V půl dvanácté přišel déšť a zastihl nás rozjeté. Devatenáctkrát nám nepršelo a člověk neví, kam poděkovat. Nechal jsem se však skrytě vykolejit hned zkraje, slavíci v Obrubech – nula! Můj věrný společník tam s rodinou od včerejška karavanoval a měl za úkol poslechnout v noci zpěvy.
Vstával jsem ve tři a chystal náčiní. Procházel propagační materiály, zda jich bude dost, v půl páté vyrazil po objížďce k pískovně. Slavík se přeci jeden ozval dole při příjezdu do lomu, uklidnilo mne to. A Tom mi ho pak i hlásil, když vstali a vařil kávu. Mezitím se chytil budníček menší a první dorazivší jej mohli zažít. Lidí bylo nakonec ke čtyřicítce, optimální stav. Na hladině jezírka poláci velcí, zelenonohá slípka a lyska. Ozvala se žluva. Druhý problém byl v listnatém lese, který je sice opravdu krásný, ale nemám jej nacvičený, a tak jsme slyšeli jenom pár druhů. Přivolat jsem špatným přehrávačem nedokázal nic, ani střízlíka. Na otočce u Přepeř též vůbec žádný slavík nebyl, červenku se zlákat nepovedlo. Potkávali jsme i hnízda. Když jsem zval na břehulí stěnu, netušil jsem, že lom je už z většiny zavezený. Zůstalo tedy u vzpomínek. Ze zajímavějších druhů jsme slyšeli lindušku lesní a holuba doupňáka. Když jsme se vrátili na místo srazu, nad hladinou lovily vlaštovky s jiřičkami. Kolega přinesl odspodu zmíněného slavíka, oběma jsem v tichosti výrazně děkoval. Pak se sice pár ptáků před objektivy uvolilo – strnad, pěvuška, koňadry a další budníček, ale překvapení se v podstatě nekonalo žádné.
Kroužkování lidi baví vždycky. Provázel jsem jej veselými historkami, aby se lidé zahřáli. Přišli mi docela spokojení, tak jsem v závěru řekl, že příště klidně můžeme zas. To bude podvacáté a vrátíme vše po jistotě do Slavičího háje. Hostování po regionu je daleko náročnější a přináší komplikace.
Děkuji všem, kteří přidali svůj krok k našim. Děkuji za podezření, že to pořád má smysl pořádat.
