Jak to vlastně chodí?

Žádné komentáře u textu s názvem Jak to vlastně chodí?

Tolikrát jsem byl poblíž odcházení slavičích výrostků z domova. Od třiaosmdesátého mockrát. Nikdy ale nemohu vyhmátnout chvíli, kdy pouto opravdu praskne. Skvrněný slavík ještě párkrát zavolá, ale v doprovodu už nikdo není. Někde z dalekého okraje hnízdiště, kam touláním doskákali, se rodiče vrátili nazpět. K sobě samým. Sameček většinou přímo do srdce lokality, samička zůstane stranou (málokdy jsem chytil pelichající pár spolu, jsou už zas nesnášenliví). Na požitky jsou dva už zase příliš!

Ten čas venku právě běží. Mladí budou dospívat a přepeřovat některé svršky, hledat zajímavá místa v krajině. Ne, ještě je na odlet čas! A ztichnou, slavičí kraj znenápadní. Potká je chytač, když chce. Když ví, jak na to. Jsou poctivě vykrmení, nic jim v krajině neschází. Potřebují ji dostat do paměti, aby se jednou, za noci kdes přistálí, dokázali upamatovat. A zbytek doskákali – podobně, jak teď se vzdalují.

Začne to v přírodě zrát a to se jim hodí. Mladí slavíci ovoce milují stejně, jako pěvci jiní. Bezinky, maliny, ostružiny. Zvláštní je vědět tak trochu za ně, co je za chvíli čeká. Přemýšlet, jak se to semele, že najednou odrazí pryč. Kroužky dokázaly, že se mladí též dovedou vracet do oblasti po prvním přezimování. Teď stojí na nohách a visí na křídlech. Teď všechno začíná plnit svůj úkol. Vstupují do života, kde spolehnout už se budou muset jen sami na sebe.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *