Jsou to neuvěřitelné momenty při nočních odchytech.
Nejdřív procházíte weby, jak to bude s počasím. Když byste se mohli záměrem do pauzy mezi dešti vejít, jdete na to. Pak si přejete, aby nebyla příliš velká vláha na sítě, kapičky je prozrazují, musí se vypínat a oklepávat. Za svitu čelovky. Hvězdy chvíli jsou, pak zase ne. Je ale teplo. Báječné teplo! První budík k roztažení sítí a aktivaci vábniček. Druhý na kontrolu – a třetí? Ten už je finální. Jde se ven, stoupnout si bokem sítě pod hranu rákosiny, výuka může začít! První sítě zaklepání, hliníkové tyčky citlivě reagují na každý vlet ptáka do kapsy, to se hodí. Dalekohled prolézá pletivem polí a vidí objekt. V této době a za dané podpory to ani jiný pták být nemůže než slavík. Dnes tam spadli půltuctem. Tři z toho nádherně staří.
A pak v síti sousední nad přehrávkou jinou visí ptáček, kterého z nocí už také znám. Modráček.
Když se rozední, začne to sítí vlnit ze všech stran, přibývají rákosníci. Velký, proužkovaný, obecný a zpěvný. A taky zelené cvrčilky. Jejich tah vrcholí. Jak se den rozběhne, chytají se obecní ťuhýci, luční společenstvo háje jich naláká pokaždé dost. Přilétají za hmyzem, tím větším. A pak už je třeba poslední pěvce dokroužkovat a rychle balit. Odejet a žít z toho nejmíň celý den.
Ještě, než se setmělo, prošel jsem park a pochválil duby. Zesílily. Každý připsaný kruh je v nich znát. Odstraňuji oplůtky stromům, které už srnčí zvěř neponičí. Hvězdy mi přisvěcují, všude je klid. I ve mně. Snadno jsem si zvykl na doteky těch míst. Laskající.
