Zaměřeno na slavíky

Slavičí háj přivítal podruhé organizované zájemce o ornitologii a setkání vyšlo.

Opět zaznělo – a muselo zaznít, že místo poměrně malé, je velké vloženou nadějí. Návštěvníkům jsem předvedl do chytací ulice nainstalovanou zvukovou aparaturu pro noční sledování tahu a jen co posedali do louky, už vysoko na obloze zjistili sokola. Kolem na Velký Pivák přeletěl ledňáček, pak jsme je (bylo jich víc) nad hladinou pozorovali společně – ale řeč se vždy vracela ke slavíkům. Už v prostředí samozřejmě nejsou, odletěli, ale zase se vrátí. Vrací se totiž řadu let. Chybí už kukačky, schází v travinách cvrčilky a rákosníci odvedle už taky odletěli. Ještě ale ta džungle nešustí, na to je čas. To pak až vítr, co od západu přiletí, vymete kout málem dočista. Jen vrabci úpolníci na metlách plevelů přešťastně pohostují a strnadi v hejnkách při zemi též. Sýkory modřinky přiletí do stvolů a proklepou je, brhlík propátrá kmenoví, červenky zmizí na jih, zbyde jen pár černých kosů…

Je v místě přátelsky a i dnes se to potvrdilo. Byli jsme zajedno, že při dalekohledech zůstaneme. Že nás ty obrázky těší, že jim začínáme rozumět v nějakém zvláštním dovětku. Radosti, kterou jinde nezažíváme v svěžesti procházení přírodou, krajinami. Že, když pak zvednutou bekasinu z pobřeží v knížce navštívíme, řekneme si – to není ono. Ta s klikatým letem dnes za cestou Slavičího háje byla lepší. Ochutnáváme ty chvíle co libý mok, který jsme dostali od přátel. Ne v šeptu, že se jej konečně zbavili. Putujeme po všech nevyzpytatelných galeriích s nehranou zvědavostí, chytáme pomalu barvy těch prostředí a srdce o tom ví.

Tak, milí přátelé z dnešního háje, aktuální stránka slavičího blogu je hlavně vaše.

Hezké dny pro vaše cesty, pokud to jen trochu půjde!

Kolega Pavel mi ohlásil ze Slavičího háje, že z našeho výsevu žaludů se i přes suchý rok několik ujalo a rostou. Jel jsem je hned opatřit oplůtkou kvůli zvěři, aby zdárně přezimovaly. V pruhu, který báječně houstne při severní straně parku, a je plný plevelů, setrvávalo již zřejmě zimní hejno strnadů. Dali by se úspěšně chytat a kroužkovat, budou jistě místní, bylo by to prospěšné. Nemám však tolik času.

Rákosí už je opravdu prázdné, je to zvláštní pocit, jak se ptačí rok ubírá k zimě. Trošičku surové, ale třeba to přijmout. Užili jsme při kroužcích dost. Než všechny slavíky přepíšu do databáze, upadne mi nad klávesnicí ruka. Neměl jsem tolik kroužkovat? Ale kdež! Když se jich pochytá přes půl tisíce za sezónu, je šance na výsledek z cest daleko větší. Uvidíme.

Mohl bych se v parku podívat po slavičích hnízdech, co dávno osiřela, něco se z nich naučit, ale ani na to nebude čas. Myslím ale, že je naprosto v pořádku tento posezonní oddechový čas. Když se ohlédnu za letošním nasazením, bylo to náročné. K pochytaným slavíkům bych musel ještě přičíst ptáky v Polsku, kterých taky nebylo málo. Můžu se sebe tak nějak zeptat – dává mi to chytání a pouštění ještě něco? Dává. Slavíci jsou součástí živé přírody, nejsou dva stejní. Biometrické údaje letních pochytaných nad ránem nemají sice valnou hodnotu, jde o mladé ptáky v prvním velkém peří, ale pozoruhodné jsou mnohdy i okolnosti úspěchu či prohry. I když zkušenosti docela přibývají, stále je mnohé víc loterie.

Díval jsem se do pusté chytací ulice v I. sektoru parku. Už je tam ticho. Úsměv mi ovšem přivodil zajíc, který na omlazené lupení do těch míst chodí. Všichni v parku spolupracujeme. I slavíci, až se po zimě vrátí. A příští rok Slavičí háj po okraji obejde naučná stezka Dolnobousovskem číslo III. Dnes jsme v terénu řešili některé detaily zastávek. Věřím, že se nám dílo zdaří a lidé přijdou.  

Přes Moravu ještě tu a tam nějaký tmavý slavík přeletí, podle informací z čihadla od Biskupic. Pořád jsem si říkal – co to ještě přeci jen zkusit v rozběhlém září. Předpověď vypadala příznivě a místo pod Horním Bousovem jsem prohlížel už posledně. Letos jsem tam nepobyl ani minutu. To vše večer příkazně otevřelo garáž a vyšouplo mne ven.

Kolem půlnoci se opravdu ukázaly dokonce hvězdy, jak psali na obrazovce, v jednu jsem nalíčil. Bezinčí těžce vonělo, mám to tak rád když léto odchází. Provoz na silnici trošku obtěžoval. Pořád abych zhasínal svítilnu, nechci aby lidi zastavovali. V noci nikomu nic vykládat netoužím, chci mít na chytání klid.

Oranice byla suchá, ani holínek nebylo třeba. Kam zmizel déšť, co byl odpoledne? Je bezvětří, poměrně teplo. Od Boleslavi záře, ta už je s námi nastálo. Odešel mi na konci sezóny jeden zdroj, dvě vábničky táhne druhý společně. Hraje se modrák a slavík tmavý. Spát příliš nejde, ornitologie bývá silnější a hlava přemýšlí i potmě. Nemívám moc příležitostí takhle pozorovat noc. Tak si to užívám, ráno budu ale jako přejetý a ještě přecouvaný. Rád tím zaplatím. V noci tři kontroly, neúspěšné. Do svítání chybí ještě chvíle, ale už stojím tradičně v křoví kousek od linie. Kdybych v noci zastavil slavíka, slyšel bych ho mezi větvemi už za malou chvíli, až se porozední. Byly tu však mezi bezinkami jenom červenky. Z boční příčné sítě v oranici utekl pták, mohl to být klidně modráček. Hned tam ale vrazila pěnice slavíková, slétla z noci. Končí v pytlíku a jsem zvědav, co bude dál. Rákosí nad strouhou je bez života. Zajímavé, jak rákosníci na tichý povel krajinu s prázdninami vyklidí. Naprosto obdivuhodné. Obě červenky už jsou v pytlících, bude to slabé, to se rýsuje. Najednou ovšem na spodu sítě hned nade dnem vyschlé strouhy spolu s další červenkou poskakuje v kapse pták a já jsem popoletěl. To se splést nedá, mám tu figuru i chování v oku. Slavík tmavý! Pod mikinou to mlátí jaksepatří. Nečekal jsem to už. Je osmého, perfektní divadelní kousek!

Tito jsou materiálem nejcennějším. Tady už lze uvidět slavíka opravdu v tahu. Ztučnělého na vysokou mez, zavalitého, těžkého.

„Třicítka“ Pesola dole rezignovaně klepla. Ještě, že mám silnější Avinet na drozdy.

Žasnu. Ano, takto bývají pěvci „pohonnými hmotami“ vybaveni dole při pobřeží Středozemního moře, ve vnitrozemí vzácně. A když přeci, tak právě takto pozdě. Potřebný odchyt! Fotím a s bleskem záříme. Vyplatilo se, dobře, že jsem jel. Je to fakt ale naposledy. Ptáků jiných dnes moc není, součtem jsem se nedostal ani přes desítku. Stálo to však za to.

Slavíka pouštím do vrby s černým bezem hned za silnicí kde parkuji. „Pocvakává“ tlumeně, když skáče do labyrintu větviček. Na cestu je pořádně vychystaný, odkud tak může letět? Moc si to užívám. Mizí v spleti, už ho neslyším. Jistě si naloží k uvažované snídani bezinek, těžknou lákavě. Myslím, že se zdrží v pobřeží Červenského rybníka do večera, pak odrazí pryč. S kroužkem z toho luxusního setkání.

Jde o další z míst, kudy protahují ptáci výrazněji, než je obvyklé. Odchyty s využitím hlasových vábniček a světla zde běží již také řadu let, pojetí, na rozdíl od předchozího „Sedélka“ je zde ale týmové. Průtah ptáků je v podzimu mnohdy nápadný i bez sítí, nachytání pro okroužkování využívá zejména zhoršených letových podmínek, kdy ptáci musí z oblohy k zemi, například kvůli mlze. Samozřejmě jsou druhy s tahovou strategií, která terén kopíruje sama od sebe, například pěnkavovití či sýkory. Silný reflektor pak v noci umožňuje nejen nalákání ptáků do nasvíceného prostoru horské louky, ale v kuželu světla za dobré viditelnosti migrující ptactvo lze zjistit a vyhodnocovat. Za pěkného počasí se odchytům nedaří, ptáci zpravidla táhnou vysoko a masiv Jeseníků přeletují kdekoli. Uprostřed podzimu dochází při chytání občas i k situacím, kdy nalákaní ptáci připomínají hemžení před včelím úlem. Mnozí, zejména v noci, i usedají, někteří se v louce i posilňují podobně zastaveným hmyzem. Za ním se sletují také netopýři, nebo lelkové. Protahující soustředěné ptáky zase loví příležitostně sovy či dravci denní. I oni jsou v místě kroužkováni. Z punktu je k dnešku známa řada výsledků kroužkování i zástihů vzácných druhů, zejména pěvců. I zde jsou občas zachyceni kroužkovanci cizí, ze směrů od severozápadu – až po severovýchod.

I zde jsem ornitologicky pobýval, místo tudíž znám. V posledních letech doznalo proměn terénu a zdá se, že oproti minulosti na efektu mírně ztrácí. Může jít ovšem pouze a jakýsi výkyv, načasovaný právě do období výstavby zázemí pro lyžaře a doprovodných terénních úprav. Ptačím druhem, který se zde dlouhodobě daří kroužkovat početně, je sluka lesní. Našli bychom ale druhy další jako je křepelka, skřivan polní a třeba červenky. Punkt funguje prakticky do zámrazu a chytá se pouze na podzim, jarní tah je v místě nevýrazný.

Vezu si práci Hradištěm kolem jednoho z hnízdišť. Je nové, objevil jsem jej letos. Ale krásné, v rýze Nedbalky.

Viděl jsem tam slavíky pak dokonce krmit mladé, ale už jsem nenatáhl. Je tam tedy okroužkovaný pouze sameček, což je ale důležité pro příští rok nejvíc. A musel jsem zastavit. Nemůže těch dní být mnoho od chvíle, kdy slavíci odtud přepelichaní odletěli. Dívám se do místa, kde stála síť, ulice je krásně vidět. Dívám se k Nedbalce, vodu samozřejmě nemá, je to bída. Protéká kousek výš kolem dubového lesa, který je druhou hlavní postavou mé knihy. Když tedy protéká.

Hlavou mi táhne neúspěch jediný, který letos nastal. Myslel jsem si, že když okroužkuji slavíků jak nikdy předtím, že se mi povede jednoho chytit potom pod hvězdami. Tolik bych si to přál. Zbláznil bych se, vidět ho, jak má sbaleno a končí. S kroužkem z mého sešitu! Jasně, vídám mnohé pak na jaře, když se ze světa vrací. A je to fantastické, ale je to málo. Nebo spíš už trošičku okoukané, ale hned se k Africe omlouvám.

Jsem jiný, než většina za sítěmi. Mám sice ve vlastnictví výzkum, který je ceněný, ale já jsem z druhé půlky básníkem. A tady dnes si to dokazuji. Vůbec nepotřebuji mávat kolem kleštěmi. Nemusím si každé peří nutně připsat na seznam, stačí tu stát a prožívat momenty doznívání. Od chvíle, co jsem to místo tipnul, když jsem si vezl otryskat mříž kvůli renovaci. A pak ta radost, když v dubnu na vábničku slavík přiletěl. Bylo naplněno! A moment před prázdninami. Vidím je shánět kolem silnice potravu pro mladé. Hnízdo bych našel, tady ano, kdybych chtěl. Nehledal jsem. Stačilo mi, se dívat. Kolikrát už jsem takto stál za ty roky. Popásal oči na ději, jenž mne fascinuje dál. Kolik mohu čeho ještě dosáhnout? Chtěl jsem jednoho potkat, to se nepovedlo. Pominul bych se, kdyby to vyšlo. Nedá se nic dělat, všechno jde dál. Tady jednoho dne opadá listí, i pak bych to hnízdo našel. Už sem ale nepojedu, čas budu šetřit na jaro. Musím dohánět práci, která čeká. A stoupnout si sem můžu ve vzpomínkách. To umím skvěle.

A přeci ještě na jeden plácek vyrazím, a to dost brzy. V rámci jistého projektu má prý v Slavičím háji přibrzdit televize. Česká. Budou chtít vědět, proč se to stalo a co to má znamenat. Počítám tak s jednou, dvěma větami. I za ně bychom byli šťastni, tahle krajina reklamu potřebuje. Když se to povede, blog pořad uvede.

Jde o čihadlo s poměrně hlubokou tradicí, ležící v místě výrazného tahu ptáků. V místě kroužkuje J. Sviečka a na kontě má přes 200 tisíc okroužkovaných opeřenců. V čase podzimní migrace se snaží dle počasí chytat pravidelně, zaměřuje se hlavně na noční tah s ranním dochytáním zastavených ptáků. Punkt funguje na principu vábniček kol nárazových sítí v nižším listnatém porostu.

Místo jsem loni navštívil, abych nasál atmosféru významného republikového stanoviště. Zajímali mne nejvíc pochopitelně slavíci, o nichž kroužkovací aktivita ornitologa vypovídá přehledně. Od obrovského množství pro výzkum pochytaných ptáků se logicky odvíjí i početný soubor výsledků, kdy kroužky byly odečteny či nalezeny – jak v Česku, tak i mimo něj v zahraničí.

Místu však hrozí zánik, kdy zpustlé prostředí čeká přechod k produktivním sadům. Ozývají se i hlasy na podporu tohoto významného bodu na mapách ptačích karavan, zda místo přežije či podlehne tlaku na kultivaci, uvidí se už v dohlednu. V případě horším pro nadšeného kroužkovatele by nezbývalo, než se v okolí poohlédnout po punktu jiném, má-li vůbec tato sníženina v kraji obdoby.

Ukazuje se zde na Zlínsku, jak překvapivé výsledky může přinášet pozornost, upřená systematicky do příhodného místa. A kdo by tamního kroužkovatele potkal či našel vystupujícího v mnohých médiích, pochopil by i další rozměr konání. Až dojemnou symbiózu člověka s prostředím i smysluplnost dění.

V noci se zde objeví ohlédnutí za jedním chytacím stanovištěm, s provozem během tahů téměř nepřetržitým. Zavítáme na „Sedélko“ na Zlínsku a stihneme přitom jednu významnou událost, navázanou k tamnímu kroužkovateli.

V jiném čase se pro vyváženost podíváme na odchytové stanoviště na Červenohorském sedle – obě místa jsou výzmaná pro kroužkování ptáků v republice. Abychom to vyvážili i zeměpisně, třetím bude Choteč pod Prahou – místo, kde také kroužkují v podzimu protahující ptactvo. Samozřejmě, že se kroužkuje třeba na jihu Moravy na rybnících, zejména protahující bahňáky, ale my se přidržíme pohybu pěvců.

Objev, průlom, zásadní posun v determinaci!

Nazvat by se to dalo jakkoli. Vyčkával jsem a tušil. Tušil, že něco přijde, když budu makat. A je to tady, snad už to mohu říct. Sedmatřicátý rok sezóny urodil krom menších momentů jeden zásadní. Nešlo by to ale bez čekání, bez fůry let předchozích, bez projití slavičí disciplíny jiné, pelichání (věnoval jsem se mu osm let). A teď by měla určitě naskočit opatrnost, kterou obecně moc nemívám a již jsem na to nejednou doplatil. Neuvedu zde, o co jde, musím objev ukotvit pod značku a pak teprve „otevřít tančírnu“. A tančit se bude všude! Našel jsem pro oba slavíky (Luscinia luscinia, Luscinia megarhynchos) „letní pojistku“ při (často) nelehkém stanovení věku, zejména u těch tmavých. Tuto se mi podařilo i fotograficky zdokumentovat pro doložení a obhájení nálezu. Chtělo by to jistě ještě více času k ověřování, než byl rok předchozí a tento, ale to se bude dít už setrvačně. Uvedu ji před ostatními do provozu nejspíše v Kostelci na kroužkovací celorepublikové sešlosti a vydám i tiskem. Znak – jak to tak bývá u živých exemplářů – nelze použít pokaždé, ale je-li, je jistotou, přes kterou opravdu nejede vlak. A to je sympatické.

A jen tak na okraj – ono jej lze využít v čase slavičího odlétání téměř vždy. S dostatečnými zkušenostmi.

A proč mne hledání tímto směrem nenapadlo už dřív?

Jednak jsem v předchozím výzkumu choval v sobě mýlku, ale hlavně – neuměli jsme chytat pod hvězdami! Abych nebyl na objev sám, poděkování patří též „nočnímu orchestru“, který se sháněním dat zásadně pomáhá. Láká slavíky ku „přečtení“.

Poznatek řadím v amatérské jízdě mezi desítku největších zcela zaslouženě.

Byl jsem požádán, zda by kurz ornitologie nemohl znovu zakončit setkání ve Slavičím háji, jako tehdy. Patnáctého odpoledne poté, až účastníci projdou region severovýchodního Mladoboleslavska a Český ráj. Rád jsem souhlasil i proto, že ohlasy po první návštěvě byly moc hezké a tehdy se to velmi povedlo. Upozornil jsem jen nyní, že slavíci budou ze svého parku již daleko na cestě, to organizátorům nevadí. Nebude to vadit ani posluchačům, o to se již postarám. Jsou pro mne tyto události trošku zásahem do pracovního diáře, který po sezóně úpí, ale i pro tuto možnost se záměr tehdy narodil. Rád sem zjara zajíždí i Český Rozhlas, jen letos k tomu, pro důležitou událost ve společnosti, nedošlo. Ale přijede zas, líbí se mu téma.

Měl jsem v posledním čase – a ještě mám – výpadek směrem k médiím, tak nějak se spíše zatím nadechuji. Ale přijde to, protože se událo mnoho nového. I soukromý park doznal proměn. A vznikne v městě na Klenici příští rok nová naučná a zážitková stezka, třetí. Pro ohlasy, který nápady posbíraly. Tato protne Slavičí háj na cestě po sluneční straně regionu a připojí do obsahu regionálního sdělení. Návštěvníci se mohou těšit zas na originální témata (sám přispěji ornitologií u rybníku Zvolínek), děti na poutavost poznávání hrou, budou lavičky a příjemná cesta i pro cyklisty. Vysází se v části ovocné stromy pokusem vrátit je do krajiny „podrachvalské“, trasa přivede i k dříve vysazeným lípám na vršku bývalého pálení čarodějnic. Obyvatelé i návštěvníci přespolní najdou tak třetí možnost projít/projet se krajinou za zdravím, radostí, i za poznáním. Mně do souboru povinností přibyde péče i o tuto trasu, ale potkávat lidi, plující zážitkem třeba i obyčejné volnosti a okamžitého nicnedělání, je milé. Přečasto spolu hovoříme a já získávám pro město i sebe cennou zpětnou vazbu. Chyběla na „Dvojce“ lidem lavička v místě tak zajímavém, které nás v plánu nenapadlo? Už ji tam mají! Dubovou, zabetonovanou v kovových profilech, s přáním hezkého posezení, vyraženém ve štítku na sedáku. Jak ale zjišťuji, od nadpisu jsem znovu poměrně vzdálen, na závěr tedy zpět k němu…

Těším se na lidi z kurzu ornitologického a věty pro ně jsou dávno vyskladněny. Bohatší o zážitky z nočních odchytů přetahujících slavíků i o rákosníka velkého, který po dvou dnech od kroužkování byl odečten chorvatským kolegou na pobřeží Dalmácie! Povím i o kukačkách, které na kratičký čas k místu přilétají. O náladách háje v tom nejpozdnějším podvečeru, než kotlinu Trnického potoka přiklopí noc.

Paráda! Tak už konečně nikam nemusím. Výsledkem dnešního nočního odchytu ve Slavičím háji je nula. Nula slavíků – a málem pro hustou mlhu i nula ptáků.

Zcela prázdno však nebylo a do slepených ztěžklých sítí se vlámali postupně: pěnice černohlavá, rákosník proužkovaný a na po čtvrtém pokusu i toužený rákosník velký.

Později přibyla ještě samička stehlíka, toť vše.

Pokus jasně potvrdil, že do mlhy se ptáci sletět bojí. Když dobře nevidí, přistanou jinde. Je to velice cenné a přebije některé opoziční názory. Ano, byl takový výsledek potřeba. Podobná zjišťování jsou nepopulární, ale výzkum je žádá právě tak, jako přetékající sítě.

Mlha dnes byla i po cestě domů ve „vyšších“ polohách kolem Pyrámu. Ani nešlo po odchytu čekat, až sítě oschnou, dnes by to bylo možná až k poledni.

Odchyty slavíků jsou letos definitivně u konce a z tohoto koše záhad a tajemství budeme žít až do jara. Vždy něco vylovíme a budeme přemýšlet.

Blog nezahyne!