Jeden z nejdrobnějších a přílety samiček

Osmadvacátého je čas, kdy je to v krajinách samý slavík. A vydrží to divadlo ještě celý týden máje.

Píše Jožka z Moravy, že za svůj ornitologický čas nezažil se slavíky to, co teď vedle pobytem u Váhu. To se děje ale i u nás! Jen údolím Váhu (znám z čundrování) běží tahový koridor opravdu mocný.

Tady u nás včera večer zpívali slavíci i od silnice při Hradišti, kde jindy nebývají. Bouřící hormony vyhnaly ze zimovišť i ty nejváhavější – z loňska mladé, a ženou je k cílům. Jejich odchyty jsou pak komplikované, slavíci dlouho nikde nepobydou a člověk jejich pohybu s náčiním nestačí. Zpívají, i když pořádně neumí. Zpívají jednak, protože jsou šťastni, ale i proto, že kolem táhnou konečně samičky. Starší, zkušené, spěchající – slovy Jirky Formánka – načasované. Jednu z nich tady představím včetně nasliněním peří odkrytého znaku k rozlišení. Tady je…

Mezi nachytanými mistry i břídily byl tento výjimečník. Už na první pohled droboučký slavík, biometrický sběr to potvrdil.

Zahnízdí na Horce u rybníčku. Došlo tam ke změně, původní se vrátit už nedokázal. Kdyby tak člověk mohl znát, jestli mu nevyšlo už předchozí léto. Nebo, zda ještě přepelichal, odrazil od dubové bažantnice do noci k moři a problém přišel pak. A možná ani to ne! Třeba přezimoval a nezvládl zrychlený návrat. Mohu se mýlit ovšem i tady, stává se totiž, že mnohý veterán už prostě zvolní, aby vůbec přežil. Domů se přiletí podívat spíše jen pod tíhou vlastenectví a někde ho najednou křídla už neposlechnou. I tam ale kroužek je s ním! Chvíle, vyhaslá vědecká naděje. Vyhaslá naděje i tak nějak zeširoka. Anebo chybuji, jak chybil jsem tolikrát, a on někde v hlubokém úsměvu přičítá domovská stmívání nad zpěvníkem svižně už vychystaným. Přesně tak se stalo u zatím nepřekonaného rekordmana ve věku zjištěném kroužkováním tehdy u Dolního Bousova. Svoji předchozí nedůslednost jsem si s velikou chutí při dalším setkání odpustil. Kdy se vědělo, že přepisovat se tentokrát už bude. Neviděli jsme se od těch dob potom už doopravdy. Nejdou slavičí časy, jako ty naše. Ale když slyším na prahu domoviny zašumět Červenský splav o jaře, kdy Klenice na to má ještě sílu, o jedno setkání navíc bych velice stál. Zpěv je v tom místě ale už jiný, překotný, a kroužek jsem pro něho z bužírky vyvlékl před nedávnem.

Letí teď slavíci nad Evropou. A poletí, dokud nedoletí. Do Slavičího háje a hájů jiných. K nájezdům na dálnice koledovat si o malér. Směřují na Slovensko i v kouty na Moravě, a potom ti, co mají cíl nejdál, doletí k Prosně. Do míst, kde narezlá řeka ztrácí svobodu v mohutné Wartě. Na konečnou. Brzy tam budu stát a tyto věty budou tam se mnou. Čím jsou hranice nás, pro křídla ptáků…

Děkuji za ohlasy, vyřídím i směrem k roští.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *