Zaměřeno na slavíky

Ano, může se to již stávat častěji, nebo pořád. Jak pouto sílí, težko chtít věšet náčiní na hřebíček, když slavičí tah – a je to pravda – docela ještě neskončil. Zářiových zástihů je dost, jedná se zejména o slavíky tmavé na průtahu, ještě to prostě zkusím. Alespoň jednou, hlava mi totiž ukončení neuznala. Slyšel jsem od ní: „Jdi, prosím tebe, do háje!“. Je v otáčkách, baví ji to, bere si chytání po dávkách. Tak půjdu, co mám s ní dělat. Jen co se počasí vrátí do normálu, ještě Slavičí háj navštívím. S náčiním a bateriemi, bez toho určitě ne. S čelovkou, mobilní kroužkovací stanicí, se sítěmi. A vím, že určitě s mlhou, to nezměním. Oklepávat vodu není ze sítí příjemné, protože i tak zůstávají těžší, prověšené, málo pohotové. Slavík se do kapsy musí doslova vlamovat. Viděl jsem to kolikrát. Kolega mi říká: „Tak u toho neseď, ať se nemusíš vztekat, kolik ptáků zdrhne“. Taky řešení, ale ne pro mne. Chodím zhruba třičtvrtěhodinku před rozedněním stoupnout si do první řady šumného divadla. Tu chvíli prospat prostě nejde. Jestli se někde má člověk vyučit, jsou to tyto chvíle! Poznávání zde slaví své minuty. Zvykl jsem si mít hlavu pro ten směr nakloněnou, až budu starý a nepůjde při sítích stát ani sedět, budu spisovat. Pak lidem slavíky představím dopodrobna. Hlavu mám předmětem bádání solidně napěchovanou, to říkám bez vychloubání. Ale je pro nové dál místo, zkouším to každičkou chytací noc.

Hlava mi závěrečnou tečku neuznala. Poslechnu ji, poslouchal jsem ji vždycky.

To tedy abych šel pomalu nabíjet baterie, protože déšť v naší krajině poslední roky dlouho nepobývá.

Tropický čas v krajině bere za své, třeba nocí ještě využít. Brzdím u polního letiště vedle Humprechtu a maluji si ráno. Vzpomínky pomáhají odehnat skromnost. Zámek s půlměsícem na špici už svítí, překvapivě je vítr. Noc běží, nad výšinou vidím pod hvězdami táhnout ptáky, mohlo by to ještě vyjít.

Tmu už po noci střídá polosvětlo, lomím rukama. Tady nebude lautr nic! Nevýhodou místa je právě, že jiní ptáci zde nejsou, když tedy nepřiletí slavík, bude nula. Baterie už večer vyhasla, modráčka jsem proto vyřadil a nehrál. Stejně je to nejspíš jedno, přijde závěr sezóny naprosto příšerný. Odjedu s prázdnou. Člověk ale do poslední chvíle doufá, že něco se stát musí. Štěstí, že je na světě pro všechny. Vmáčknutý pod odrbaný černý bezíček, boční síť mám málem na klíně. Je prázdná podobně, jako ta druhá pod dubem. A pak se to přihodilo. U nejzazší tyče těsně nad strništěm, jak to na pláních bývá, houpe se figura slavíka. Neotálím, co kdyby vyskočil. Je obecný a ještě k tomu drobnější. Končí v pytlíku a další čekání vychází podle zažitého na prázdno. Jdu jej podrobit proceduře, abych nezdržoval.

Dopadlo to tedy nakonec výborně, věci balím, prohlížím stanoviště a odjíždím. Čekanky u cesty na nic už nečekají, vadnou, těžknou jim semeníky. I tady je splněno.

Když to tady spisuji u počítače, oknem už přichází chlad. Během chvilky se tropické ráno proměnilo. Slavičí rok se naklání, ale kdo ví… Třeba se ještě začátkem měsíce podívám opravdu naposledy do háje slavičího. A možná už ne. Uvidíme. Zaklapnout desky už by se daly. Je splněno. Nebo přeplněno? Vyčkejme bilancování.

Výsledkem změny na poslední chvíli byl přeci jen odchyt v háji. Důvody byly dva. Nebyl čas večer nikde chystat ulice a hlavně přišlo uvědomění si, že jubilejní slavík by měl být odchycen ve Slavičím háji. Pokud tedy přiletí v tomto vysokém datu vůbec nějaký.

Noc byla vypálená od předchozího dne, dlouho bez rosy. Nakonec však přeci jen nad ránem vtrhla do háje i mlha, dlouho však nepobyla, způsobil ji lokálně rybník Pivák. Tah ptáků je na velmi nízké hranici a s jubilejním slavíkem to chvíli po rozednění nevypadalo vůbec dobře. Zejména poté, když z krajní sítě jeden nahoře vyskočil, než jsem podlezl osnovy. Čas běžel a rozednění už bylo skutečností. Od přehrávky z neschopné krajní sítě vyskočil zřejmě modrák, budu muset pořídit náčiní takové, abych nemusel po linii sprintovat. To by nemělo být. Síť musí umět nachytat a nemařit vydřenou příležitost. Tyto informace člověk posbírá ovšem jen tehdy, pobývá-li při zařízení a bedlivě jej sleduje. Dobrou zprávou je, že slavíka zachytila síť nad Trnickým potokem, který má stále sucho v krku. Ale rákosí ptáky vede i láká k pobytu s ochrannou kápí. Nakonec se podařilo chytit i slavíky ostatní, vábničkou přivolané, takže celkový počet – letos v Česku odchycených – o celé dva slavíky tmavé přesáhl pětistovku. Dnes totiž už žádný rezavý nepřiletěl a jejich průtah bude pomalu minulostí.

Posbíral jsem po mladých návštěvnících odpadky a odvezl domů vytřídit. Uhradili mi za službu celé tři koruny, pijí totiž – jak vidno – lahvovou „Plzeň“. Děkuji celé skupině.

Všichni tři slavíci tmaví byli letos narození, tedy mladí. Pozoruhodné je sledovat zásoby tuku na cestu. Je rozdílná. Další veliký podnět k přemýšlení. Když je člověk vypouští a odlétají, vypadají ve vzduchu nezvykle. Slavík na přeletu je vůbec veliký svéráz. Rád se za nimi dívám vždy až do vytracení. A mumlám přání do pokračování nesnadné cesty.

Je pozoruhodné, když člověk v tuto dobu na punktu pár dní chybí, jak se intenzita promění. Koridor se jevil polochcíplý a sítě to orazítkovaly.

Jak to bude dál, zatím se neví. Jen mne to prostě dnes láká ještě k tomu letišti.

V odchytovém plánu už je téměř vše proškrtáno, dnes dojde přeci jen na návštěvu polního letiště, stranou Sobotky. Zažít zas lovecký zámeček Humprecht svítit mi nocí do oken. A vím to už přesně – svítí do krajiny, odkud už slavíci odletěli. Jsou pryč, na cestě k Sahelu. Letí s nimi mé doteky se vzpomínkami. Kdybych jednoho ještě přichytil, dosáhlo by číslo letos pochytaných – těch „hnědých“ – na pět set. Nikdy jsem nic takového nevyvedl, ničeho podobného nedosáhl. Je to ale tím, že úkoly z loňska mne k tomu dotlačily. Měl-li jsem poznat, jak to s původem chytaných „jednoletých“ pod noční oblohou je, musel jsem projít svůj kraj a poctivě chytat. Chytal jsem – a nyní přemýšlím. Mám tolik provokativních námětů, z časové investice vzešlých. A hrstku výsledků, které jsem absolutně netušil. Mnohé je jinak a třeba jít dál. Navázat na poznané a rozvíjet to. Znovu i třeba zpanikařit, že něco je „na vodě a i další úvaha, že hodně „plave“. Že zas dojdu do stavu, který si nepřeji. Že budu gumovat v hlavě a opravovat. Že čtete o něčem, co pravda být nemusí. Na to mám právo. Pojďte ale dál tou cestou objevování, pojďme se snažit o další nejbližší rozpoznání. Posouvat zkoumané dál.

Dnes v kraji dozrálých jeřabin prvně a naposled zabrzdím pojízdnou kroužkovací stanici a jen co přejde tamní půlnoc, zahájím slavičí produkci. A s chutí ohromnou, jak vždycky předtím, počkám si na ráno, zda neodmění. Kontrolovat budu však po hodinách, protože z oblohy může sletět cokoli. A chytají se můry, i to je zajímavé. Pro člověka, který s motýly utratil tolik času. A taky vím, že kolem budou netopýři. A já jim poděkuji, že letos mi sítě šetří. Že se jim vyhýbají a vyhnout dovedou, když si dají záležet. Budu tam vystoupaný v serpentinách vysoko nad Osekem. Kousíček od místa, kde stávala Semtínská lípa. A vzpomínek pár jí věnuji. Měl jsem ji rád. Kolosální – to je pravý výraz pro tu pamětnici! Mám rád emoce, tančím v nich často a jsou-li navíc vztaženy k české krajině s její statečnou přírodou, bývám pak přehlasitý.

Reportáž z odchytu bude zítra. Přijďte si poslechnout, jaké to bylo a ještě mi dovolte obrázek od minule, který jsem opomenul.

Ano, chceme-li vědět víc o vzácném slavíku tmavém, dobré je vyrazit více na východ. Jeho odlet do zimovišť z horní části Evropy se odbývá jihovýchodním směrem k postrannímu pobřeží Středozemního moře. Naší republikou je příhodné tedy jít k východu, stavět ptákům do cesty čihadla, počítat se štěstím a mít trpělivost.

Místem, vyhlídnutým již z doby, kdy jsem se synem u sítí tamní akce na rákosinové ptáky pobýval, je Pardubicko. Kraj velkých ornitologických jmen jako byli bratři Štanclové a pro mne zejména Pavel Žďárek. Region, který na každém kroku připomíná, že ptactvu se tu daří. Je dovybráno, pro několikadenní pokus se nejvíce hodí pobřeží nádherného jezera, ležícího k místu příhodně na sever.  Přes jeho hladinu kamsi do výšky budou směřovat vábničky všech tří slavíků a myšlenky na úspěch. Při tom jako vždy poběží odchyty doplňkové, kroužkovat se bude vše, co má peří a do sítí zabloudí. O problematiku je zájem i mezi veřejností, výzkum zde opravdu „dostává křídla“. Diskutujeme o fenoménu, který je tak známým a současně nepoznaným. Lidmi nevídaným, zaměňovaným se skřivanem či drozdy. Králem pěvectva ptačího – slavíkem. Zkoušíme společně hledat odpovědi.

Je konec srpna – čas, kdy slavíci průtah nad naší zemí pomalu končí. Odchyty nejsou dávno tak početné, ale šance je právě na později letícího slavíka tmavého. Pár vteřin po půlnoci tedy i jeho zpěv z nosiče do noci zní. A sítě vyčkávají. Odlesk oblohy v hladině, kterou jsem naposled v sytosti modré viděl pod nohami Vinnetoua, je uchvacující. Hvězdy se v setmění třpytí, jako by víckrát už neměly být.

Chytání slavíků v nížině je známé tak sotva z poloviny. Téma vzniklo totiž nedávno.

Nakonec se se střídavým úspěchem podařilo označit, proměřit a zdokumentovat 14 průtažných slavíků. Dva modráčky, čtyři slavíky tmavé a osm obecných.

Všichni chycení ptáci byli mladými, narozenými letos kdesi. Ano, poslední slovo je výzvou, provokací a snad trochu i posměškem. Nevíme to, a ani chytání nová to nejspíš neprozradí. Že by se stalo a přišel v budoucnu mail s hlášením o zástihu některého s dotčených na hnízdišti, je nadějné asi tak, jako bych zítra šel na Hrad pro cenu za obdiv. Ne, svět peří je rozlehlý a místa pro opakovaná setkávání spíše nejsou. – Ne ale! Nechodíme s kleštěmi čekat jen na výsledky z kroužků, výzkum předkládá nejméně náruč ostatního. A přiznat se hodí i – za akcí letoška z posledních – jsme zase o trochu blíž! My, zpod nočních obloh a sítí, které umem až chytačským zařídí, že noty virtuálně odzpívané, se přemění v notový zápis s praporky ocásků v osnovách na pletivu. V polyesteru.

Ne, nechystám si brašničku s obrázkem i krajícem překrojeným, v zubatém pytlíku máslem prokvetlém, pro nástup do školy. Jen jsem chtěl časově odpíchnout závěr odletu a průtahu „hnědých“ slavíků. Modří ještě budou, i když ve vzduchu už jsou též, jak dokládá i tento web.

Nyní vydržte pár dnů, vrátím se ke zprávám, jak to půjde.

Hezké dny, pokud možno, pro všechny vaše kroky.

Noční odchyt chvíli po rozednění je u konce. Opřený o auto zouvám holínky a najednou vidím moc milou věc. Svlečku motýlí housenky.

Kolik je to let, když jsem právě tady vyfotil housenku štětconoše ořechového a poslal k registraci do Budějovic, protože o ni byl zájem. Viděl jsem ji podruhé v životě tehdy. Teď na ni koukám zas, je jasné, že v parku motýlek souběžně s námi i se slavíky žije. Jsem tvorem, kterému dost málo postačí k radosti a tak nad tou žouželí zářím jako slunce, které se už chvíli opírá do rosy. Mlha se v noci tedy předvedla! A možná to ovlivnilo tah, protože nejen slavíků, i ptáků celkově je málo. Jeden slavík tmavý, jeden obecný, dva slavíci modráčci. I tak bylo vyčkávání pěkné, napjaté, přínosné. Kolem jsou posečeny louky, je dobře, že v místě jsou. Seč svědčí motýlům.

A k těm souběžným životům mám tady ještě přídavek. V trávě, když jsem pozoroval pohyb zelených cvrčilek prostředím, vidím dva keříčky vyšlechtěných jahodníků. Hned jsem jim v té džungli vytrhal prostor, jsou vzpomínkou na časy, kdy kolega Pavel držel jahodovou plantáž. Není to milá připomínka? Mám tyto záblesky tuze rád.

Večer byl čas, a tak jsem neodolal a stoupl si do křovité stepi začlenit se. To nikdy dlouho netrvá, ve chvilce vás prostředí přijme. Byl jsem přijat. Už vidím zajíce, jak odhopkává ke kraji a těší se na lupení v louce pod vrbou. Je mu tu podobně dobře. Vidím keře, jak koruny hrdě nesou, jak postávají. Dívám se k severu – jak dopadne noční hraní… A ráno už to vím. Špatně? Nikdy bych podobné tady nevyslovil, i kdyby do sítí nevletěl jediný pták!

O každé návštěvě se snažím víc a víc přiblížit drsnému prostředí. Pochopit co nejvíc, nechat se idylou opájet.

Škoda, že jsme ty možnosti neměli dřív. Na stará kolena jsem se naučil vstávat brzy. Anebo radši snad ani nechodit spát! Nevíme pořád docela přesně, co ovlivňuje výsledek odchytu, ale to hledání je napínavé.

Bál jsem se dnes mlhy. Přišla, ale nepotrápila. Zůstala háji nadohled. Produkuje ji hladina Zvolínku, ležícího velmi příhodně severně háje. Ptáky, které rybník naláká, můžeme po potocích vidět cestovat kolem. A nachytat. Dnešek se zkraje vůbec nezdál, nakonec byl skvělý. Z cílových druhů se podařilo okroužkovat dva slavíky tmavé a pět obecných. Kdyby mi to nebylo trapné, napsal bych – skvělý materiál. Dobře, tak přidám ještě „studijní“, to už tolik neuráží. Až skončí příležitosti v terénu, budu se těšit do archívu. A myslím, že objevím dost.

Dnes jsem řešil zadání, které se urodilo v čase rozednívání. Slavík letěl odkudsi ze vzdáleného posedu v listí a před linií uhnul do strany. Až mne u rákosí málem trefil. Zmizel v bochníku vrby a tam se rozčiloval. Utekla nejmíň hodina, ještě tam byl. Ano, všichni se nechytí, to lze vytušit. Sítě však dochytily dva zbylé a ve vrbě byl pak klid. Rád bych si myslel, že to spolu souvisí. Nejspíš ano. Ze subsaharských migrantů teď táhnou hlavně ťuhýci obecní, budníček větší, rákosníci a taky slavíci.

Nebudu dnes psát zeširoka, co člověk prožívá, když se těch dávno rozcestovaných dotýká. Alespoň vědět, odkud letí…

Ano, jak přibývá nainvestovaných hodin, dní a let do tématu, vyplouvají na povrch věci často dost zajímavé.

Žehuň, rybník Žehuňský – nepochybně etapová zastávka migrujícího pěvectva rákosin. Třicet let, jež si tým kroužkovatelů v místě připomíná, to jasně doložil. Ale ono nemusí jít pouze o rákosníky, konipasy, vlaštovky, břehule – a co já vím? Třeba sýkořice. Ono půjde i o slavíky, jak se v tichosti ukazuje. Nemám z jiných mých punktů kontroly mladých ptáků o letním chytání, pouze ze „Žehuně“. A není to jistě tím, že v místě se prostě často chytá! Sám chytám na svých též opakovaně a zástihy nemám. Ptáci jsou prostě v pohybu. Co když je fenomén „Žehuně“ i pro mladé slavíky prostě etapou, kam se směřuje, a odkud se až tolik nespěchá. Známe to odjinud a v podání trošičku jiném – Vidlatá Seč, východní Čechy, tamní „Kompostárna“ a duo nadšenců. Kontroly ptáků v místě opakovaně a mimo jiné i tmavého slavíka tuším po 14 dnech, kdy přibral po bezinkách. Byl také tohoroční. Kroužkování může podobná tajemství poodhalit.

Poslyšte, vážení: Ještě v minulém století jsem v jakémsi článku četl o případu, kdy díky náhodě viděl muž slavíka z oblohy do keřů nad ránem zapadat. Prý po skončeném tahu. Není to přeúsměvné? Vždyť dneska to máme docela stejně, jen si to umíme uměle před oči strčit! Kolik jsem jich už takto viděl, kdy v cestě jim stála mazaná síť. Zapadali k odpočinku, před dílkem cesty příští. I přístroje – geolokátory nám mnohé již poodkryly. Uznávám, že jde tak trochu o detektivní pátrání v ptačím světě, ale výsledkům neutečeme!

Jak rajská hudba, zní mi vzrušené hlasy zlákaných slavíků do nejbližších větví. Tolik jsem jich pohromadě nikdy neslyšel. Tady čekají na moment, až bude k zdroji víc vidět, pak se tam každý vydá. Pod rouškou pološera. Vše, co jsem kdy se specializací zažil je tímto nejspíše překonáno! Ano, neexistuje, myslím, silnějších momentů, než zmíněné. A je to výživné! Poznat se nabízí moc. Než všechno přejde. Než prázdniny trhnou za zvonec, školáci zanadávají, a já v tichosti místa tolika prožitých nocí vyklidím. Jen ale na rok.

Od těchto moderních výzkumů se odejít prostě nedá.

Jsou to neuvěřitelné momenty při nočních odchytech.

Nejdřív procházíte weby, jak to bude s počasím. Když byste se mohli záměrem do pauzy mezi dešti vejít, jdete na to. Pak si přejete, aby nebyla příliš velká vláha na sítě, kapičky je prozrazují, musí se vypínat a oklepávat. Za svitu čelovky. Hvězdy chvíli jsou, pak zase ne. Je ale teplo. Báječné teplo! První budík k roztažení sítí a aktivaci vábniček. Druhý na kontrolu – a třetí? Ten už je finální. Jde se ven, stoupnout si bokem sítě pod hranu rákosiny, výuka může začít! První sítě zaklepání, hliníkové tyčky citlivě reagují na každý vlet ptáka do kapsy, to se hodí. Dalekohled prolézá pletivem polí a vidí objekt. V této době a za dané podpory to ani jiný pták být nemůže než slavík. Dnes tam spadli půltuctem. Tři z toho nádherně staří.

A pak v síti sousední nad přehrávkou jinou visí ptáček, kterého z nocí už také znám. Modráček.

Když se rozední, začne to sítí vlnit ze všech stran, přibývají rákosníci. Velký, proužkovaný, obecný a zpěvný. A taky zelené cvrčilky. Jejich tah vrcholí. Jak se den rozběhne, chytají se obecní ťuhýci, luční společenstvo háje jich naláká pokaždé dost. Přilétají za hmyzem, tím větším. A pak už je třeba poslední pěvce dokroužkovat a rychle balit. Odejet a žít z toho nejmíň celý den.

Ještě, než se setmělo, prošel jsem park a pochválil duby. Zesílily. Každý připsaný kruh je v nich znát. Odstraňuji oplůtky stromům, které už srnčí zvěř neponičí. Hvězdy mi přisvěcují, všude je klid. I ve mně. Snadno jsem si zvykl na doteky těch míst. Laskající.