Zaměřeno na slavíky

V půl dvanácté přišel déšť a zastihl nás rozjeté. Devatenáctkrát nám nepršelo a člověk neví, kam poděkovat. Nechal jsem se však skrytě vykolejit hned zkraje, slavíci v Obrubech – nula! Můj věrný společník tam s rodinou od včerejška karavanoval a měl za úkol poslechnout v noci zpěvy.

Vstával jsem ve tři a chystal náčiní. Procházel propagační materiály, zda jich bude dost, v půl páté vyrazil po objížďce k pískovně. Slavík se přeci jeden ozval dole při příjezdu do lomu, uklidnilo mne to. A Tom mi ho pak i hlásil, když vstali a vařil kávu. Mezitím se chytil budníček menší a první dorazivší jej mohli zažít. Lidí bylo nakonec ke čtyřicítce, optimální stav. Na hladině jezírka poláci velcí, zelenonohá slípka a lyska. Ozvala se žluva. Druhý problém byl v listnatém lese, který je sice opravdu krásný, ale nemám jej nacvičený, a tak jsme slyšeli jenom pár druhů. Přivolat jsem špatným přehrávačem nedokázal nic, ani střízlíka. Na otočce u Přepeř též vůbec žádný slavík nebyl, červenku se zlákat nepovedlo. Potkávali jsme i hnízda. Když jsem zval na břehulí stěnu, netušil jsem, že lom je už z většiny zavezený. Zůstalo tedy u vzpomínek. Ze zajímavějších druhů jsme slyšeli lindušku lesní a holuba doupňáka. Když jsme se vrátili na místo srazu, nad hladinou lovily vlaštovky s jiřičkami. Kolega přinesl odspodu zmíněného slavíka, oběma jsem v tichosti výrazně děkoval. Pak se sice pár ptáků před objektivy uvolilo – strnad, pěvuška, koňadry a další budníček, ale překvapení se v podstatě nekonalo žádné.

Kroužkování lidi baví vždycky. Provázel jsem jej veselými historkami, aby se lidé zahřáli. Přišli mi docela spokojení, tak jsem v závěru řekl, že příště klidně můžeme zas. To bude podvacáté a vrátíme vše po jistotě do Slavičího háje. Hostování po regionu je daleko náročnější a přináší komplikace.

Děkuji všem, kteří přidali svůj krok k našim. Děkuji za podezření, že to pořád má smysl pořádat.

Objevil jsem při dnešním průzkumu Dolnobousovska tři nová hnízdiště, dvě z toho jsem tak trochu tušil. Na jednom jsem chytil celý pár a on má kroužek z přesídlení. Z šestnácti chycených slavíků mělo šest kroužky z let minulých, což je senzační. No a ten jeden? Starý známý, mistr od soutoku!

Loni jsem se tam nedostal a nemyslel jsem si, že se ještě kdy uvidíme. Je pořád stejný, vždy působí sebevědomě.

Ozvat se ale nechtěl, možná chtěl počkat, až se sbalím a odejdu. Pak se „upískl“ a vše bylo jinak.

Měním pohled, opravdu – je to živá příroda, nevyzpytatelná. Neplatí o starých, že vždy dorazí včas. Za hřbitovem, kolem naučné stezky, před týdnem ještě nic nebylo, až jsem si myslel, že obyvatelé zahynuli. Teď jich tam je nejméně šest a samý kroužek!

Slavík od soutoku se velmi hodí, protože ho dokážeme „spočítat“. Okroužkován byl totiž jako dvouletý, což je skvělé a po jistotě. Označen byl 15. 6. 2013 v místě jako prvně hnízdící. Tomu se říká věrnost!

Jo, a tady je ještě ten sobotecký slavík včera ohlášený.

Dnes jsem ho chytil jako prvního, nikdy ještě nehnízdil, uvidíme, co předvede.

Vracel jsem se z cesty. S vypůjčeným přehrávačem jsem se stavil kousíček za Humprechtem, v dolíku u koupaliště.

A slavík tam je! Znamená to tedy, zítra se tam vydat kroužkovat. Je to totiž tak mediálně důležitá adresa, že tam musím. Město Sobotka už slavíky nemá, polehává stranou. Jednou se ale stalo, že se tam usídlili, byť příště už zase chyběli. Tak se tady chová rozhraní osídlení druhem. Pozlatit každou hroudu v této krajině a ještě by to bylo málo! Měl jsem obrovské štěstí na budoucí oblast zájmu tehdy v začátku osmdesátých let. Toto jsem samozřejmě vůbec nevěděl. Co jsem vlastně věděl? Že se jim chci věnovat – ano, to jsem věděl najisto. Ale jinak to bylo „pole neorané“.

Je neuvěřitelné, jak i v nárocích na krajinu jsou slavíci neoblomní. Výš proti proudu Jizery prostě nejdou. Je to na ně moc úzké a zahlcené. A možná i chladné. Jistě, u Příšovic, Všeně či Březiny se nějaký ten zpěvák občas objeví, ale to jsou ony výjimky potvrzující pravidlo.

Zvláštní je moje krajina, opravdu je zvláštní. Z ornitologie tu od dob doktora Hořice nenajdeme nic. Široko daleko. Ani já nejsem pravým ornitologem – mapovatelem. Ostatní ptačí druhy sleduji spíše okrajově, bývalo jinak, ale to už je dávno. To proto, že si mne specializace osedlala pro sebe a dlužno podotknout, že rád jsem se nechal. Snažím se slavíky poznat, porozumět jim, pochopit jejich život i nároky. Dočíst se od jiných badatelů, co tady neseženu. A přát si i strachovat se, aby se pod Český ráj stále vraceli. A kdyby všude v budoucnu krajina padla a vyasfaltovali jsme ji doocela, zůstane Slavičí háj!

Přijďte v sobotu na „vítání“ do Obrub a uslyšíte to ode mne určitě alespoň jednou během dopoledne. Začínáme kolem půl sedmé za rybníčkem v pískovně.

O prvním podobdobí a vyléčení z podceňování

Na prvního máje jsou staří slavíci doma! Dotahují mladí a starší samičky, navracení uzavřou mladí obou pohlaví a invalidé.

První podobdobí pro toho, kdo slavíky chytá pro kroužkování, právě nastává. Samečkové chytat moc nejdou, soka se snaží přezpívat z pozice, kde dobře vidí, o samičkách, zakládajících snůšky, mají přehled.

Obrovským problémem jsou ptáci protahující. Je jich mnohde dost, jsou v pohybu. Chvíli pějí tu a za moment už o kus dál. V noci vystřelí pryč, anebo se někde usadí na okolí (jsou-li původem místní).

Nyní vše dostane rychlý spád. První týden máje je pro slavíky velečasem, kdy jich je všude „plno“. Lidé je hlásí z nejneuvěřitelnějších míst. Vše se zklidní a po oblasti jich ve finále zbude „úměrno“. K tomu začíná průtah vzácných slavíků tmavých. První jsou hlášeni, já jsem zatím na setkání letos štěstí neměl.

A k tomu podceňování?

Jsou místa kolem liniových staveb jedním velkým nebezpečím, kde jde fakt o zobák. Tolikrát byl nalezen slavík rozježděný koly aut, na železnici stane se též. A v této představě jsem včera přistoupil i na „předboleslavskou“ lokalitu „U sochy“. Auta kolem jezdí čím dál v menších odstupech (někdy už žádných) a křoví jsou po obou stranách, což je právě ten malér. Zrovna odtud mám smutnou fotku rozježděné samičky slavíka s hnízdní nažinou, z let předešlých.

Brzdím u svatého před závorou, beru cajk a jdu hrát. Je tady! Tak rychle vyčistit uličku u plynobudky po straně té rokle a už to jede. Pták je mazaný a s brilantním zpěvníkem jde po topolu k nebi. Vím, že vidí úplně všechno – síť, mne i přehrávač. Obloukem oblétá místo do tří vrbiček, co jediné tu jsou. Měním ovladačem taktiku – a vyšlo mi to. Těsně u tyče kouká docela odevzdaně. Radost na mé straně nebere mezí, má kroužek, je zdejší a označen v roce šestnáct. Tak přeci přežívat dovedou i tady v tom nebezpečnu! Jasně, samičky to mají těžší. Létají kyvadlově pro stavební materiál, dřou se s ním v letu přízemním a z hnízda pak, když vyletí za hygienou a protáhnutím, taky se dvakrát nerozhlíží. A malér je na světě hned.

Děkuji ti, starý slavíku, že to zvládáš. Že mi dokazuješ zvířecí chytrost a talent učit se novému. Že jsi mne v mínění poopravil.

Nejde to pojmenovat jinak, než nádherný čas. Člověk si vyrazí málem v podvečer, aby neztratil kontakt s děním na hnízdištích – a takových zážitků!

Protože nemám poslední dobou v hlavě nic jiného, než výzkum, výsledkem přípravy bylo rozhodnutí, že první v sektoru Mnichovohradišťska navštívím břeh u silnice – přivaděč na pražskou desítku. Zpěv jsem tam posledně v noci okénkem slyšel. Parkuju daleko a musím kus dojít, ale místo, které jsem našel – nešlo uvěřit. Rozpoznal jsem v tom vyschlém korytě Nedbalku, tady podbíhá silnici, když mívá vodu. Napojení na břeh silnice tvoří klasické a slavíky oblíbené křovité „T“. Zde navíc s velkou kaluží vody – té, která se po dešti nestačila protáhnout vystouplým propustkem. Slavík odpověděl, chystám cajk. Sklopku ignoruje, líčím síť. Je mazaný, zpívá z hlohu, který se za několik hodin rozsvítí. Musím mu tedy trošičku pomoct a obcházím zpěváka zezadu. Stačí pak šlápnout na větev „praskačku“ a může být hotovo. Pták většinou prchá tam, kde „se zpívá“. Tam je bezpečno. Prchal, a už jej čtu v kroužku. Lesklém, nedávném. Přesídlení? Paráda! Proto se výzkum dělá. Nemám ale možnost vlézt do archívu, tak si tipuji, že nejblíž je hnízdiště „U čerpačky“, proti viaduktu. Že by byl odtud? Nevím, risknu to. Slavíka vážím, nefotím, foťák leží doma na skříňce. Zapisuji tučnost a pouštím jej k notám. Zalistoval v nich pořádně.

Parkuji u čerpací stanice, přebíhám násep s keříky a v ulici z devatenáctého dubna hned tahám síť, ani nehraju. První moje strofa ve vzduchu a pták v síti! Jasně, vrátil se starý bard a rychlejšího v příletu pak vyhnal. Tušil jsem správně a v historii to není poprvé. Ukazuje se tím, že moje příletové monitorování je téměř k ničemu – tvrdit, že letos se vrátilo málo domácích, kroužkovaných, je tedy hloupost. Na místech se totiž udávají věci! Tak toto byl ode mne pro začátek kousek věru husarský. Odjíždím a v hlavě řeším, jak to u slavíků je. Jak to, že zvítězí podle mých poznatků vždycky domácí, náhody to nejsou. Upozorňuji, že prve okroužkovaný – ten rychlejší, nebyl žádný loňský puberťák a přeci prohrál. A nemohl náhodou pocházet z místa nového – u „Téčka“ a vyhnat se nechal tak trochu rád? Nevím.

Pak šly věci další. Pod Salabkou u Kofoly nic (už roky), v Dolcích k údivu jediný. Ale starý známý, takže další retrap! Paráda.

Jedu k mostu přes desítku u Přestavlk, lidé se diví síti na krajnici vypnuté podélně a já pro ně lovím čerstvě slavíka, vyhraného. Myslím, že víc, než upálení čarodějnice, si budou pamatovat z dnešního večera zážitek tento. Ještě mám čas, spěchám na místo „Za kamenným mostem“, směr Klášter Hradiště nad Jizerou. Pozemek stal se soukromým, kus křoví zůstalo, ale slavíci chybí. Táhnu se úvozem výš a mezi akáty dosud bez listí jak nezkušený herec přehrávám. Hned ale musím vypnout, zpěv sice bídný, ale dole na plácku v křížení cest jiný nebýval. To je ale dost dávno. Tahám opět podélně cesty bez sečení ulice, dálkový ovladač se neovládl a vybil, bude to peklo… Slavík zpívá naproti a hnout se nemíní. Pak ale trpělivost ptáka je ta tam a už se třepe síť. A prvně dnes mluvím nahlas, protože kroužek má stěnu tenoučkou, a to švédský výrobce našich kroužků hliník leguje! A doma jsem to pro vás operativně spočítal, nosí jej 1833 dní. Nechme hliník hliníkem a užasněme nad výkony drobných slavíků! Kdyby promluvil, vyčetl by mi zničenou lokalitu. Co mu mám na to říct… Postačí mu snad vršek úvozu a akáty – až rozkvetou, celý okraj řeky omámí. Včely se ulítají a já nezapomenu. Kolikrát letěl pryč a zase zpátky, v roce šestnáct mám u něho kontrolu, jindy se mnou vypekl. Dobře vím, že spousty slavíků kolem po krajině vracet se umí, jen zjistit to pořádně nedovedu. Nádherné předvídání! A dobře nám s krajinou tak! Ano, byl to ten bídný zpěvák, ale jak vůbec můžu hodnotit ptačí výkony? Copak vím, co se „nosí“? Pustil jsem ho po cestě, nahoru trefí. Trefil, už prozpěvuje.

Ale, co to? U auta ze zahrady letité vily se nese zpěv jiný, též slavičí. Noc už je ale nad řekou a ještě malý krůček a je po chytání. Šťouchám tyčí do asfaltu, hledám záchytný bod. Síť kotvím za auto, brzda je zatažena. Visí jak handra, vypnout mi nejde, spadla by na silnici. A hned taky spadla. Nově ji věším, přehrávám. Slavíkovi se už moc nechce, v noci pódia nemění. Sedím za blatníkem v trávě, sleduji keře nad plotem, co všechno s barvami umí, o kus dál vydechla řeka. Už ale první petardy od požářiště zní, slavíka to naštěstí nerozhodilo. Přízemním letem rozvlnil kapsu a už jej kroužkuji. Je od loňska mlád. Ověřuji si určovací znaky, dokonale sedí, a pak jej vracím do zahrady. Slovil jsem ho z ní pěkně.

Je čas sklapnout noty. Za dveřmi první máj. Myslím na ten strašný příběh od Máchy odtud nedaleko, auto zavrčelo, abychom padali domů.

Pozvánka na Vítání ptačího zpěvu 2019 • Česká společnost ornitologická

Obruby
Sraz v sobotu 4. 5. od 6:00-6:30 hodin u rybníčka (50°27’31.767″N, 15°5’21.041″E), parkování v místě na pevné cestě. Akce proběhne v Obrubech na okraji pískovny a v přilehlém lese, za každého počasí. Dopolední trasa cca 2 km s ukázkou kroužkování a představením oblasti. Vedou: Pavel a Tomáš Kverkovi (tel.: 723 009 527, pkverek@volny.cz, blog Zaměřeno na slavíky).

Tak jsem to radši překopíroval z webu společnosti, abychom byli v zákrytu.

Prostředí je to zajímavé a nějaké hlasy zaslechneme. Možná i něco okroužkujeme. V místě by měli být i slavíci, pak zmizíme v lese. Půjdeme za počasí každého, ono to třeba zase dopadne. Přijeďte parkovat klidně po té úzké asfaltce až na její konec (okraj pískovny).

Hlavní pořadatel poslal opět dost materiálů ke čtení dospělých, i pro děti. Hlavním tahákem by mohly být břehule. Nikde jsme je v předchozích ročnících nepotkali, bylo by to osvěživé. A mohu slíbit, že si o nich povíme dost, řadu let jsem je tam kroužkoval. Rád upozorním tady teď třeba na to, jak po vyhnízdění probíhá jejich vzdalování se rodišti. Kroužkování to vypátralo dokonale. Kdybych zapomněl, nechť mi to některý z mladých účastníčků laskavě připomene a já ho nechám za odměnu zase zapisovat vyskladněné aluminium.

Napsal bych – v sobotu „uvidíme“, ale vzhledem k povaze vycházky říkám „uslyšíme“.

Ne, nezlobím se na kapky, které vítr přinesl. Od noci nějaké sprchly a vím, že krajina prosit dál nepřestává. Vím, jak jí bylo, ani tyče jsem zarazit do země nemohl u veselského jezera. Fotografové vyrazili na lov a snímkují kapky ze všech stran. Dnes mi olověné nebe nad Hrádkem imponuje a pozdržet bych jej přál. I když jsem nemohl vyjet za slavíky, tohle je víc.

Využívám situace, převracím počasí v přínos i pro mne a mizím do archívu. Ověřuji stopu v určování listováním v letech minulých. Musím alespoň půl sta spolehlivě určitelných slavíků ještě nachytat, ale projíždění zápisků, mi dělá radost. Vytipovaný znak sedí, až na vzácné výjimky. Ale to ani jinak v přírodě být nemůže. A včera se mi stalo – představte si – jeden z těch slavíků byl sakra těžký! Ne na vínově metalové závěsné váze Pesola, potud vše v očekávání, těžký byl k determinaci. A nově testovaný znak rád vypomohl. Vstoupila do mne taková jistota, že všechno další peří se verdiktu raději podřídilo. Inu, bude-li to tak fungovat i mezi kroužkovateli, budu rád. Toto se od výzkumu čeká a ve finále zůstane. Kdyby se posun v bádání povedl, šlo by o událost z největších. A velikou motivaci. Že má pořád význam hledání v tématech tisíckrát prohlížených. Že nebylo řečeno vše. Vždyť chodil jsem okolo skrytosti do loňského léta, kdy stopu navětřil o letních nocích, v přešlapování za sítěmi. Když táhli Polabím konečně severští slavíci temní. Prohlížel jsem je určitě o něco víc, byli mi vzácnější. A tam se to narodilo! Mohl jsem jistě mít šanci už dřív, když chytal jsem pod lampou v horách. Tam ale bylo víc chvatu a soustředění míň, pro lidi spoluchytající. S chutí jsem totiž byl více s nimi, při jejich příbězích nad kleštěmi i krásou vysloužených setkání s peřím, než abych soustředěný, držel se zadání z domova. Učit se ze vzácné příležitosti. A tak jsem fotil úplněk nad břehem sníženiny a slavíky tmavé prohlížel laxně. Víc hlavu lákalo šumění křídel odhodlanců a dohlížení možných osudů. Syrové ovzduší po průvanech, pro které hory nechodí nikdy moc daleko. I kytka z převzácných – kapradinka, co rozkvetla zátěží po chytání. Rozšlapáním horského svahu.

Byl jsem rád nad těmi setkáními, ale zapomněl vnímat šanci poskočit dál.

Jak běžel čas a měnil plány, začal jsem chytat za nocí po nížinách. Jako by klíč k těm úspěchům chystal se odmykat i dveře za dveřmi – ty, které nebylo v tom čase vidět. Tajemné i teď, kdy končí duben a já beru za kliku neosahanou, v napětí, jestli To přijde. Jestli už za nimi spojí se indicie a sáhneme po fanfáře.

Odcházím do archívu pokračovat…

Osmadvacátého je čas, kdy je to v krajinách samý slavík. A vydrží to divadlo ještě celý týden máje.

Píše Jožka z Moravy, že za svůj ornitologický čas nezažil se slavíky to, co teď vedle pobytem u Váhu. To se děje ale i u nás! Jen údolím Váhu (znám z čundrování) běží tahový koridor opravdu mocný.

Tady u nás včera večer zpívali slavíci i od silnice při Hradišti, kde jindy nebývají. Bouřící hormony vyhnaly ze zimovišť i ty nejváhavější – z loňska mladé, a ženou je k cílům. Jejich odchyty jsou pak komplikované, slavíci dlouho nikde nepobydou a člověk jejich pohybu s náčiním nestačí. Zpívají, i když pořádně neumí. Zpívají jednak, protože jsou šťastni, ale i proto, že kolem táhnou konečně samičky. Starší, zkušené, spěchající – slovy Jirky Formánka – načasované. Jednu z nich tady představím včetně nasliněním peří odkrytého znaku k rozlišení. Tady je…

Mezi nachytanými mistry i břídily byl tento výjimečník. Už na první pohled droboučký slavík, biometrický sběr to potvrdil.

Zahnízdí na Horce u rybníčku. Došlo tam ke změně, původní se vrátit už nedokázal. Kdyby tak člověk mohl znát, jestli mu nevyšlo už předchozí léto. Nebo, zda ještě přepelichal, odrazil od dubové bažantnice do noci k moři a problém přišel pak. A možná ani to ne! Třeba přezimoval a nezvládl zrychlený návrat. Mohu se mýlit ovšem i tady, stává se totiž, že mnohý veterán už prostě zvolní, aby vůbec přežil. Domů se přiletí podívat spíše jen pod tíhou vlastenectví a někde ho najednou křídla už neposlechnou. I tam ale kroužek je s ním! Chvíle, vyhaslá vědecká naděje. Vyhaslá naděje i tak nějak zeširoka. Anebo chybuji, jak chybil jsem tolikrát, a on někde v hlubokém úsměvu přičítá domovská stmívání nad zpěvníkem svižně už vychystaným. Přesně tak se stalo u zatím nepřekonaného rekordmana ve věku zjištěném kroužkováním tehdy u Dolního Bousova. Svoji předchozí nedůslednost jsem si s velikou chutí při dalším setkání odpustil. Kdy se vědělo, že přepisovat se tentokrát už bude. Neviděli jsme se od těch dob potom už doopravdy. Nejdou slavičí časy, jako ty naše. Ale když slyším na prahu domoviny zašumět Červenský splav o jaře, kdy Klenice na to má ještě sílu, o jedno setkání navíc bych velice stál. Zpěv je v tom místě ale už jiný, překotný, a kroužek jsem pro něho z bužírky vyvlékl před nedávnem.

Letí teď slavíci nad Evropou. A poletí, dokud nedoletí. Do Slavičího háje a hájů jiných. K nájezdům na dálnice koledovat si o malér. Směřují na Slovensko i v kouty na Moravě, a potom ti, co mají cíl nejdál, doletí k Prosně. Do míst, kde narezlá řeka ztrácí svobodu v mohutné Wartě. Na konečnou. Brzy tam budu stát a tyto věty budou tam se mnou. Čím jsou hranice nás, pro křídla ptáků…

Děkuji za ohlasy, vyřídím i směrem k roští.

Chtěl jsem nedávno na besedě přivítat posluchače oslovením – sjetí i sešlí, ale nechám si to asi na Vítání ptačího zpěvu. Ne, samozřejmě žertuji, i když některých nápadů, které mi hlava produkuje, se vzdávám dost nerad. Bylo tomu tak už ve škole a platil jsem za to tvrdě. Být humoristou.

Potkal jsem se včera s člověkem na nové lokalitě poblíž Veselé. Když jsem mu osvětlil důvod pobytu, zalovil v paměti a douvedl mne sám. Přes boleslavské rádio. Má cenu do médií chodit, pomáhá to v terénu.

Letos jsem se v mezích možného znovu opřel do výzkumu, současně si tím dokazuji, jak hluboké mezery ve znalostech mám. Je to tak správně, pořád je důvod chodit chytat. A potkal jsem včera u nádrže i Mirka, měl v síťce pořádného kapra. Já šel kolem taky se síťkou a neodnesl si nic. Hned jsem si vzpomněl na tátu, taky rybařil a můj úkrok od udic k dalekohledu těžce nesl. Právě pro šupiny ve vezírku. Nechápal mne, jak můžu chtít dělat něco, odkud nic nepřinesu. Šel kolem čas, a šlo ho hodně. On už tu není, ale myslím si – kdyby věděl o ceně, kterou mi společnost nedávno udělila, že by svůj pohled pozměnil. Stal jsem se znalcem slavíků, ale jak jste se výše dočetli – pokoru, pokoru si držím. Je to už spíše v rovině osobní, sám nejlíp na sebe vím, co vše ještě nevím. A mnohdy nevím ani to, kolik dalšího ještě nevím. Musím vyrážet dál!

Podívejte – ta nádherná cesta! Odpusťte místu zadrátování, svítit chceme každý. Ale ty stromy pro hrušky a vzadu kopeček s liliemi v létě, a já tudy nikdy snad ještě nejel! Musel jsem zastavit, i když nejhezčí úhel záběru jsem už přejel. Vracet se mi nechtělo, jako bych slyšel – Pavle, vyfoť mne takovou, jaká jsem. Tak jsem to udělal. Krajino slavíků navrácených…

Okroužkoval jsem jich devět v té jízdě a hledal na nich rozdíl, který se možná usadí v určovacích klíčích, definitivně. Držím se stopy od loňského léta a těšil jsem se, jak v šatě svatebním slavíky doprohlédnu. A taky technika chytání současného. Je jeden veliký zážitek! I dneska ukousnu půlden a na další místa vyrazím.

Možná se pletu, možná jsem ozářen dařením se, ale zdá se mi, že konečně trochu víc poznám je i podle zpěvu. Že i tam zákonitosti jsou a já je už tušené vybarvuji. Zkouším si přijet a z chování slavíka rozpoznat ihned, bude-li starším, anebo loňským. Dělám si koníček zábavným, jak to jen jde.