Nakonec jsem tam přeci jel

Žádné komentáře u textu s názvem Nakonec jsem tam přeci jel

Tropický čas v krajině bere za své, třeba nocí ještě využít. Brzdím u polního letiště vedle Humprechtu a maluji si ráno. Vzpomínky pomáhají odehnat skromnost. Zámek s půlměsícem na špici už svítí, překvapivě je vítr. Noc běží, nad výšinou vidím pod hvězdami táhnout ptáky, mohlo by to ještě vyjít.

Tmu už po noci střídá polosvětlo, lomím rukama. Tady nebude lautr nic! Nevýhodou místa je právě, že jiní ptáci zde nejsou, když tedy nepřiletí slavík, bude nula. Baterie už večer vyhasla, modráčka jsem proto vyřadil a nehrál. Stejně je to nejspíš jedno, přijde závěr sezóny naprosto příšerný. Odjedu s prázdnou. Člověk ale do poslední chvíle doufá, že něco se stát musí. Štěstí, že je na světě pro všechny. Vmáčknutý pod odrbaný černý bezíček, boční síť mám málem na klíně. Je prázdná podobně, jako ta druhá pod dubem. A pak se to přihodilo. U nejzazší tyče těsně nad strništěm, jak to na pláních bývá, houpe se figura slavíka. Neotálím, co kdyby vyskočil. Je obecný a ještě k tomu drobnější. Končí v pytlíku a další čekání vychází podle zažitého na prázdno. Jdu jej podrobit proceduře, abych nezdržoval.

Dopadlo to tedy nakonec výborně, věci balím, prohlížím stanoviště a odjíždím. Čekanky u cesty na nic už nečekají, vadnou, těžknou jim semeníky. I tady je splněno.

Čas nezastaví jediný z nás.

Když to tady spisuji u počítače, oknem už přichází chlad. Během chvilky se tropické ráno proměnilo. Slavičí rok se naklání, ale kdo ví… Třeba se ještě začátkem měsíce podívám opravdu naposledy do háje slavičího. A možná už ne. Uvidíme. Zaklapnout desky už by se daly. Je splněno. Nebo přeplněno? Vyčkejme bilancování.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.