Vracel jsem se z cesty. S vypůjčeným přehrávačem jsem se stavil kousíček za Humprechtem, v dolíku u koupaliště.
A slavík tam je! Znamená to tedy, zítra se tam vydat kroužkovat. Je to totiž tak mediálně důležitá adresa, že tam musím. Město Sobotka už slavíky nemá, polehává stranou. Jednou se ale stalo, že se tam usídlili, byť příště už zase chyběli. Tak se tady chová rozhraní osídlení druhem. Pozlatit každou hroudu v této krajině a ještě by to bylo málo! Měl jsem obrovské štěstí na budoucí oblast zájmu tehdy v začátku osmdesátých let. Toto jsem samozřejmě vůbec nevěděl. Co jsem vlastně věděl? Že se jim chci věnovat – ano, to jsem věděl najisto. Ale jinak to bylo „pole neorané“.
Je neuvěřitelné, jak i v nárocích na krajinu jsou slavíci neoblomní. Výš proti proudu Jizery prostě nejdou. Je to na ně moc úzké a zahlcené. A možná i chladné. Jistě, u Příšovic, Všeně či Březiny se nějaký ten zpěvák občas objeví, ale to jsou ony výjimky potvrzující pravidlo.
Zvláštní je moje krajina, opravdu je zvláštní. Z ornitologie tu od dob doktora Hořice nenajdeme nic. Široko daleko. Ani já nejsem pravým ornitologem – mapovatelem. Ostatní ptačí druhy sleduji spíše okrajově, bývalo jinak, ale to už je dávno. To proto, že si mne specializace osedlala pro sebe a dlužno podotknout, že rád jsem se nechal. Snažím se slavíky poznat, porozumět jim, pochopit jejich život i nároky. Dočíst se od jiných badatelů, co tady neseženu. A přát si i strachovat se, aby se pod Český ráj stále vraceli. A kdyby všude v budoucnu krajina padla a vyasfaltovali jsme ji doocela, zůstane Slavičí háj!
Přijďte v sobotu na „vítání“ do Obrub a uslyšíte to ode mne určitě alespoň jednou během dopoledne. Začínáme kolem půl sedmé za rybníčkem v pískovně.
