Docela dávno jsme říkali: „Budou i slavíci přiletovat konečně dřív?“
Kniha příletů do oblasti mnoho neřekne, tam jde především o rekordmany, víc toho zjara zapsat nestačím (sledovat třeba příletové vlny).
Doplňuji konečně galerii pelichajících křídel dospělých slavíků – a jak už zase vše souvisí se vším – po „začtení se“ do souboru, slyším znovu ta slova. Našeptávání. Událost ještě sice vyčkává za dveřmi, ale chystá se posun. O políčko vpřed! O co jde? Co je tím avizovaným poskočením? Doklady pelichajících křídel už z půlky června! To nebývalo. Co to znamená? Nejspíš opravdu hlavní příletový proud je konečně uspíšený. Zůstává titěrné „ale“, ale opravdu neváží nic. Že s posilující populací přibývá i „lichých“ samců, u kterých se proces pelichání spouští časněji, a takové jsem mohl nachytat. Zmiňuji onu alternativu spíše jen z povinnosti.
377 momentek pohnízdního pelichání (řazených podle data) je mi v poslední době každovečerní „magnetickou tabulí“. Fascinující příležitostí pochopit nové. Snímky v archívu jsou kvality různé, ale podstatné v každém z nich drží. Doprovázeny jsou poznámkami, takže pelichací protokol ve zjednodušené verzi možno vystavit ke každému křídlu na počkání. Dokonce lze na obrázcích sledovat i efekty jiné, s výměnou nesouvisející. Kupříkladu znaky, podle nichž se mezidruhově „hnědí“ slavíci odlišují. Mám teď na mysli znaky křídelní. Přicházím-li k zmíněné tabuli soustředěný, po chvíli posouvání obrázků mám pocit, jako bych unikátním procesem procházel sám. Natolik do sebe fáze zapadají.
I dnes do textu přimíchám něco „barev“, aby druhá část čtenářů neutekla. Nezajímá každého jistě prohlížení peří.
Je báječné, že u mnoha obrázků dovedu vyvolat okolnosti. I těch vzdálených, z roku šest. Ano, tehdy či ještě o rok dřív, jsem objevil způsob, jak slavíky v prostředí najít a sklopkou přiblížit k prohlížení. A poznávám zpětně, spíš v legraci, který byl chycen sítí, když za nehty schází bláto. Většina okroužkovaných majitelů slavičích křídel už asi nežije, ale pomohli propůjčením se na malou chviličku hledat záhadu. Vždyť v minulém století se o problematice pohnízdního pelichání druhu nevědělo skoro nic. Zkoušel jsem se nedávno „vyvolat k tabuli“ a brko po brku stavět do křídla nového čistě z hlavy. Zvládl jsem to, protože prý – jak jsem se dočetl ve společenském magazínu – co vás baví, do hlavy leze samo! A mne to baví.
