Žádné natahování sklopek jen tak naprázdno v kabinetu. Akce v bažinách! A hned radši řeknu, že neúspěšná.
Co je ale neúspěch? To, že máte konečně chvíli jít do známých míst, být tam a zradostnět tam? Vždyť jsem si báječně připravil lávku pro komfort kroužkování! Dvacet let o tom mluvím. Pojďte se tam vrátit.
Už neprší, vítr je ale v nárazech silný. Táhnu lávku lagunou a nevím, jestli nezapadnu. Označník plynovodu je majákem. Jsem udřený jako vždycky o modráčcích, když chystám místa. Mé chytání je jiné, stále se opírá o klasiku. Snosit na vytipované plácky pařezy, bidla, klacky a větve a místo kolem řádně „rozorat“. Na vršku té kupky bude nalíčena sklopka. Nezdá se to, ale v blátě se člověk zapotí. Mám ale přípravy rád. Čtu z ptačí džungle očima – chvíli modráčků, a pak třeba cvrčilek.
Lávku jsem plácnul přes stoku a prvně jsem na druhé straně. Neskutečný svět! Lány houpavých ok, pruty rákosí. Obdivuji solitérní stvol, jak se chytře pod poryvy prohýbá, nepraskne. Odumřelý, s potomky na čepici, čeká na slunný – ten nejsprávnější den. Stojí tu od minulého léta, kdy úkol měl před sebou. Teď už o sobě neví, jenom příroda scénář dozoruje. Nádherný svět, anebo jsem se zbláznil. Co by mi řekli jiní podnikatelé v lesklých botách, drinky ve skle? Jiní, s raketou v ruce? Já se tu umolousaný vláčím s kusem prkna rákosím. Tolik je cest na výběr a žádná nesmí mrzet! Divoká prasata tu v klidu rodí selata v dokonale založených hnízdech. Jsou vzdělaná. Právě sem chodí modráci pro potravu a taky kolem lagun. Už chystám pastičku. V kulise neskutečné. Tichý zpěv o kus západněji vítr žene k lávce. To je balzám po roce! Znám jejich písně, dobře je znám. I když je každý jiný, společné prvky tam jsou. Chytání modráčků je nejemotivnější druh sklopkařiny.
Dvě kontroly po čase, třetí, čtvrtá, vítr blázní a zpěv trochu hmoždí.
Zdálo se mi, jako bych si od pasti ptačí pohyb odplašil, kdo ví. Mám takových zážitků dost, že člověk přijde do léčky brzy.
Jsem u auta, plácek je v laguně pár desítek metrů nedaleko, táhnou sem dvě lindušky luční, čtyři strnadi rákosní a jeden kolega. Chvíli po něm další. Diskutujeme vespolek o novinkách. Na náš stožár u Koprníku se vrátil první čáp. Loví tady v louce. Volají jeřábi, obletují nás houseři od usazených hus. Samec poštolky dokazuje, co sokoli umí, je to chvílemi v poryvech až neuvěřitelné. Posed se kymácí, drží klinickou smrt, do střechy teče. Tedy – když prší, jak hlásí kolega, kterého jsem potkal v zimě ve Škodovce při chytání ťuhýka.
Louka se začíná zelenat, o jaru ví. Chlapi odešli, já jsem zimou zmodral, balím a jedu na oběd kolem páté.
Nevadí mi prohrávat, stejně je to moje chyba, že ve sklopce neskončil. No a co. Lokalita je obsazena, hnízdit se tady i letos bude. Volavka bílá přelétá rybníky s udicí přes rameno. Čtyřicet labutí přežvykuje řepku. Kdybych tam zašel, nějaký kroužek bych jistě odečetl. S nabízenou sobotní tvrdou houskou by mne asi tady v olejce poslali do háje. Nahánět je nebudu, ať je obejdou chlapi. Mají lepší optiku.
Po panelce jedu krokem. Vychutnávám si pohled přes rameno do jaloviny, kterou by z lidí pochopil možná tak každý třístý. A to bych ji ještě musel představit. Je to chystaný se, koš nádhery. Za týden už to tady bouchne a za měsíc bych to chtěl v noci nahrát. To by byla birderská laskomina!
