Bylo to tenkrát v minulém století. Slavičí roky šly v nepochopení. Neměl jsem si pořádně kde co přečíst, dnes se lidé jen ode mne mohou dovědět i poslední události. A v literatuře čeká stejně tak mnoho důležitého.
Slavíci pokaždé vyvedli a vyšlo podobně ohnivé slunce, jak máme teď. Listy z kopřiv padaly a pod ně se prvně od zimy dostávalo víc světla. Ne zas ale tolik, aby se pelichající ptáci cítili ohroženi. Tolik zas ne. Nevěděl jsem tenkrát, že v nich ti ptáci jsou, že tam mohou být, a nevěděl to ani druhý specialista, na samém jihu Moravy. Nevěděli jsme to nikdo, a nevěděli to jinde. Přišly však další roky a byly už sdílnější. Pro naši hlubší angažovanost, víc už jsme chtěli. Tedy – chtěl jsem já, Víťa se odmlčel (dnes si ovšem na slavíky zase vyjde, vím to).
Mnohdy jsem měl i kliku obrovskou, ale ta vytrvalým přeje. Najednou do sebe první odvážné hypotézy pasovaly. Šel jsem to ověřit s nohama rozklepanýma v sezóně příští – a bylo to tak! První pevné poznatky. Začal jsem na těch základech stavět a osud mi strčil do cesty lidi, kteří mne mohli posunout dál. Posouvalo se a posouvá dodnes. Jenže- roky zdrhaly a pocit mám, že by jednou mohly chybět. Proto visím na výzkumu v posledním čase, jak žebrák na vratech. Hodiny za dny, týdny a další hodiny věnuji tématu, které mne opájet rozhodně nepřestalo. A letos nebude jinak, protože dávno vím, že – i když listy padají, na slavíky dosáhnout lze. Dříve bylo vzdáno. Sezóna v podstatě končila. Dnes z toho lze dostat obrovské množství informací, do posledního dne slavičího pobytu. A úkoly provokativně chystám co nejabsurdnější. Dřív bych se zadání vysmál a šel kroužkovat do rákosí, nebo na studánky.
Sním, že jednou z objemných archivů vše vytahám a sepíšu text, slavičí skutečnosti nejpřiléhavější. A jaksepatří si to užiju. Jen třeba k hnízdění, kolik bych dnes byl schopen doložit informací. A dobrá třetina je zcela neznámých, to tady v odvaze píšu! Do tvrzení nejposlednějšího – bych vše doložil důkazy, protože bez nich vás oponent kdekterý odešle do háje.
