Hodilo se mi to. Dostal jsem konečně lázně. Prvně od syna, když jsme jeli do bio-ovocnářství pro jablka, a poté od bratrance, když potřeboval dosázet oskeruše v Slavičím háji.
Jsem rád v přírodě, mám tam přátele na každém kroku. Posledně jsem po žebříku vylezl na jednu střechu a tam rostla droboučká břízka. Vítr ji zasel. Nádherné setkání. Pak jsem byl v sadech s jabloněmi. Poslouchal člověka podobného v mnohém. Proč není takových lidí dost pro každý den, kdy potřebujeme povzbudit? Pořídil jsem tam třeba tuto fotku „Přes železnou oponu“. Ano, za přežitím.
Nádherně tam vonělo, i když sady už byly přetrhané. To je obrázek druhý.
A třetí jsem pořídil u nás, v háji. Chtěl jsem, aby si Pavel, i když už moc nemůže, vše zasázel. Byl jsem pomocníkem.
Dva naivkové stejných jmen i příjmení. Myslíme si, že spasíme svět. Nemluví mnoho přítel, moudrý ale je převelice. Nesobecký, skromný, snivý. Já jeho stín. Když se ale vyptává se na slavíky, na svět bádání, na věci kolem, mluvím a mluvím. Chci, aby za všechno, co pro ně udělal, mohl znát nejvíc. Sázíme pro ně, pro jarní návrat, pro naši radost, pro budoucí. Rýč jsem doma vybrousil jak břitvu, radost s ním pracovat! Zem ještě voní, neumrzá, i když jíní už v trávě stříbří.
Ale pak vzlétli ještě motýli a foťákem dohnat je nešlo, jak v nich život dováděl. Troje babočky. Výsadby vedou si skvěle a příští sezónu to bude zhoustlé jaksepatří.
Vrbiny budu kvůli chytání zakracovat, aby sítě ptáci nepřeletovali. Čihadlo Slavičí háj – už teď mi to báječně zní! Je skvělé, že se sem letní slavíci dají z oblohy natáhnout, letos jsem to otestoval.
V médiích vyzývají k získávání pozemků pro přírodu, my máme splněno. Víc už bych neobstaral. Štěpán Rak se mne tehdy ptal, proč mají stromky ty svetry pod korunou a vše si dokumentoval. Aby se neodřely – a škvoři, aby měli, kde schovávat se. Pro biologickou ochranu, predátoři. Rozumíte tomu? Nekápla tu chemie předlouhých let. Nechceme to. A myslím si (Pavel to ví), že to je v prostředí poznat. Svět, který jsem si vysnil – mít jednou soukromý kout, odkud vás nikdo nevyhodí. Kde si můžete lehnout do trávy, dívat se skrze větve do výšin s jistotou, že vás žádný stroj nesroluje a nepřeváže síťkou, pro dobytek. Kde bude vše, čemu otevřete dveře i srdce. I peněženku, bude-li třeba. Nemusí člověk odevšad něco přinést, mít, připisovat ke kapitálu. To jsem nevymyslel, to mám z druhé strany rýče. Jen člověk takový (k údivu mnohých), dokáže vzít zděděné pozemky – a jak ono stéblo tonoucímu, nechat je přírodě napospas.
V kterémkoli období, když se vracíme – kdokoli z nás sem do těch míst, stáváme se zvláštní. Ze zvláštní školy…
