Zaměřeno na slavíky

Ani nemůžu, je to 220 kilometrů čtverečných. Ale snažím se, letos jsem se do toho opřel. Místa kolem Klenice od Března dál…

Myslel jsem, že je dočista vyholená, a není to tak. Tu a tam se kštice objeví – shluk několika keřů kolem vyššího stromu, do toho chmel – a je vystaráno. Slavík tam sídlí!

Velkou výhodou tohoto chytání je, že mě ptáci neznají a naletí. Ovšem pozor! Pokud to není nějaký fištrón přesídlený, což se stalo právě dnes na jednom z míst. Sklopky jsem připravil, ale zapomněl doma, už se mi z práce na druhém konci regionu nechtělo se vracet. Zbyla mi zase jen síť, dvanáctimetrová šílenost na nesmlouvavě úzké příkopy. Pokaždé jsem si zatím poradil a jedinou odezvu nevzdal.

Hraji přes Klenici k pásu keřů a přeji si, aby se nic neozvalo. Nedostal bych se tam totiž a ve svízeli a kopřivách se svlékat nemíním k přebrodění. Kolem všude drčí mladí rákosníci, většinou zpěvní, jak jsem otestoval vzorek v síti. Poslouchám druhý břeh napjatě. No, ksakru! Samozřejmě, že se slavík z těch míst ozval. Nechám to po žních a přijdu od trati z druhé strany. Pak ale přijdu u auta k soutoku, kde potok od vsi je docela na suchu. A Klenice, jak vidím, má na dláždění vody po kotníky! To je tedy opravdu zlé, voda v krajině chybí. Já ovšem současně zjišťuji, že na druhý břeh by nebyl zase tak veliký problém, a už to realizuji. Chystám ve vrbině ulici a těším se, až si do koleje v obilí lehnu a zavzpomínám na Michala Tučného. Připraveno, hraje se, uléhám k snění.

Slavíka slyším, ale nechce se mu. Hodina pryč, načal jsem druhou, kroužkuji mezitím jeho mládě. Ne, toho nechytím. Mám ale nachytáno odjinud, jsem spokojený. Na předešlém místě, díky vytrvalosti a taktice, jsem vychytal všech pět mláďat. Je to, jako kdyby člověk okroužkoval hnízdo. Předtím dva pelichající samci, jednoho jsem tedy chytal šíleně. Létal hlubokým příkopem, kde bývala voda a nahoru nad linku se mu nechtělo, když má díry v křídlech. Nápad, realizace – a už se může kroužkovat! Trefil spodní kapsu.

Slunce svítí od plechového města, moc času nezbývá. Když slyším slavíka pokřikovat, není to dobré sdělení. Nakonec na zadní tyči se kapsa zatřepala, vyhráno ale zdaleka není. Jsou tu rákosníci, může se chytit zase i slavičí mládě. Slavík je ale pohledem zdálky kratičký a odrbaný, je vyhráno! No – a samozřejmě – má kroužek odkdysi! Doma zjišťuji, že přesídlil z lesíku nedaleko, z tradiční lokality, kde byl chycen stejným způsobem v roce šestnáct. Nevěřím, že se mu zkušenost nevykreslila.

Krásný výsledek. Je čas, vydat se napříč kotlinou domů. Bylo to zážitkové.

V poledne jsem byl hotov s prací na hřbitově, přehodil nářadí za náčiní, a od Vlčího Pole podjel region do jižního pobřeží Klenice, mezi Řepov a Mladou Boleslav. Líbily se mi tam kdysi při putování k prameni Klenice dva křovité lemy, a tak jsem šel sítí – zkusit, co se chytí. Kdybych byl býval měl sklopky s sebou, bylo by vše radostnější, ale zadání pokusu nedávno vystavěného, znělo přesně takto, nešlo uhnout. Cílem bylo v konci první dekády července, kdy jsou obecní slavíci již notně rozpelichaní, zkusit, jak moc odvážní budou v obhajování teritorií. Proto jsem vybral oblast, kde jsem nikdy nechytal.

První zjištěný se upískl, takže jsem si hned poznamenal, že chytám samečka. Úzký prostup v pásu keřů, vytvořený sjezdem cesty, přeletět nechtěl ani náhodou. Za divení cyklistů jsem tak strávil jistě půlhodinu a musel sáhnout k improvizaci. Ulička, proseklá v konci křoví, už úspěšná byla, tam slavík odvahu udržel.

Teď ten pokus ještě ověřit zkouškou jinou. Měl jsem štěstí, našel jsem kus dál v pobřeží ještě jednoho. Situace se opakovala, takže jsem zapsal – že ověřeno, a jel bych snad i domů.

Lávka přes Klenici je i pro auta, uvítal jsem to a hned za ní na druhé straně zastavil. Křoví nebylo ideální, ale v tuto dobu už jsou slavíci „všude a nikde“. Nakonec, těsně před odjezdem, jsem zaslechl odezvu jinou, ale též slavičí. Tak jsem natáhl potřetí, znovu do cesty „pro srandu králíkům“. Cyklisté, potkají-li se takto na trase s něčím neobvyklým, většinou pozdraví, a pak se ještě ohlížejí a já si domýšlím téma jejich diskuse. I tady bych se „uzdravil“ k lidem, především ale proto, že jsem tu tvrdnul fakt dlouho. Jinam síť dát nešla, slavík reagoval metr od ní z hustého osamoceného šípku, už bych to nejspíš zabalil.

Pak mne napadlo změnit údernost zdroje i jeho místo a vyřešení záhady přišlo hned. V síti visel mladý dorostenec, nejspíše už čerstvě na vlastních nohou stojící.

Vydal jsem kroužek a mohl balit. Juvenilního slavíka mohu klidně podle naměřených hodnot určit do pohlaví, u většiny to spolehlivě jde. Když jsem mu rozfoukl peří po bocích, kde se šat vyměňuje nejdříve, už mu tam v pruzích rostl kabát do Afriky. Jako poslední přepelichají tváře, to už ale budou prázdniny v kalendáři hodně uchozené.

Mám radost z návštěvy míst, která jsem načtená v terénu neměl. Nejsou výrazně elegantní, ale třeba louka v nivě – ta se mi líbila dost. Kvetl krvavec – no, a nechyběli tedy modrásci! To potěší.

Než program ve Lhoticích skončil, přišla moje chvilka. V hnízdě z mosazi byly rozloženy pestré acháty, které bylo třeba pro dosažení třpytu polít vodou.

Bratři Brožové překvapeně koukali, co se s dárkem bude dít – a to už jej voda z Kněžmostky uváděla v třpyt. Poslední moje věta byla ujištěním k panu učiteli, že je mi velikým vzorem v přístupu ke krajině domova. I tady na setkání tichým hlasem opakovaně varoval, že můžeme krajinu ztratit zlým zacházením!

Bude mu devadesát devět let, ale hlava běžela na plné obrátky i na tomto setkání. Takových lidí mnoho už není, je vskutku „ze staré školy“. Zvláštní, jak tento muž formuje moje kroky. Není nic víc, než obyčejně odvážný, přímý. To dnes už v této společnosti znovu tak bolestivě chybí. Jeho čas snad ještě poběží, ještě by měl tady být. Za odměnu, ze spravedlnosti.

Nechci zde dnes už psát víc. Jen možná doplním – kdybych se do Lhotic vléci měl celé dopoledne – šel bych tam s přáním na každý pád. Tolik mi na všem záleželo…

Studuji nyní tento druh intenzivně. Mám nad ním tak sotva polojasno – a to je stav, který mi příliš nevyhovuje. Tak zoufale málo toho o nich víme! Dřív, když jsem začínal s kroužkováním, bylo velkou náhodou chytit slavíka tmavého. Bylo to vždy na jaře, v úzkém časovém výměru, kdy přes nás táhli do svých hnízdišť. Podobně to mnoho let přede mnou znali i ptáčníci. Dnes je situace jiná, a dokonce umíme tyto slavíky chytit i v létě na tahu do zimovišť. A dokonce zjistit v době hnízdní! Jsou to právě letní odchyty, které otevírají zrak a konečně po krůčcích posouvají dál. Předně, mne prověřují v určování věku, což je někdy opravdu tvrdý oříšek. Zvykl jsem si za ta desetiletí se slavíky obecnými, že určit už musím každého, u slavíka tmavého je to však složitější. Postup, užívaný u předešlého, tady moc neplatí. A jako ve všem – víc jedinců třeba zažít! Pak se snáz podaří i ptáky složité usvědčit též. Pomohly mi zkušenosti z Polska, i zástihy zpod světla v horách, ale nejlépe se určuje v klidu za letních svítání „doma“. O určování ale dnešní vstup nebude, i když na jednoho přetěžkého z loňska jen tak nezapomenu. Pomohl skrytý znak, který se opozdil z procesu pelichání, a vše bylo najednou s razítkem. Kdybych jej viděl u někoho z fotky, šlápl bych nejspíše vedle. Ještě teď mi přebíhá po zádech mráz z toho léta.

Slavíci tmaví, kteří nejsou naši místní (skoro všichni), přes nás (někteří) táhnou k Africe. Snosil jsem si včera večer všechny dostupné materiály, které k druhu mám a natěšeně se do nich potopil. Mám to totiž tak, že hlava je nejpřístupnější vždy s odstupem času, když přispěje vyhecovanost. A protože se letní chytání blíží, motivace houstne. Mezitím myšlení nasbíralo podněty doplňkové, které se občas postarají, že pročítám-li švédskou studii o geolokátorech, sňatých ze hřbetu dvou navrátilců před lety, najednou vidím zas dál. Chápu, co dřív pochopit nešlo. Jsem člověk, který má nad sebou značnou trpělivost – hlavně pro nespěchání, proto jsem s tématem vydržel „ubavený“ tak dlouho. Vím, že přesně toto jsou konstelace, kdy mohu opravdu na něco přijít. Je až k neuvěření, kolik cenných informací lze z podobných studií, ale i z výsledků tuzemského kroužkování, číst. Přebíhat k fotografiím, lovit v poště od kolegů, i ve vzpomínkách. Podezírat se, ťukat na čelo, i jej brát do dlaně ve chvíli prohlédnutí. A nádherné otázky jenom prší! Táhnou přes nás i ptáci ze Skandinávie? Jak letí mladí, jak to mají staří, zkušení? Jak si to stojí v porovnání s chytacím kalendářem, co mám již z nocí docela pěkně popsaný? A co tmavý slavík od Býčiny před lety z pětadvacátého, který měl křídla ještě mírně vykrojená? Byl opravdu místní, nebo s tím přiletěl?

A mohou létat s procesem nedokončeným? A co ti mladí? Ti mohou pelichat drobné peří po cestě? Jak si to stojí proti výsledkům Williho Bergera, který z Hiddensee data odletů poctivě vypisoval? A co na to skvostný výsledek mladé kolegyně z Teplického předměstí v Bílině? Je v zákrytu? Švédský mladý slavík na přímém tahu! Co další jiný mladý, z Tsavo? Od Jirky z východu Čech? Další klika jako Brno! Co ptáci od Vidlaté Seče, pobývající v místě řadu dní? Máme v čem se potápět, konečně i naší centrále výsledky přibývají. Až k tomu připíšeme polského ptáka se sebraným a přečteným „batůžkem“, bude zas přihořívat. A to jsem dnes vůbec nenašel odvahu zmínit přímé křížence! Už jich pár také je. Kam tihle bastardi letí, když zimoviště zmatených rodičů jsou tolik odlišná? Tak tady bychom štěstí potřebovali ještě mnohem, mnohem víc…

Jako bych slyšel matičku Přírodu, jak každé ze svých dětí na cestu životem takto vyprovází. Podobu pro sebe výhodnějšího, přisvojit si pro úspěch, i pro přežití samé. A to už se počítá, tady se „body“ opravdu rozdávají!

Pojďte, představím vám pár výhod „divadelnictví“, které se vznikem táhne od začátku života na Zemi. Když se začalo soutěžit o přežití či alespoň o to, kdo bude na požitky bohatší. Začít můžeme ve světě motýlů a skončíme klidně u slavíků. Anebo slavíky i začneme…

„Tak jdi hrát!“ Jako bych slyšel doporučení ke každému z mláďat, když se z vajíčka narodí a začne mu růst peří, od barvy hnízda k nerozeznání. Peří, které je schová pak i v hrabance, budou-li tiší a přimáčknou se. A zůstane i, až budou dospělými. Ani v pozdějším kabátě je na zemi při hledání potravy či při hnízdění nikdo neuvidí. Když ale třeba odložit splývavost a pustit do ocasních per o zásnubách slunce – parády náhle nepřeberně! Jako když křídla k odivu rozevře modrásek. – Jasně, motýli! Tam je vše ještě dotaženější. Podívejte se na ostruhy otakárků, chybí kolikrát i s „očima“. To ťuhýk se nechal obelstít a zaútočil na špatný konec těla. Pravou hlavu, za kterou by kořist uchopil, přehlédl, a motýl se zachránil.

A paví oko? Mimikry dokonalé, když spí na rubu kopřiv, kde listy mnohé proschly. Nikdo jej neodliší. Když ale potřeba ukázat se, člověk té kráse na líci neuvěří. Někteří z modrásků v ohlupování potřebných došli tak daleko, že míří narodit se k dravým mravencům. Výhody riziko převálcují. Pokud to ovšem ve finále vyjde. Krutihlav zbarvením (a také pózováním) je mistrem nemenším ve splývání. Sovy jakbysmet. Orchideje si hrají na hmyz a vůbec už nemluvím o kytkách masožravých – jak jim jejich divadlo vychází! Jedni splývavost využívají k útočení, druzí k záchraně. Housenky některých píďalek od větve nerozeznáte. Aby přežily a došly vývojem k vzdálenému cíli. A soukolí předání genů se potřebně pootočilo.

Jel jsem do Sobotky nakoupit do cukrárny, ve městě běží Šrámkova slavnost. Odskočil jsem si od práce. Město je živé po poslední okénko nad náměstím, a léto do takových míst přichází rádo. Napadlo mne – jak pořád nosím v hlavě slavíky – zajet dolů ke koupališti na letní prověrku lokality.

Tam, kde probíhá hranice rozšíření, dějí se často věci. A trefil jsem to! Slavík tam byl, slyšel jsem ho už, než jsem zabrzdil. A dokonce přes ulici přiletěl na keř, kde jsem ve stínu zaparkoval. Abych si připomenul, jak v slunci jsou koncová pera mocně hořící. Zrzavá byla až neskutečná! Hned jsem vylovil náčiní, a už se v sjezdu na pole i zpívalo. Byl u sítě ve chviličce, v ní vzápětí a kroužek z jara samozřejmě neměl. Byl jiným ptákem. A to jsou náměty k přemýšlení, které mám rád. Nenechá to usínat.

Ten slavík byl zajímavý ještě v jiném formátu. Je vůbec nejmenším, kterého jsem kdy chytil! Předrobným.

Bylo to tenkrát v minulém století. Slavičí roky šly v nepochopení. Neměl jsem si pořádně kde co přečíst, dnes se lidé jen ode mne mohou dovědět i poslední události. A v literatuře čeká stejně tak mnoho důležitého.

Slavíci pokaždé vyvedli a vyšlo podobně ohnivé slunce, jak máme teď. Listy z kopřiv padaly a pod ně se prvně od zimy dostávalo víc světla. Ne zas ale tolik, aby se pelichající ptáci cítili ohroženi. Tolik zas ne. Nevěděl jsem tenkrát, že v nich ti ptáci jsou, že tam mohou být, a nevěděl to ani druhý specialista, na samém jihu Moravy. Nevěděli jsme to nikdo, a nevěděli to jinde. Přišly však další roky a byly už sdílnější. Pro naši hlubší angažovanost, víc už jsme chtěli. Tedy – chtěl jsem já, Víťa se odmlčel (dnes si ovšem na slavíky zase vyjde, vím to).

Mnohdy jsem měl i kliku obrovskou, ale ta vytrvalým přeje. Najednou do sebe první odvážné hypotézy pasovaly. Šel jsem to ověřit s nohama rozklepanýma v sezóně příští – a bylo to tak! První pevné poznatky. Začal jsem na těch základech stavět a osud mi strčil do cesty lidi, kteří mne mohli posunout dál. Posouvalo se a posouvá dodnes. Jenže- roky zdrhaly a pocit mám, že by jednou mohly chybět. Proto visím na výzkumu v posledním čase, jak žebrák na vratech. Hodiny za dny, týdny a další hodiny věnuji tématu, které mne opájet rozhodně nepřestalo. A letos nebude jinak, protože dávno vím, že – i když listy padají, na slavíky dosáhnout lze. Dříve bylo vzdáno. Sezóna v podstatě končila. Dnes z toho lze dostat obrovské množství informací, do posledního dne slavičího pobytu. A úkoly provokativně chystám co nejabsurdnější. Dřív bych se zadání vysmál a šel kroužkovat do rákosí, nebo na studánky.

Sním, že jednou z objemných archivů vše vytahám a sepíšu text, slavičí skutečnosti nejpřiléhavější. A jaksepatří si to užiju. Jen třeba k hnízdění, kolik bych dnes byl schopen doložit informací. A dobrá třetina je zcela neznámých, to tady v odvaze píšu! Do tvrzení nejposlednějšího – bych vše doložil důkazy, protože bez nich vás oponent kdekterý odešle do háje.

Vždy před prázdninami jsme jezdili s Tomem na čápy. Pak jsme to omezili a nechali si jen stožár v Dolním Bousově. Tam budeme kroužkovat stále, tím současně odpovídám, že v Kněžmostě na hnízdišti novém kroužkovat neplánujeme.

Jsou zvláštní výstupy pod čapí oblaka, loni jsem na hnízdo lezl sám. Výsledky nechodí, protože nepoužíváme velké odečítací kroužky, malé nikdo nepřečte, pouze v případě úhynu ptáka. Možná to dokáží fotografové nasnímkovat z několika úhlů, ale hlášení řadu let žádné nepřišlo.

Letos jsme museli brodit řepkou a to snadné není. Mláďata jsou dvě, což není mnoho. Ale už pěkně narostlá. V těchto vedrech na ně rodiče ze zobáků chrstají vodu a ochlazují. Je to ovšem pořád lepší, než byly časy s dešti a výrazným chladnem, kdy mláďata hynula. Je vždycky krásné vidět v půli prázdnin čistě bílé čápy, jak cvičí křídla na cestu. S kroužky od nás. I letos se tedy pohledu snad dočkáme. Naštěstí se už žádný v hnízdě nezamotává do provazů, jak bývalo dřív. Přesto k hnízdu vystupujeme s nůžkami v pohotovosti.

Toto je jediné kroužkování mimo specializaci, které ještě provozuji. A jak jsem napsal, pro město na Klenici to udělám vždy rád, i s reklamou ve zpravodaji.

Cestou domů jsem vletěl do hladiny bousovského moře.

Voda ještě ušla průhledností, byla bez zápachu – a hlavně téměř vařící se. Mám rád zaplavání si do dáli, nemám rád koupaliště. A kolem kaluže tam konečně poletoval i batolec červený. I když se mi jej po líci v jeho barvách vyfotit nepovedlo, dík za tu přítomnost, babočko – barvoměnko.

Kolem byli slyšet slavíci. Ano, už jsou krajinou v pohybu ti letos narození. Někteří. Už je můžeme zastihnout všude, třeba v zahradě. Osahávají si rozměr domova. Než odletí.

Tolikrát jsem byl poblíž odcházení slavičích výrostků z domova. Od třiaosmdesátého mockrát. Nikdy ale nemohu vyhmátnout chvíli, kdy pouto opravdu praskne. Skvrněný slavík ještě párkrát zavolá, ale v doprovodu už nikdo není. Někde z dalekého okraje hnízdiště, kam touláním doskákali, se rodiče vrátili nazpět. K sobě samým. Sameček většinou přímo do srdce lokality, samička zůstane stranou (málokdy jsem chytil pelichající pár spolu, jsou už zas nesnášenliví). Na požitky jsou dva už zase příliš!

Ten čas venku právě běží. Mladí budou dospívat a přepeřovat některé svršky, hledat zajímavá místa v krajině. Ne, ještě je na odlet čas! A ztichnou, slavičí kraj znenápadní. Potká je chytač, když chce. Když ví, jak na to. Jsou poctivě vykrmení, nic jim v krajině neschází. Potřebují ji dostat do paměti, aby se jednou, za noci kdes přistálí, dokázali upamatovat. A zbytek doskákali – podobně, jak teď se vzdalují.

Začne to v přírodě zrát a to se jim hodí. Mladí slavíci ovoce milují stejně, jako pěvci jiní. Bezinky, maliny, ostružiny. Zvláštní je vědět tak trochu za ně, co je za chvíli čeká. Přemýšlet, jak se to semele, že najednou odrazí pryč. Kroužky dokázaly, že se mladí též dovedou vracet do oblasti po prvním přezimování. Teď stojí na nohách a visí na křídlech. Teď všechno začíná plnit svůj úkol. Vstupují do života, kde spolehnout už se budou muset jen sami na sebe.

Nedostanu se k slíbenému textu z časových důvodů, bude jindy. Nelze takovou věc psát ve spěchu.

Náhradou vám předkládám dárek pro pana učitele Brože, u něhož se večer sejdeme za podpory pěveckého sboru Stojmír-Bendl. Jde mu na 99 a vážím si jej. Mimo hlavní profesi je básníkem s množstvím sbírek, mám je podepsané všechny. A přicházím-li na ta místa za slavíky, úhledně srovnaná slova básníkova mne tam potkávají. Zvláštní.

Děkuju pane učiteli i za vaši statečnost. Že mi můžete být vzorem – říkat věci tak, jak cítíte. I když vám báseň pak v tom místě nevezmou. Co na tom. Ostatně – zažil jsem to s knihou v jedné zdejší vesnici u Žantova podobně. Ale ten svobodný pocit, že konečně můžeme – za to stojí.

A tohle Vám přinesu. Zhmotněné obrázky básní o krajině nás obou, roztřpytěné vodou z Kněžmostky.

Dobrý předprázdninový den, vážení!

Každý blog je jiný, každý blogger stejně tak. I zdejší slavičí stránka prochází tvářením za pochodu. Vy zatím neprotestujete, vždyť změny jsou decentní. Dále vás budu šetřit od svého soukromí a také od politiky, přestože bych i ji glosovat dovedl. Ale nemusí kupříkladu být každý z vás nyní příznivcem nově vynucených „Náměstí“, já jsem obrovským! Pojďme ale jinam.

Protože se chystá setkání u „Básníka kraje“ pana profesora Josefa Brože ze Lhotic (už zítra) – v čase, kdy se k němu blíží děvětadevadesátka, uchopím příspěvek tak, jak mluvívám s ním. A myslím, že slavíci, krajina/domovina – i vy, si to zasloužíte. Na prahu školních prázdnin, kdy světlušek po jejich domovských stráních nedoměrno! Kdy slavíci v notových řádcích zvětrali poslední list. Kdy jejich průvodce cítí, že s rokem lidí se zas něco podstatného stane. Podetne se první obilí, v Bousově vylezeme znovu na čapí sloup – a noci? Ty budou k pospíchajícím slavíkům brzy zas vyzývavé. Zůstanu s nimi (slavíky) zas, co to půjde a doprovodí je i tento blog. Znovu se podíváme do temných slují, kde handlují se šaty. Zkusíme stihnout mladé – a pak už opravdu přejdeme k nocím. Tam se v mé závislosti odbudou poslední doteky rezavých pírek, tam se o ranních zroseních za nimi nakonec dodíváme. Jak k cestám i letos přistoupili. Jak s životy znovu si naloží.

Tak přijďte večer.

Děkuji za vaše přicházení, nepsal bych jinak ten blog.