černý, se svatebně žlutým zobákem. Náš místní. Dívá se na mě, asi se pamatuje. Je docela v klidu. Když ho po odečtu pouštím, sedá na plot nedaleko.

Kolik už jsem pochytal ptáků do sklopek? Nádherné chytačské řemeslo! Na rozdíl od sítí jej člověk opravdu vychutná, užije. Vše napínavější, daleko více zasloužené než někde něco nafiltrovat. Ptáci se chytají po jednom, pokaždé musí člověk zařízení znovu co nejšikovněji nainstalovat. Pracujete s motyčkou, první odchyty neskutečně voní, zem je totiž jarní. Sklopka šetří peníze. Zajíc, když po ní přeběhne, jenom ji sklapne a v momentě chytáte dál. Když ušák vletí do sítě, máte škodu jak hrom! Vodící lanko přetržené, v pletivu pořádný tunel. Oprava málem na dopoledne.

Když líčím sklopku, myslím na staré čihaře, na jejich fortel. A říkám si kolikrát, co dnes by tomu řekli. Vzal bych je s sebou a museli by vyprávět. Vím, že by se u toho chvěli, protahovali obočí, uhlazovali zcuchaný vous. Pak by se divili – jak to, že slavíky zase pouštím! Z čeho že budu živ… Nechápali by kleště s kroužky na bužírce. A což teprve, kdybych jim řekl, že „hliník“ nakupuji. Vhli by se nejspíš po hlavě do Jizery a vytáhnout nechtěli.

Jiné jsou časy, milí bývalí! S velikou pokorou a tuze rád čtu věty o vašem řemesle. O citu pro plácky na chytání, o umění přejemném, promýšleném. Jsem vaším následníkem a dobrý se snažím být, jak byli jste sami. Úspěšný v odhadu, radostný z potkávání. Chci ale vědět víc, než jak každého udržet za dvířky v zpěvu. Předhvízdávat melodie. Chci, aby svobodně až bezinky ztěžknou, mohli odletět za sluncem. Aby se vraceli – a já to ve směru k lidem mohl dokazovat. A dlaň, kterou jsem před vámi před chvílí otevřel, ať je mého vztahu odznakem.

Ten druh je prostě fantastický. Pelichání zvládne za jediný měsíc! My mu ale tentokrát spíš nahlédneme do cestovní mapy, protože nás v dohlednu čeká i výsledek z našeho pokusu s přístroji. Zatím k jinému od zahraničních ornitologů ze Švédska, kde druh hnízdí početně.

Výsledky ukazují, že dospělí slavíci tmaví, sotva po hnízdění přepelichají, nastupují tah k jihovýchodu. K mořskému pobřeží jsou schopni dorazit během tří dnů a tam prvně pořádně zabrzdí. Více jak tři týdny se zotavují. Pak jako na povel se zvednou a míří do Afriky. Jeden se zastaví na jihu Egypta, druhý ve východním Súdánu. Když z předchozích odlétali, končil říjen. Oba se „potkali“ pak u Kilimandžára v poslední zastávce a odtud opět – jako na povel – v začátku druhého týdne prosince vyrazili k cíli. Dosáhli jej nedaleko od sebe. Jeden přezimoval v severozápadním Mosambiku, druhý ve východní Zambii. Letěli sem osm a půl tisíce kilometrů – měřeno po přímce, takže v podstatě daleko víc. Odletěli nazpět kolem půlky března, kdy už jejich příbuzní slavíci obecní směřují Evropou hnízdit. Tmaví se dostavují do svých okrsků v konci první dekády máje. U nás průtažné potkat můžeme už kolem pálení čarodějnic – spíš ale v prvních dnech máje. Jsou to samečkové a jen málokterý se pokusí hnízdit. Původ je žene domů.

Je neuvěřitelné, jak vše je v přírodě zařízeno. Jak to, že instinkt dva ptáky vyzve ve stejnou dobu na křídla, letí každý za sebe a pak se v Keni pomalu srazí? V národním parku Tsavo West působí mnoho let britský kroužkovatel Graeme Backhurst s pomocníky. S dnešními znalostmi a s přihlédnutím k jeho výsledkům u ptáků ze západního Palearktu člověku spadne čepice z hlavy před jeho „čichem na místo“. Dokonce dřív jeden ze slavíků tmavých, označený na průtahu republikou, byl jeho vyhlášenými odchyty na světlo v místě kontrolován.

Líčíme na ně, berem je do ruky a tak málo o nich víme! Vždyť každý z nich má za těch květnů za sebou takový výkon! Přiletěl hnízdit a čekají úkoly nové. Vyhnízdit, pokud to půjde. A dál – jak už zmíněno – přeměnit zase peří a vyrazit. Nelze vůbec domyslet – kolik všemožných nebezpečí musí překonat, jakou kondici pro úkol vychystat. Jak nechat se vést starou navigací a domů nepřiletět pozdě ostatním pro úšklebky. A to už mé myšlenky právě odlétají do květnové přírody Polska. Je osmého a všichni si večer říkáme – zítra tu první z nich bude… A ono opravdu! Hned za rozbitým mostem se mezi veselými tóny slavíků obecných ve vrbině ozval zpěv tvrdý, hlučný a dlouhých přestávek – přihlášení k pobytu tajemného slavíka tmavého uherského. Ještě před chvílí se přehoupl přes moravské hraniční hory příhodnou sníženinou, srdce ucítil v stupňující se netrpělivosti nad dál už jen placatou zemí, aby po čase nejkratším, uviděl řeku! Průhledně rezavou v slatinných solích, volnou a k němu laskavou.

Stojím dál na mostě a nejde té nálady dopít. Takový ráj!

Vzal jsem si práci před dílnu, protože tak nádherný čas jsem nechtěl minout.

Je 13° ve stínu, jaro přichází! Najednou kolem mne putuje a „bezvětřím“ stoupá do výšky chumáč rostlinné vaty. Dívám se za ním, než zmizí nad střechami, a vím, co se stalo. Nad jezírkem jsem nechal jako vždy přes zimu několik doutníků. Ještě včera byly kompaktní. Vím to jistě, protože jsem tam byl kvůli veverkám. Strakapoud v zimě rozmlátil budku špačkům a obsadily ji veverky.

Nemám z nich radost vůbec, co nadělám.

Dnes v tom teple se první doutník v jakémsi mikrokráteru rozevřel a chmýří z výdutě startuje do světa.

Za normálních okolností se orobinec nikde neuchytí, obavy nemám. Fascinuje mne ale načasování cyklů, řeklo by se – obyčejný doutník…

Vzpomínám, jak je na rybnících cupovali zjara moudivláčci. Staví z nich stěny hnízd.

Kde je konec těch drobných stavitelů? Nápadně jich ubylo. A přitom dříve pro kroužkovatele platilo – chceš-li kroužkovací odečty, lákej do sítě moudivláčky! Kroužek měl snad každý druhý.

Tehdy na Červenském rybníku, když jsem chytával cvrčilky slavíkové po příletu, ozýval se na kose z vrby jeho tenký hlas pořád dokola. Bylo to jasné. Stačilo si stoupnout pod strom a chvíli pozorovat. Už letěl stavitel s chumáčem chmýří a už i hnízdo prozradil! Zůstanu s ním, než se do sklopek modráček chytí, vítám nádherné divadlo plné vitality a ptačí dovednosti. Slunce svítilo právě jak dnes. Pak ale vidím, že pták má kroužek a jdu si pro dalekohled. Kroužek je o mnoho delší, než máme my na moudivláčky. Je to jasné, bude ho třeba chytit. Na přehrávku to nebývá problém, dílo chviličky. Od hnízda zamířil přímo k síti a už je v kapse! Blátem čvachtám nedočkavě. Kroužek opravdu na nožce má a už se mu věnuji: OZANO ITALY V49733. Psal se rok 90 a z kartičky, když později přišla, zjistil jsem, krom jiného, místo kroužkování – Capo Lena, Albenga (Savona). Kroužkován byl na pobřeží v půlce listopadu jako jednoletý. Libonati Vittorio se jmenoval kolega na konci úsečky dlouhé 880 kilometrů po přímce.

A že si s těmi odečty nevymýšlím, že jich opravdu bývalo dost – ještě pár uvedu:

Z Červenského rybníka kontrolován v Zeiselmauer, Niederösterreich, Austria.

Další, chycený „o modráčkách“ na rybníku Kabát byl označen centrálou GDAŇSK KK01929 v Naklo, Stawy rybne Wystep, Bydgoszcz, Poland.

Jiný u Březiny na rybníku Žabakor a na Červenském kontrolovaný.

A ještě tento – označený na rybníku Novozámeckém u České Lípy a u nás kontrolovaný.