Pro déšť mizím do archívu

Ne, nezlobím se na kapky, které vítr přinesl. Od noci nějaké sprchly a vím, že krajina prosit dál nepřestává. Vím, jak jí bylo, ani tyče jsem zarazit do země nemohl u veselského jezera. Fotografové vyrazili na lov a snímkují kapky ze všech stran. Dnes mi olověné nebe nad Hrádkem imponuje a pozdržet bych jej přál. I když jsem nemohl vyjet za slavíky, tohle je víc.

Využívám situace, převracím počasí v přínos i pro mne a mizím do archívu. Ověřuji stopu v určování listováním v letech minulých. Musím alespoň půl sta spolehlivě určitelných slavíků ještě nachytat, ale projíždění zápisků, mi dělá radost. Vytipovaný znak sedí, až na vzácné výjimky. Ale to ani jinak v přírodě být nemůže. A včera se mi stalo – představte si – jeden z těch slavíků byl sakra těžký! Ne na vínově metalové závěsné váze Pesola, potud vše v očekávání, těžký byl k determinaci. A nově testovaný znak rád vypomohl. Vstoupila do mne taková jistota, že všechno další peří se verdiktu raději podřídilo. Inu, bude-li to tak fungovat i mezi kroužkovateli, budu rád. Toto se od výzkumu čeká a ve finále zůstane. Kdyby se posun v bádání povedl, šlo by o událost z největších. A velikou motivaci. Že má pořád význam hledání v tématech tisíckrát prohlížených. Že nebylo řečeno vše. Vždyť chodil jsem okolo skrytosti do loňského léta, kdy stopu navětřil o letních nocích, v přešlapování za sítěmi. Když táhli Polabím konečně severští slavíci temní. Prohlížel jsem je určitě o něco víc, byli mi vzácnější. A tam se to narodilo! Mohl jsem jistě mít šanci už dřív, když chytal jsem pod lampou v horách. Tam ale bylo víc chvatu a soustředění míň, pro lidi spoluchytající. S chutí jsem totiž byl více s nimi, při jejich příbězích nad kleštěmi i krásou vysloužených setkání s peřím, než abych soustředěný, držel se zadání z domova. Učit se ze vzácné příležitosti. A tak jsem fotil úplněk nad břehem sníženiny a slavíky tmavé prohlížel laxně. Víc hlavu lákalo šumění křídel odhodlanců a dohlížení možných osudů. Syrové ovzduší po průvanech, pro které hory nechodí nikdy moc daleko. I kytka z převzácných – kapradinka, co rozkvetla zátěží po chytání. Rozšlapáním horského svahu.

Byl jsem rád nad těmi setkáními, ale zapomněl vnímat šanci poskočit dál.

Jak běžel čas a měnil plány, začal jsem chytat za nocí po nížinách. Jako by klíč k těm úspěchům chystal se odmykat i dveře za dveřmi – ty, které nebylo v tom čase vidět. Tajemné i teď, kdy končí duben a já beru za kliku neosahanou, v napětí, jestli To přijde. Jestli už za nimi spojí se indicie a sáhneme po fanfáře.

Odcházím do archívu pokračovat…