Nejde to pojmenovat jinak, než nádherný čas. Člověk si vyrazí málem v podvečer, aby neztratil kontakt s děním na hnízdištích – a takových zážitků!
Protože nemám poslední dobou v hlavě nic jiného, než výzkum, výsledkem přípravy bylo rozhodnutí, že první v sektoru Mnichovohradišťska navštívím břeh u silnice – přivaděč na pražskou desítku. Zpěv jsem tam posledně v noci okénkem slyšel. Parkuju daleko a musím kus dojít, ale místo, které jsem našel – nešlo uvěřit. Rozpoznal jsem v tom vyschlém korytě Nedbalku, tady podbíhá silnici, když mívá vodu. Napojení na břeh silnice tvoří klasické a slavíky oblíbené křovité „T“. Zde navíc s velkou kaluží vody – té, která se po dešti nestačila protáhnout vystouplým propustkem. Slavík odpověděl, chystám cajk. Sklopku ignoruje, líčím síť. Je mazaný, zpívá z hlohu, který se za několik hodin rozsvítí. Musím mu tedy trošičku pomoct a obcházím zpěváka zezadu. Stačí pak šlápnout na větev „praskačku“ a může být hotovo. Pták většinou prchá tam, kde „se zpívá“. Tam je bezpečno. Prchal, a už jej čtu v kroužku. Lesklém, nedávném. Přesídlení? Paráda! Proto se výzkum dělá. Nemám ale možnost vlézt do archívu, tak si tipuji, že nejblíž je hnízdiště „U čerpačky“, proti viaduktu. Že by byl odtud? Nevím, risknu to. Slavíka vážím, nefotím, foťák leží doma na skříňce. Zapisuji tučnost a pouštím jej k notám. Zalistoval v nich pořádně.
Parkuji u čerpací stanice, přebíhám násep s keříky a v ulici z devatenáctého dubna hned tahám síť, ani nehraju. První moje strofa ve vzduchu a pták v síti! Jasně, vrátil se starý bard a rychlejšího v příletu pak vyhnal. Tušil jsem správně a v historii to není poprvé. Ukazuje se tím, že moje příletové monitorování je téměř k ničemu – tvrdit, že letos se vrátilo málo domácích, kroužkovaných, je tedy hloupost. Na místech se totiž udávají věci! Tak toto byl ode mne pro začátek kousek věru husarský. Odjíždím a v hlavě řeším, jak to u slavíků je. Jak to, že zvítězí podle mých poznatků vždycky domácí, náhody to nejsou. Upozorňuji, že prve okroužkovaný – ten rychlejší, nebyl žádný loňský puberťák a přeci prohrál. A nemohl náhodou pocházet z místa nového – u „Téčka“ a vyhnat se nechal tak trochu rád? Nevím.
Pak šly věci další. Pod Salabkou u Kofoly nic (už roky), v Dolcích k údivu jediný. Ale starý známý, takže další retrap! Paráda.
Jedu k mostu přes desítku u Přestavlk, lidé se diví síti na krajnici vypnuté podélně a já pro ně lovím čerstvě slavíka, vyhraného. Myslím, že víc, než upálení čarodějnice, si budou pamatovat z dnešního večera zážitek tento. Ještě mám čas, spěchám na místo „Za kamenným mostem“, směr Klášter Hradiště nad Jizerou. Pozemek stal se soukromým, kus křoví zůstalo, ale slavíci chybí. Táhnu se úvozem výš a mezi akáty dosud bez listí jak nezkušený herec přehrávám. Hned ale musím vypnout, zpěv sice bídný, ale dole na plácku v křížení cest jiný nebýval. To je ale dost dávno. Tahám opět podélně cesty bez sečení ulice, dálkový ovladač se neovládl a vybil, bude to peklo… Slavík zpívá naproti a hnout se nemíní. Pak ale trpělivost ptáka je ta tam a už se třepe síť. A prvně dnes mluvím nahlas, protože kroužek má stěnu tenoučkou, a to švédský výrobce našich kroužků hliník leguje! A doma jsem to pro vás operativně spočítal, nosí jej 1833 dní. Nechme hliník hliníkem a užasněme nad výkony drobných slavíků! Kdyby promluvil, vyčetl by mi zničenou lokalitu. Co mu mám na to říct… Postačí mu snad vršek úvozu a akáty – až rozkvetou, celý okraj řeky omámí. Včely se ulítají a já nezapomenu. Kolikrát letěl pryč a zase zpátky, v roce šestnáct mám u něho kontrolu, jindy se mnou vypekl. Dobře vím, že spousty slavíků kolem po krajině vracet se umí, jen zjistit to pořádně nedovedu. Nádherné předvídání! A dobře nám s krajinou tak! Ano, byl to ten bídný zpěvák, ale jak vůbec můžu hodnotit ptačí výkony? Copak vím, co se „nosí“? Pustil jsem ho po cestě, nahoru trefí. Trefil, už prozpěvuje.
Ale, co to? U auta ze zahrady letité vily se nese zpěv jiný, též slavičí. Noc už je ale nad řekou a ještě malý krůček a je po chytání. Šťouchám tyčí do asfaltu, hledám záchytný bod. Síť kotvím za auto, brzda je zatažena. Visí jak handra, vypnout mi nejde, spadla by na silnici. A hned taky spadla. Nově ji věším, přehrávám. Slavíkovi se už moc nechce, v noci pódia nemění. Sedím za blatníkem v trávě, sleduji keře nad plotem, co všechno s barvami umí, o kus dál vydechla řeka. Už ale první petardy od požářiště zní, slavíka to naštěstí nerozhodilo. Přízemním letem rozvlnil kapsu a už jej kroužkuji. Je od loňska mlád. Ověřuji si určovací znaky, dokonale sedí, a pak jej vracím do zahrady. Slovil jsem ho z ní pěkně.
Je čas sklapnout noty. Za dveřmi první máj. Myslím na ten strašný příběh od Máchy odtud nedaleko, auto zavrčelo, abychom padali domů.
