Zaměřeno na slavíky

Cimrmanovci přinesli krom jiných objevů i Otu Plka, který vždy dlouho pobýval ve své roli. Vlastně tak dlouho, než vystřídala ji nová. Otovi se podobám.

Dávno jsem ze setkání kroužkovatelů doma, ale jako bych tam stále byl.

Jako bych vstával od stolku a mířil k projektoru. Žádal elektronické ukazovátko a obrázky začínal doprovázet. Jako bych se právě teď vykolejil zjištěním, že na výměr – původně pro sebe, stojíme, před večeří striktního data výdeje a přitom tentokrát nápadně nedovařených brambor, dva. Že zhynula představa, promítnout jedinečné. A tak se mi stalo, že v zmatečném kvapíku jsem chvílemi už ani nevěděl, proč který z obrazů na plátně vlastně je. Už to tak zažívat nechci, mělo jít o dožínky po vyvedených žních. Slavíci si ode mne mizerné reprezentování nezaslouží.

Dost lidí na setkání už přijet nedovede. Jsou po smrti a to je tísnivé. Co koupit neumí nikdo, je čas. Každý den říkám ráno, jak prožít díl, který mi na práh od paní Štěstěny právě přistává? Nezmuchlat jej pouhým posunutím očí v kalendáři v noci o půlnoci. Byť i mně každý ten jeden, ránem uvedený, nakonec zpupně odbíhá. Nechci mu to v pražádné radosti dovolit, on se mne ale neptá. Snažím se tedy, co nejvíc od všeho podržet si. I proto teď, chvilku po víkendu, se mi hlavou potuluje stále zážitek z nocí, za nichž jsem poslouchal třecí hlas soustrojí hodin v místě, kde mi ustlali. Nešlo spát a člověk co chvilku „vyhlížel“ znovu ten zvuk. Vzácný, v dochvilnosti neomylný. Žijící, sebevědomý. Dávno přešla první z půlnocí, kdy v podkroví jsem byl ještě bez kolegů, a oči přede mne věšely výjev z věže tam doma u nás. Honosný stroj odumřelé časomíry dob empíru leží tam zastavený v pádu o tesanou pozednici. V prachu následných časů, které už nepřály luxusu kostela. Vzpomínám jinde na přetěžká závaží, která ty kované mechanismy pohánějí. Stroj tady ve věži je nesmlouvavý. Ještě dost příchozích hodin zpola černého města jsem v hlavě probíral čas podle té vzácné předlohy.

Lidí se sjelo a sešlo nebývale. Mám zvláštně rád i cestu nazpátek, kdy krajinou – natvrdo předzimní – vracím se domů. Polabím. Regionem, kam za pár odsprintovaných pátků, vrátí se slavíci. Kdy nebudu o nich už referovat a poběžím vítat! Hledat to našeptávání hliníku, co vše se pod křídly mohlo snad stát.

Dobrý den, vážení.

Ano, choďte sem. Jak graf sledovanosti ukazuje, půlka z vás jsou nejspíš kroužkovatelé, zbylí jsou z prostředí milovníků přírody, ptactva, krajiny, hezkých českých slov. Teď se to poznalo pobytem v Kostelci, o kterém bude ohlédnutí již dnes.

Ano, choďte na blog. Odešel jsem ze sociální sítě a vy jste to všemožně komentovali. Někteří s podivem, jiní s pochopením, zbylí v gratulaci. Nejsem vůbec síťový typ. Patřím do přírody. Tam mám svou knihu knih, tam stávám v obdivu k zákonům, tam jsou jednání nezastřená.

Přijďte už dnes, vrátíme se pod věžní hodiny v Kostelci na aktivu. A přijďte i jindy, pověsím článek o slavících v oblíbeném klíči od Svenssona. Budete koukat, co vše může být jinak.

V úctě váš slavičí blog a jeho (nikam neodlétající) dopisovatel.

Je to tak. Mám svoji ornitologii rád opravdu hodně. Děkuju za šťastnou volbu se slavíky tehdy. Místem uskutečňování záliby je příroda domoviny. I tam jsem většinou neskutečně šťasten. Nad drobnostmi, nad hloupostmi, nad během života. A mám-li předstoupit před veřejnost a téma prezentovat, vkládám se do poslání naplno. Nešetřím emocemi, protože venku u sklopek či sítí to tak opravdu je. Vstupuje to tam do mne naprosto samovolně.

Teď se čtrnáct dnů učím referát na budoucí sobotu, na setkání kroužkovatelů. Abych padesáti obrazy postupoval co nejvýživněji. Besedy s lidmi jsou jiné, přednáška bývá těžší. Téma je moderní, naprosto nové. A pak jej chtějí do jarního časopisu. Tady vidíte, že nechodím po kraji jenom pro sebe. Dneska už ne, toť pocit pocitů. Cítím, jak kára vědění zas kola trošičku pootočila. Po sezóně číslo 37. I to je poměrně šílené, kdo by se máchal v jedné kaluži tak dlouho?! Nese to výhody i nevýhody, to psát jistě nemusím.

Dostal jsem dvacet minut, to je času, že si ve vestibulu stihneme natáhnout třeba i síť. Ne, není to tak, čas mi mnohdy nestačí. A překračovat limit je nekolegiální.

Vidím ty nádherné fotky ve výběru a už teď vím, že osloví. Jiní se ke slavíkům většinou takto nablízko nedostanou, tak ať si možnost vyzvednou alespoň u mne. Vypíchnu pro ně podstatné a připraven budu k oponentům. Na diskuse ale nebývá čas, i proto se hodí, že téma se objeví v tisku. Vybral jsem z našlapaného archívu momenty s vysokou výpovědní hodnotou a názorné. Není ovšem snadné pořizovat momentky z určování, má-li člověk pouze dvě ruce. Úkazy pod peřím lze odhalit nasliněním, rozhrnutá „pěšinka“ vždy chvíli drží. Úchop opeřence musí být ohleduplný, bezpečný. Nejhůře se dokumentují slavíci tažní. Tahový neklid je u zvířete znát. Nebývá tak nikdy při chytání jarním, při hnízdění či pelichání, proto jsem to dřív neznal. Až při chytání v horách tehdy poprvé. Slavíci nešli vyfotit a já nechápal, co se děje. A musím říct, zásluhou obrovského soustředění během nočního chytání letních slavíků, že nasazení rezavých odvážlivců se přenáší i na mne. Chytání je to opravdu docela jiné, kdy přidanou hodnotou na již tak vysokou hromadu, je fenomén letní noci. Se vším, na co si vzpomenete. Vysmažených. V síti se chytají velicí brouci, můry i netopýři. Kdy jindy než v noci, jste zajímaví pro policajty. Dočkáte se, buďte si jisti. A když vás propustí z obeznávky, ležím v autě nebo na celtě živě na zádech a marně odháním vtipy o nich. Hvězdy, svit měsíce, zklidněná krajina krajního Polabí – a ptáci, o nichž toho pořád moc nevíte. Vstáváte podle budíku do kontrol, život vám konečně na gramofonku pouští náladovky, těšíte se na každou minutu příští. A když se povedlo a při balení všechno taky klapne, hlava si začíná urovnávat čerstvě pořízené. Cesta domů pak vine se laskavá.

Zas budou příští týden v Kostelci šešlí a sjetí kroužkovatelé, setkání je to osmatřicáté. A mně sedmatřicátá sezóna právě končí.

Zvykl jsem si končit ji aktivem kroužkovatelů a výsledky předkládám pravidelně. Letošní sešlost je věnována devadesátinám Jiřího Formánka – pana doktora, u kterého – a taky u Jaroslava Škopka (často na něj zapomínám) – jsem skládal zkoušku. Jarda i Jirka jsou stále mezi námi, a to je dobře. A protože mi pořadatelé hrstku minut letos přidali (pokud o ni nepřijdu nějakým skluzem), věnuji větu i oslavenci. Mých roků se slavíky – a to se moc neví – je vlastně o dva víc, to ovšem nebyl žádný velký výzkum a byl jsem jim dost vzdálen, nekroužkoval jsem ještě. Tehdy se totiž muselo dva roky čekat v pozici řádného člena Československé ornitologické společnosti, a pak si požádat o možnost složení zkoušky. Kdybych neobstál pro neznalost něčeho, byl jsem připraven vyprosit si povolení na slavíky, ty jsem jakžtakž znal. Ani jsem netušil, jak touto myšlenkou budu blízko všemu budoucímu. Dnes to tak téměř už zase je. Je jasné – a hned to uvedu na pravou míru – nikdo by mi nic takového razítkem neoštemploval, bylo to spíš takové, abych nebyl smutný, kdyby to nevyšlo. Jel jsem z Prahy tehdy jak opilý. Svět se se mnou točil, sklopky doma vyrobené, červy u pana mlynáře vyjednány. Zdravil jsem po Praze snad každého. A pak to začalo…

Ten svět se se mnou točí pořád a letošní referát toho bude důkazem. A tady výseč z programu:

17:15 Kverek P. „Klíč k určování letních slavíků“

17:35 Peške L., Rak D. První výsledky sledování výrů velkých pomocí vysílačů Anitra

18.00 Večeře

19.00 Posezení v restauraci

Žasnu nad objevy, které jsem schopen z událostí v terénu odvodit. Některé indicie až klapou, jak do sebe najednou zapadají. Tolik je všude chyb po napsaném! Omyly, které mne strhly na čas v tahové problematice na slepou kolej – však o tom bude řeč. Ten vlak se povedlo na koleje vrátit, pojede opatrněji. Nemám už času, co měl jsem tenkrát. Teď, když je hlava naprogramovaná, máme skvělé pomůcky a slavíků mírně přibývá, každý rok budoucí musí být žně. S dožínkami v Kostelci. I na výsledky, které nyní představím, bude třeba navázat a jít ještě dál. Bude to vyžadovat pozornost, vrácenou zpět zdejším hnízdištím, ošidím pelichání (je téměř ve finále) a čas souběžný vrhnu do tahů. Toť téma moderní, nepoznané, schopné přinášet záplaty na hlouposti, otištěné na tolika stránkách. Bohužel, některé i s mým podpisem. Čtu-li texty o slavících v knihách a všemožných klíčích, divím se znovu a znovu nad nepřesnostmi, omyly. Jak může autor třeba napsat, že slavík má černé oči. I já jsem udělal chybu, články o pelichání měly přijít až teď. Kdyby jiného ne, jsou polovičaté. Nad koukáním do křídel jsem strávil stovky a stovky hodin. Ne pro dokazování si, ale proto, že mne to baví. Je v té galerii takových pokladů! Vždyť ani krovky loketní dospělým ptákům nevypadnou spontánně. I když se to zdá. A nikde jsem o tom nečetl. A přeměna peří je pouze jedním achátem roztřpytěného podkozákovského pole! Slavík obecný a slavík tmavý toho před námi ukrývají, že kvůli usínání lépe nevědět.

Hodilo se mi to. Dostal jsem konečně lázně. Prvně od syna, když jsme jeli do bio-ovocnářství pro jablka, a poté od bratrance, když potřeboval dosázet oskeruše v Slavičím háji.  

Jsem rád v přírodě, mám tam přátele na každém kroku. Posledně jsem po žebříku vylezl na jednu střechu a tam rostla droboučká břízka. Vítr ji zasel. Nádherné setkání. Pak jsem byl v sadech s jabloněmi. Poslouchal člověka podobného v mnohém. Proč není takových lidí dost pro každý den, kdy potřebujeme povzbudit? Pořídil jsem tam třeba tuto fotku „Přes železnou oponu“. Ano, za přežitím.

Nádherně tam vonělo, i když sady už byly přetrhané. To je obrázek druhý.

A třetí jsem pořídil u nás, v háji. Chtěl jsem, aby si Pavel, i když už moc nemůže, vše zasázel. Byl jsem pomocníkem.

Dva naivkové stejných jmen i příjmení. Myslíme si, že spasíme svět. Nemluví mnoho přítel, moudrý ale je převelice. Nesobecký, skromný, snivý. Já jeho stín. Když se ale vyptává se na slavíky, na svět bádání, na věci kolem, mluvím a mluvím. Chci, aby za všechno, co pro ně udělal, mohl znát nejvíc. Sázíme pro ně, pro jarní návrat, pro naši radost, pro budoucí. Rýč jsem doma vybrousil jak břitvu, radost s ním pracovat! Zem ještě voní, neumrzá, i když jíní už v trávě stříbří.

Ale pak vzlétli ještě motýli a foťákem dohnat je nešlo, jak v nich život dováděl. Troje babočky. Výsadby vedou si skvěle a příští sezónu to bude zhoustlé jaksepatří.

Vrbiny budu kvůli chytání zakracovat, aby sítě ptáci nepřeletovali. Čihadlo Slavičí háj – už teď mi to báječně zní! Je skvělé, že se sem letní slavíci dají z oblohy natáhnout, letos jsem to otestoval.

V médiích vyzývají k získávání pozemků pro přírodu, my máme splněno. Víc už bych neobstaral. Štěpán Rak se mne tehdy ptal, proč mají stromky ty svetry pod korunou a vše si dokumentoval. Aby se neodřely – a škvoři, aby měli, kde schovávat se. Pro biologickou ochranu, predátoři. Rozumíte tomu? Nekápla tu chemie předlouhých let. Nechceme to. A myslím si (Pavel to ví), že to je v prostředí poznat. Svět, který jsem si vysnil – mít jednou soukromý kout, odkud vás nikdo nevyhodí. Kde si můžete lehnout do trávy, dívat se skrze větve do výšin s jistotou, že vás žádný stroj nesroluje a nepřeváže síťkou, pro dobytek. Kde bude vše, čemu otevřete dveře i srdce. I peněženku, bude-li třeba. Nemusí člověk odevšad něco přinést, mít, připisovat ke kapitálu. To jsem nevymyslel, to mám z druhé strany rýče. Jen člověk takový (k údivu mnohých), dokáže vzít zděděné pozemky – a jak ono stéblo tonoucímu, nechat je přírodě napospas.

V kterémkoli období, když se vracíme – kdokoli z nás sem do těch míst, stáváme se zvláštní. Ze zvláštní školy…

U Vidlaté Seče slavíci nehnízdí, tolik na úvod.

Tandem tamních kroužkovatelů na lokalitě „Kompostárna“ kroužkuje řadu let, do místa směřují i akci CES. Lze tedy říct, že mají o místě přehled.

Dne 29. července tam proběhla poslední etapa koordinovaných odchytů. Brzy po ukončení (2. srpna), hned při prvním volném chytání, byl v porostu křídlatky při zemi chycen dospělý slavík obecný, v pokročilé fázi pelichání.

Co to má znamenat? Nepřipomíná tento mimohnízdní výskyt pro účel přepelichání událost z Orlického Záhoří? Jednalo se tehdy sice o slavíka tmavého, to ale na věci nic nemění. Běžely i tam „CESy“ a najednou se v síti objevil slavík. Dokonce začínající pelichat! Pták, který tam musel přiletět. Co bych to vedl za výzkum, kdybych sám v archivu důkaz o potřebě slavíka změnit místo pro náročný proces předodletového pelichání neměl? Mám dokonce dva.

Mladší z tandemu kroužkovatelů 2. srpna v místě natáhl a vybral si k tomu noc. Slavíky „hrál“ a z oblohy zlákal dva tohoroční, kdy ještě vedle byl chycený námi diskutovaný.

O co běží? Kde se v místě víceletý slavík vzal? Mohl v tomto stavu letět též nocí a nechat se před rozedněním pozvat signálem zdola – tady se tančí? Anebo platí pro případy společné, že ptáci do místa dorazili v obvyklém čase blížící se výměny peří a veleskrytě se ubytovali? Slavík obecný byl chycen v porostu křídlatky a ve spodní kapse proto, že na létání křídla ještě úplně nebyla, a v tom stavu si cestu žádný nejspíše nedovolí. To ovšem nemohu tvrdit s jistotou, důkazy zatím nemám. Slavičímu pelichání se věnuji naplno od roku pět a zažil jsem mnohé. Myslím si, že pták na lokalitě Kompostárna již byl. Neozval se, protože tací se neozývají a používání přehrávek (aby se ozvat mohl) je při CESu  zakázáno. Takový slavík nemá během dne potřebu měnit místa po pelichaništi, zejména za stavu, kdy je znevýhodněn. Navíc prostředí za těchto časů přetéká potravou a pták ji získá v nejbližším okolí. A že si slavíka nevšimneme? O tom bych zde mohl psát klidně do rána! Ptáci se v nejhorším přikrčí, znehybní, nejde-li o útok lasice. Proto i focení odchyceného na ruce je poklidné (rozdíl oproti chytání táhnoucích slavíků v noci).

Slavík od Vidlaté Seče do místa přeletěl neznámo odkud. Zalíbilo se mu tam. Nejspíš byl dvouletý a pelichal prvně. A už se víc neobjeví. Lokalita je známa komfortem. Nasycení i možnost spolehlivého úkrytu. Dokazuje to i slavík tmavý, který tam před lety pobýval delší čas za tahu. Byl jednoletý a zastávku volil jistě i kvůli nabídce bezinek, kterou mladí (na rozdíl od dospělých) rádi přijímají.

Nesporně cenné zjištění od Vidlaté Seče je vřazeno do referátu, který přednesu za pár dní.

Vážení návštěvníci blogu.

V přísně slavičím zaměření se podaří pokračovat i za pár dnů, kdy se podíváme přenesením v čase i prostoru k Vidlaté Seči. Po přelomu prázdnin se tam na tradičním chytacím místě povedl mladému kolegovi opravdu nečekaný odchyt. Materiály včera přišly i s velmi přesným komentářem, my si událost zkusíme (i pro něj) vyložit zde. František na blog chodí, názor se mu hodí.

Nashledanou.

Docela dávno jsme říkali: „Budou i slavíci přiletovat konečně dřív?“

Kniha příletů do oblasti mnoho neřekne, tam jde především o rekordmany, víc toho zjara zapsat nestačím (sledovat třeba příletové vlny).

Doplňuji konečně galerii pelichajících křídel dospělých slavíků – a jak už zase vše souvisí se vším – po „začtení se“ do souboru, slyším znovu ta slova. Našeptávání. Událost ještě sice vyčkává za dveřmi, ale chystá se posun. O políčko vpřed! O co jde? Co je tím avizovaným poskočením? Doklady pelichajících křídel už z půlky června! To nebývalo. Co to znamená? Nejspíš opravdu hlavní příletový proud je konečně uspíšený. Zůstává titěrné „ale“, ale opravdu neváží nic. Že s posilující populací přibývá i „lichých“ samců, u kterých se proces pelichání spouští časněji, a takové jsem mohl nachytat. Zmiňuji onu alternativu spíše jen z povinnosti.

377 momentek pohnízdního pelichání (řazených podle data) je mi v poslední době každovečerní „magnetickou tabulí“. Fascinující příležitostí pochopit nové. Snímky v archívu jsou kvality různé, ale podstatné v každém z nich drží. Doprovázeny jsou poznámkami, takže pelichací protokol ve zjednodušené verzi možno vystavit ke každému křídlu na počkání. Dokonce lze na obrázcích sledovat i efekty jiné, s výměnou nesouvisející. Kupříkladu znaky, podle nichž se mezidruhově „hnědí“ slavíci odlišují. Mám teď na mysli znaky křídelní. Přicházím-li k zmíněné tabuli soustředěný, po chvíli posouvání obrázků mám pocit, jako bych unikátním procesem procházel sám. Natolik do sebe fáze zapadají.

I dnes do textu přimíchám něco „barev“, aby druhá část čtenářů neutekla. Nezajímá každého jistě prohlížení peří.

Je báječné, že u mnoha obrázků dovedu vyvolat okolnosti. I těch vzdálených, z roku šest. Ano, tehdy či ještě o rok dřív, jsem objevil způsob, jak slavíky v prostředí najít a sklopkou přiblížit k prohlížení. A poznávám zpětně, spíš v legraci, který byl chycen sítí, když za nehty schází bláto. Většina okroužkovaných majitelů slavičích křídel už asi nežije, ale pomohli propůjčením se na malou chviličku hledat záhadu. Vždyť v minulém století se o problematice pohnízdního pelichání druhu nevědělo skoro nic. Zkoušel jsem se nedávno „vyvolat k tabuli“ a brko po brku stavět do křídla nového čistě z hlavy. Zvládl jsem to, protože prý – jak jsem se dočetl ve společenském magazínu – co vás baví, do hlavy leze samo! A mne to baví.

Přesně na den se v zahradě objevil první čížek lesní. Tak jsem mu hned dal kroužek. Tady si jej prohlédněte. Zobáky mívají od olšových šištic ulepené.

Vážení návštěvníci. Přestože přistupujete na slavičí blog stále zhruba v stejném počtu, musím upozornit, že sezóna opravdu skončila a příspěvky zde budou nyní přibližně v týdenním režimu. Měla by totiž asi přeci jen převládat slavičí témata a na každý druhý den takové neseženu.

Děkuji za přízeň. Ať to utíká!

Místo rádia v dílně se poslední dobou topím v studiu (při práci) pelichání a migrace slavíka tmavého z ostrova Hiddensee od Williho Bergera, z časů hluboko v minulém století. Ale roky uběhlé toho příliš nepoměnily, je to, jako bych tam s ním chytal sám. Je jedním z odborníků, jež mi jsou vzorem.

Síť v zahradě byla natažená, nic se ale nechytalo. Pak jdu pro polínka na přiložení ven do srubu a málem jsem zakopl o práh. Nad jezírkem, v zadní části, kde je potopená stavba dávnověku, se v ještě krásné zeleni orobince a skřípiny zastříbřila rybka. Rozumíte – jako ve vzduchu, vysoko nad vodou! A hned k tomu třpytivě modrá krále ptačích rybářů. Aha! Tak i letos máme návštěvu, bylo znát, že je rybek před zimou míň. Usedl stranou doutníku a to už jsem obloukem utíkal přes klempírnu vpadnout mu do zad a do sítě ho postrčit. Vůbec nevím, jak se k nám dostal, že síť minul. I s rybkou se zvedá, ale málo. Podletuje spodní kapsu, která je dost vysoko, přeci jen – chytám králíčky. Z nafouklých tváří jsem vypustil vzduch. Je po všem. Za jak dlouho může ledňáčkovi vytrávit? Vrátí se k snadnému lovišti? Vrátil se zhruba za hodinku. Moc jsem toho do té doby nevyprodukoval u kovadliny, hlídal jsem jezírko a myslel na štěstí. Pak vidím, že se spodní linka dost houpe a vítr v zahradě žádný dnes není. Jdu radši ven. Tyhle obrázky každý, kdo natahuje sítě, vidí pak rád. A ledňáček je zrovna z ptáků, který ze sítě příliš neutíká. Není tedy kam spěchat.

Nebude dnes nic z doučování, kreativita od kladiva je taky pryč. Myslím na ledňáčky. Dnešní odfrčel přímo k mlýnské zahradě. Jak to tak najdou, takovou loužičku mezi domy? Ano, rybek jejich představ je v jezírku vždy dost, ale na jaře je tady nevídám, spíš tyhle mladé ptáky v čase jejich odletů k jihu.

Posledně dal kdosi fotku na internet. Mrtvý ledňáček leží pod sklem zastávky. Hodně jich právě v tomto čase zahyne podobně. Neumí sklo rozpoznat a pak je na všechno pozdě.

Dívám se směrem, kam odtud odletěl, k rybníku nade mlýnem. Snad bude mít štěstí. Letí labutě a jsou vysoko. I za nimi se dívám a z práce asi dnes moc nebude. Běží čas přeobdivného ptačího stěhování.