O síle míst

Žádné komentáře u textu s názvem O síle míst

Můj pohled na prostředí je jistě zvrácený.  Způsobili to ve mně slavíci. Ale nejen oni. Tady je příklad z dneška. Ještě že „Dráhy“ jsou ještě dál v jakési křeči a nádraží vypadají, jak vypadají.

Potřeboval bych těch houštin ještě o něco víc, přeji si tajně, aby místa dál unikala pozornosti všech křovinořezů v rukou drážních lidí. Kéž by alespoň ještě letos! Ano, je tam binec od přepravených lidí i od jiných, které místa přitahují, ale to slavíky nezajímá. A za nimi přicházím já.

Byl jsem naproti vlaku na jedenáctou a tak jsem v tom jarním obraze zašel před nádraží snít. Výš jsou dva obrázky – vlevo a vpravo. Myslím, že už tam letos zazpívají, musím si dát pozor.

Některá místa meziročně zhynou, krajina má ale potenciál tento. Rodí se nová a tak slavíků zatím neubývá. Nedá se však zrcadlit tyto „ráje“ v médiích, protože hned se najde náměstek něčeho, který na ostudu nažene lidi. Jsem nejspíš jediný v regionu a možná i dál, kdo poznal kouzlo těch pustošin. Jde o svět stínů, nepořádku a mnohdy i lidské bídy. Vše toto zmíněné vytváří kulisu jedinečnosti. Musí člověk být ozbrojený, připravený i na neveselo. Ale já do těch prostředí chodím. A pocity, když poznávám – kolik že zajíců a všelijakých drozdů; kolik že ještěrek a pestrých pásovek tady v tom přístavu s životem kotví. Možná mne pochopíte. Jedu krajinou a podobná místa mne oslovují. Zastavuji – pravda, hlavně kvůli slavíkům, ale když vidíte koberce z podbělů a kdejaký keřík hrnout se do života, vtančí to do vás. Proto bývám tak vyladěný, proto se těším ze života. Kdy jindy – než teď, opřít se do toho, sytit se náladami a motor držet v obrátkách. Mocně to pomáhá a kdejaký felčar na dálku možná přikyvuje. Když lidská mysl skotačí o radosti, tělo pozadu nezůstane!

Byl jsem se úkolem podívat v lese, jak letos s bledulemi. Zítra si s návštěvou vyjdeme. Zas budou v úžasu jako tenkrát, když jsme hned vedle točili o Klenici. Chtěli se vrátit a uvidět znovu. Vezmu je tam. Vůně – ta neopakovatelná, posazená jen k tomuto výjevu, dere se po mokřinách. Poupata zítra už přeběhnou do zvonků a fluidum rozezvoní.

Barva, co mají nad cípky, je táž, jak měly kuličky na cvrkání, pálené z hlíny. Nevzpomínáte?

Fragment smíšené bučiny před chvílí vpustil do starých děr doupňáky, červenky patří k západu, jestli by tedy už měly… Ano, půjdou do toho za chviličku! Sýkory, střízlíci a strakapoudi, šoupálci, brhlíci a praví lesní kosové – ti, co ještě, když listy opadnou, odlétají. Teď blikají zlatými zobáky a nezavřou, dokud je podletí nepřesvědčí. Vzlétnou kol mohutní roháči i paví oka buková. A já – možná, že po cestě nazpátek, najdu otisk bot z dětství.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.