Kolega Pavel mi ohlásil ze Slavičího háje, že z našeho výsevu žaludů se i přes suchý rok několik ujalo a rostou. Jel jsem je hned opatřit oplůtkou kvůli zvěři, aby zdárně přezimovaly. V pruhu, který báječně houstne při severní straně parku, a je plný plevelů, setrvávalo již zřejmě zimní hejno strnadů. Dali by se úspěšně chytat a kroužkovat, budou jistě místní, bylo by to prospěšné. Nemám však tolik času.
Rákosí už je opravdu prázdné, je to zvláštní pocit, jak se ptačí rok ubírá k zimě. Trošičku surové, ale třeba to přijmout. Užili jsme při kroužcích dost. Než všechny slavíky přepíšu do databáze, upadne mi nad klávesnicí ruka. Neměl jsem tolik kroužkovat? Ale kdež! Když se jich pochytá přes půl tisíce za sezónu, je šance na výsledek z cest daleko větší. Uvidíme.
Mohl bych se v parku podívat po slavičích hnízdech, co dávno osiřela, něco se z nich naučit, ale ani na to nebude čas. Myslím ale, že je naprosto v pořádku tento posezonní oddechový čas. Když se ohlédnu za letošním nasazením, bylo to náročné. K pochytaným slavíkům bych musel ještě přičíst ptáky v Polsku, kterých taky nebylo málo. Můžu se sebe tak nějak zeptat – dává mi to chytání a pouštění ještě něco? Dává. Slavíci jsou součástí živé přírody, nejsou dva stejní. Biometrické údaje letních pochytaných nad ránem nemají sice valnou hodnotu, jde o mladé ptáky v prvním velkém peří, ale pozoruhodné jsou mnohdy i okolnosti úspěchu či prohry. I když zkušenosti docela přibývají, stále je mnohé víc loterie.
Díval jsem se do pusté chytací ulice v I. sektoru parku. Už je tam ticho. Úsměv mi ovšem přivodil zajíc, který na omlazené lupení do těch míst chodí. Všichni v parku spolupracujeme. I slavíci, až se po zimě vrátí. A příští rok Slavičí háj po okraji obejde naučná stezka Dolnobousovskem číslo III. Dnes jsme v terénu řešili některé detaily zastávek. Věřím, že se nám dílo zdaří a lidé přijdou.
