Tak jdi hrát…

Žádné komentáře u textu s názvem Tak jdi hrát…


Jako bych slyšel matičku Přírodu, jak každé ze svých dětí na cestu životem takto vyprovází. Podobu pro sebe výhodnějšího, přisvojit si pro úspěch, i pro přežití samé. A to už se počítá, tady se „body“ opravdu rozdávají!

Pojďte, představím vám pár výhod „divadelnictví“, které se vznikem táhne od začátku života na Zemi. Když se začalo soutěžit o přežití či alespoň o to, kdo bude na požitky bohatší. Začít můžeme ve světě motýlů a skončíme klidně u slavíků. Anebo slavíky i začneme…

„Tak jdi hrát!“ Jako bych slyšel doporučení ke každému z mláďat, když se z vajíčka narodí a začne mu růst peří, od barvy hnízda k nerozeznání. Peří, které je schová pak i v hrabance, budou-li tiší a přimáčknou se. A zůstane i, až budou dospělými. Ani v pozdějším kabátě je na zemi při hledání potravy či při hnízdění nikdo neuvidí. Když ale třeba odložit splývavost a pustit do ocasních per o zásnubách slunce – parády náhle nepřeberně! Jako když křídla k odivu rozevře modrásek. – Jasně, motýli! Tam je vše ještě dotaženější. Podívejte se na ostruhy otakárků, chybí kolikrát i s „očima“. To ťuhýk se nechal obelstít a zaútočil na špatný konec těla. Pravou hlavu, za kterou by kořist uchopil, přehlédl, a motýl se zachránil.

A paví oko? Mimikry dokonalé, když spí na rubu kopřiv, kde listy mnohé proschly. Nikdo jej neodliší. Když ale potřeba ukázat se, člověk té kráse na líci neuvěří. Někteří z modrásků v ohlupování potřebných došli tak daleko, že míří narodit se k dravým mravencům. Výhody riziko převálcují. Pokud to ovšem ve finále vyjde. Krutihlav zbarvením (a také pózováním) je mistrem nemenším ve splývání. Sovy jakbysmet. Orchideje si hrají na hmyz a vůbec už nemluvím o kytkách masožravých – jak jim jejich divadlo vychází! Jedni splývavost využívají k útočení, druzí k záchraně. Housenky některých píďalek od větve nerozeznáte. Aby přežily a došly vývojem k vzdálenému cíli. A soukolí předání genů se potřebně pootočilo.

Jel jsem do Sobotky nakoupit do cukrárny, ve městě běží Šrámkova slavnost. Odskočil jsem si od práce. Město je živé po poslední okénko nad náměstím, a léto do takových míst přichází rádo. Napadlo mne – jak pořád nosím v hlavě slavíky – zajet dolů ke koupališti na letní prověrku lokality.

Tam, kde probíhá hranice rozšíření, dějí se často věci. A trefil jsem to! Slavík tam byl, slyšel jsem ho už, než jsem zabrzdil. A dokonce přes ulici přiletěl na keř, kde jsem ve stínu zaparkoval. Abych si připomenul, jak v slunci jsou koncová pera mocně hořící. Zrzavá byla až neskutečná! Hned jsem vylovil náčiní, a už se v sjezdu na pole i zpívalo. Byl u sítě ve chviličce, v ní vzápětí a kroužek z jara samozřejmě neměl. Byl jiným ptákem. A to jsou náměty k přemýšlení, které mám rád. Nenechá to usínat.

Ten slavík byl zajímavý ještě v jiném formátu. Je vůbec nejmenším, kterého jsem kdy chytil! Předrobným.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *