Cimrmanovci přinesli krom jiných objevů i Otu Plka, který vždy dlouho pobýval ve své roli. Vlastně tak dlouho, než vystřídala ji nová. Otovi se podobám.
Dávno jsem ze setkání kroužkovatelů doma, ale jako bych tam stále byl.
Jako bych vstával od stolku a mířil k projektoru. Žádal elektronické ukazovátko a obrázky začínal doprovázet. Jako bych se právě teď vykolejil zjištěním, že na výměr – původně pro sebe, stojíme, před večeří striktního data výdeje a přitom tentokrát nápadně nedovařených brambor, dva. Že zhynula představa, promítnout jedinečné. A tak se mi stalo, že v zmatečném kvapíku jsem chvílemi už ani nevěděl, proč který z obrazů na plátně vlastně je. Už to tak zažívat nechci, mělo jít o dožínky po vyvedených žních. Slavíci si ode mne mizerné reprezentování nezaslouží.
Dost lidí na setkání už přijet nedovede. Jsou po smrti a to je tísnivé. Co koupit neumí nikdo, je čas. Každý den říkám ráno, jak prožít díl, který mi na práh od paní Štěstěny právě přistává? Nezmuchlat jej pouhým posunutím očí v kalendáři v noci o půlnoci. Byť i mně každý ten jeden, ránem uvedený, nakonec zpupně odbíhá. Nechci mu to v pražádné radosti dovolit, on se mne ale neptá. Snažím se tedy, co nejvíc od všeho podržet si. I proto teď, chvilku po víkendu, se mi hlavou potuluje stále zážitek z nocí, za nichž jsem poslouchal třecí hlas soustrojí hodin v místě, kde mi ustlali. Nešlo spát a člověk co chvilku „vyhlížel“ znovu ten zvuk. Vzácný, v dochvilnosti neomylný. Žijící, sebevědomý. Dávno přešla první z půlnocí, kdy v podkroví jsem byl ještě bez kolegů, a oči přede mne věšely výjev z věže tam doma u nás. Honosný stroj odumřelé časomíry dob empíru leží tam zastavený v pádu o tesanou pozednici. V prachu následných časů, které už nepřály luxusu kostela. Vzpomínám jinde na přetěžká závaží, která ty kované mechanismy pohánějí. Stroj tady ve věži je nesmlouvavý. Ještě dost příchozích hodin zpola černého města jsem v hlavě probíral čas podle té vzácné předlohy.
Lidí se sjelo a sešlo nebývale. Mám zvláštně rád i cestu nazpátek, kdy krajinou – natvrdo předzimní – vracím se domů. Polabím. Regionem, kam za pár odsprintovaných pátků, vrátí se slavíci. Kdy nebudu o nich už referovat a poběžím vítat! Hledat to našeptávání hliníku, co vše se pod křídly mohlo snad stát.
