Vždy před prázdninami jsme jezdili s Tomem na čápy. Pak jsme to omezili a nechali si jen stožár v Dolním Bousově. Tam budeme kroužkovat stále, tím současně odpovídám, že v Kněžmostě na hnízdišti novém kroužkovat neplánujeme.
Jsou zvláštní výstupy pod čapí oblaka, loni jsem na hnízdo lezl sám. Výsledky nechodí, protože nepoužíváme velké odečítací kroužky, malé nikdo nepřečte, pouze v případě úhynu ptáka. Možná to dokáží fotografové nasnímkovat z několika úhlů, ale hlášení řadu let žádné nepřišlo.
Letos jsme museli brodit řepkou a to snadné není. Mláďata jsou dvě, což není mnoho. Ale už pěkně narostlá. V těchto vedrech na ně rodiče ze zobáků chrstají vodu a ochlazují. Je to ovšem pořád lepší, než byly časy s dešti a výrazným chladnem, kdy mláďata hynula. Je vždycky krásné vidět v půli prázdnin čistě bílé čápy, jak cvičí křídla na cestu. S kroužky od nás. I letos se tedy pohledu snad dočkáme. Naštěstí se už žádný v hnízdě nezamotává do provazů, jak bývalo dřív. Přesto k hnízdu vystupujeme s nůžkami v pohotovosti.
Toto je jediné kroužkování mimo specializaci, které ještě provozuji. A jak jsem napsal, pro město na Klenici to udělám vždy rád, i s reklamou ve zpravodaji.
Cestou domů jsem vletěl do hladiny bousovského moře.
Voda ještě ušla průhledností, byla bez zápachu – a hlavně téměř vařící se. Mám rád zaplavání si do dáli, nemám rád koupaliště. A kolem kaluže tam konečně poletoval i batolec červený. I když se mi jej po líci v jeho barvách vyfotit nepovedlo, dík za tu přítomnost, babočko – barvoměnko.
Kolem byli slyšet slavíci. Ano, už jsou krajinou v pohybu ti letos narození. Někteří. Už je můžeme zastihnout všude, třeba v zahradě. Osahávají si rozměr domova. Než odletí.
