Zaměřeno na slavíky

Letos se čekalo dlouho, ale už se zdá, že od jihovýchodu jdou! Začínal jsem se obávat.

Nemá to tento sympatický slavík nejsnadnější, jeho cesta je obrovská a nástrah mnoho. V našich podmínkách se s ním příliš nesetkáte, zejména Čechy svou polohou do jeho tahových představ moc nezasahují, ptáci letí východněji. Kdo má ale štěstí a nemá s ním příliš zkušenosti, bude se divit. Zpěv je převážně odlišný od slavíka obecného. Ani pták samotný nechce být příbuznému zrcadlem a není.

Nerozumíme ještě dopodrobna jarnímu průletu slavíka tmavého uherského našimi kraji. Čeká nás hromada hledání a podobně času. Proč třeba letos protahují až nyní? Jak vypadaly úživností poslední africké zastávky? Evropou to půjde líp. Zvláště teď po deštích nabídka potravy drží a ptáci se posilněni mohou před nocí do křídel opřít. Ne tak úplně ti mladší. Už k jihu odlétali loudavě, zkoušeli objevit styl. A nyní též žádná sláva. Nemají ukotvena hnízdiště, nikdy k nikomu nehořeli. Začínají ale doutnat. Cestují k severovýchodu, k západní hranici rozšíření druhu. Proto jich u nás není dost pro každé zvědavé ucho.

Slavík tmavý je při určování v ruce jiný už od pohledu. Zejména hlava je odlišná, především zobák. Není ale postavou větší, jak by se mohlo zdát, jenom mu evoluce přidala na délce křídel, když letí světa takový kus. Ač jich mám nachytáno dost, setkání jsou vždy nádherná. Voní mi poctivou dálkou, velikou dálkou. V Polsku pro něj mají o třídu větší typ kroužku než pro příbuzného, zbytečně. Měření běháků ukazuje, že rozdíl není.

Když táhnou krajinou slavíci tmaví, kalendář příletů těch našich rezavých se téměř uzavírá. Kdo doma chtěl stanout, už tady je. S výjimkou přestárlých či pomrzačených. Ale i oni, jak archív radí, dokáží nakonec veškerou dálku pokořit v návratech dokončených.

Děkuji za všechna hlášení, která posíláte či telefonujete. Některá jsou v podivnosti tak lákavá, že tam musím být. Jako to pod Drábskými světničkami v Českém ráji. Rokle v začínajícím skalním městě, plná šera i šeříků. Nevelká. Jasně, že tu je! Děkuji za ohlášení. Obraz, přetékající emocemi. Taková romantika. V noci to tu musí být opravdu síla. Ale ono má přínos i odborný…

Do kraje vletěly bouřky a nikdo si nedovolí nadávat. Já jsem využil cesty do Turnova a místo rychle navštívil. Proč rychle? Předměty podobných ohlášení bývají hledaví ptáci dvouletí, bez zkušenosti. Když dokloktají kalich hořkosti – kde číšníkem je nezkušenost, většinou zmizí. Navždy. Skalní sluj bych viděl spíše na výra a jeho království.

Déšť kolem Příhrazských skal docupital až sem. Tričko umáchané, přichází pauzička – zřejmě pro turisty, k navléknutí pláštěnek. A už stojí síť na cestě. A za chvilku je slavík v ruce. Všechno je, jak jsem napsal, jenom se ještě neví, jak v té škarpě dopadne. Ke kroužkování jsou tito ptáci ovšem nesmírně důležití.

A není to jediné hnízdiště takové tváře. Jiný z vás upozorňuje na zarostlý lesní lom. Slavík tam loni prý dokonce hnízdil, letos vše nanovo. Vrátíme se jednou i k tomuto objevu.

Slavíci v tento čas již hnízdí, samičky zasedají na snůšky. Vydáme se s blogem brzy i tam.

Měli jsme to tenkrát lehčí, nebo těžší? Dva roky jsem byl již členem ČSOS a mohl jít ke zkoušce na kroužkování ptáků. S kolegou jsme jeli do Prahy, do vily v Hornoměcholupské. A tudy pak odcházeli, každý „v kapse“ po vysněném kulatém razítku.

Byli jsme mazaní tenkrát, jeho jsem víc nechal mluvit o kachnách, kterým rozuměl, já pobral otázky k pěvcům a mluvil občas za něj. Až se pan doktor Formánek v knížce natáhl k dravci, na nějž jsem byl v nepřipravenosti krátký – Falco naumanni. Do druhu jsem ji nedostal. Kolega vypomohl tak nějak nahlas, ale přísedící doktor Škopek už věděl o mém budoucím zaměření a slevili mi to. Jirka je kmotrem slavičí knížky, Jarda jedním z lektorů na kurzech současných, v jižních Čechách. Už úplně jiných.

„Dej zpátky čas!“ – křičí mi v hlavě, a kéž by se tak za chvíli stalo. Chtěl bych tu cestu jít znovu a šlapat s úrovní dnešní. První desítku let doufat, že přijde hlášení či chytnu slavíka s cizím kroužkem. Radši dva! A hlášení by mělo být z Afriky. Osud mne nechal od přání odejít, a ani pak se dlouho nic nedělo. Bylo to hořké, ale moudré. Začal jsem spoléhat na sebe, ne na slavíky. Ne na lidi, kteří hlášení uvedou v život. Přestal jsem vyhlížet a sbíral prima ptačí návraty. I přesídlení. A taky věk. Úspěchy mladých, a jejich uvažování. Bezpočet měření…

Dnes běží prvně osmatřicátý rok. Dovedu – a možná ani ne – představit si takové chytání cvrčilek slavíkových. Rákosníků velkých či zpěvných. Žluv i konipasů horských. A třeba sedmihlásků, než z krajiny vymizí. Specializaci bych ale přeci neměnil. Cesta mne baví. Chytil jsem, a na tuzemských hnízdištích zažil, všechny čtyři české slavíky. Nejde chtít víc. Toužil jsem, po ovládnutí pelichacího procesu slavíka obecného, uvidět měnit peří slavíka tmavého. A přestože divoký výjezd (dokonce opakovaný) k Divoké Orlici nepřinesl úspěch, u osady Matice, jež na mapách skoro není, se povedlo! Doma za humny, pár dní po smutném návratu z Orlického Záhoří. Eviduji výzkumem nejstaršího slavíka, sledovaného kroužkováním – pro Česko, a nejspíš stále ještě i pro Slovensko. Též z krajiny domova a příběh to je fascinující. Chytil, a hlavně rozpoznal vzácného křížence, hledaného ve volné přírodě Evropy do těch dnů beznadějně. Jiné a jiné zážitky se tlačí ke klávesnici. Odstrkuji je s omluvou a vyhlížím, co bude dál. První a základní předpoklad splněn už v tuto chvíli – slavíci ještě existují!

Dosavadní vývoj diktuje zadání a já to respektuji. Stěžejní téma lze definovat následovně: Posoudit vzájemně oba slavičí tahy – jarní X podzimní. Je stále jasnější, že jsou nápadně jiné, a nelze vše odbýt roky sdělovaným: „Jarní je rychlejší“. Čím hlouběji se pod onu tajemnou hladinu člověk potápí, tím víc rozpoznává. Jen si současně přeji, abych ještě dlouho vyšel s kyslíkem.

Znovu si začínám všímat, jak dosavadní povědomí je plytké. Co se začíná dít, když se připravený člověk k hladině dovědění se, přiblíží. A věci přejaté – nutno říct – zdržují často a matou. Proto se snažím od nového století stavět poznatky pouze na přezkoumaných věcech banálních. Archív jsem pročistil od domněnek, i když tentokrát pro jistotu žádnou nevyhodil. Hodit se budou moct třeba jen k usmívání, ale chybu s vyházením „prvotností pravěku“ jsem udělal jen jednou. Stáhly totiž pod vodu i to, co by se dnes velmi hodilo. Navzdory naivitě báječných začínání. A ještě škoda, že se moc nefotilo. O takové obrázky bych tuze moc stál. Už kvůli lidem. Kvůli místům. Kvůli slavíkům, jak dobře to se mnou uměli zavázat napevno. Jako jeden z mála specialistů dnes již mám právo to říct. A ke všemu to zatím nevypadá, že bych chtěl za nimi začít nechodit.

Toť úkol hlavní – a jsou tu slavíci ve vedlejších rolích…

Určitě pokračovat v loni započatém prochytávání hnízdišť kvůli zpětným kontrolám. Zde bohužel vláčím nedbalost – nedaří se podchytit kontrolou samičky, pro časovou omezenost návštěv.

Pokračovat ve sběru dat, aby jednou procento možné nepřesnosti, bylo titěrné.

Teplota může mezi dešti spadnout až k šesti stupňům nad ránem. Ležím v kvalitním spacáku, z květů třešňových stromů očima vybírám hvězdy. K půlnoci déšť, a potom už klid. Spát se nedá, na to je ve Slavičím háji příliš zajímavo. Ze dvou stanovišť hrají slavíci kamsi vysoko nahoru – jeden rezavý, druhý tmavý. Sestavy sítí déšť prověsil, ale každý chytač ví hned poté, co s tím. Auto v zeleném tunelu v ústraní cesty není vidět, krajinu krátce nasvítil vlak od Sobotky. Hlava si odpovídá na vymýšlené otázky, k vyřešení nejpodstatnější budu ráno zas o pěkný kus blíž. Jarní slavičí noční migrace – lze na ni dosáhnout odchyty, nebo vůbec? Budík mi ukazuje na kliku dveří, čas kontroly. Co kdyby z noci přeci slétl pták? Jen vzdálený zpěv domácích slavíků a produkce kol sestav sítí. Je chladno. Město na Klenici je v tento čas potichu. Vracím se do auta bez nálezu. Je prvomájová noc.

Další kontrola – a poslední bude před rozedněním. Nepřišlo nic. A nepřišlo ani s rozedněním. Výsledek mohu podtrhnout. Proběhnout bude muset ještě jeden – poslední. Musí mít teplejší noc a oblohu bez mlhy.

Přiletěl krásný strnad, kroužkovat v našem parku potřebuji.

I vrabce polního, co se chytil po chvilce. A taky pěnici hnědokřídlou, tu vidím letos prvně. I když nám tady v několika párech hnízdí, tato domácí ještě nemusí být. Zapomněl jsem se v autě podívat, kolik naměřilo venkovní teploty. Kufřík pod sítí je však samý led.

Zjištěný výsledek, až dojde k definitivnímu potvrzení (několik pořízeno v minulých letech), nasype otázek nových, a já budu rád. Bude zas práce. Cesta pokročí. Budu moct s obdivem ještě větším užívat odchyty letní, když mistři odlétají. To bývá nad kleštěmi ranní rozcvička jiná! Proč stojí natolik zásadně proti sobě slavičí tahy – jarní a podzimní, nakonec vyřeším. Už teď mám pocit, že poznatky dosavadní o nachystané razítko ještě přijdou .

Noc velkých ohňů vrcholí, a to by slavíci měli zpívat jak o život! Tak to je v knížce o nich, kterou jsem napsal. Ověřit to mohu otevřením okna.  Ne jeden, dva u mlýna dnes jsou. Jeden o kousek dál.

Byl jsem odpoledne prochytávat místa. Všichni tři ptáci zajímaví. První patří mezi nejdrobnější, co jsem kdy měl v ruce. Až se člověk diví, že je to sameček.

Druhý měl kroužek a jde o ptáka z nočních odchytů v létě. Již ale odhaleného loni – ovšem na jiném konci města. To je výsledek veledůležitý. Slavíka už ze mne musí bolet hlava, že jej stále stíhám.

A třetím chyceným byla samička, která se chystá už snášet. Břicho začíná ztrácet pokryv, tvoří se nažina.

…………………………………………………………………………………………………………………..

Před pár minutami začal první máj. Slavíky si v tomto čase půjčují básníci, aby jimi doprovodili nálady svých sdělení. Chápu je.

 Buďte zdrávi a blaženi, slavičí rok už nám ani letos nikdo nevezme!

Daleko? To vůbec ne! Snad malý kousíček před Domousnickou branou už pospíchá květen ke Klenici. Obrázky, co dnes dám, nejsou navlhlé aktuálním deštíkem, jsou ze včerejška.

Přes Slavičí háj, po okraji rodného města, vždycky táhli ptáci – byť byl dříve ekofarmou s kusem polní cesty. Zem je tu čistá, byl problém vypěstovat v ní kopřivy, jež si slavíci objednali.

Projdu-li severním dílem parku, vidím ke Zvolínku – rybníku, kde jsme se v dětství koupali.

Kde na malém dílku trávníku v sousedství hráze, viděl jsem první modrásky jehlicové. A tak musela kytička, semknutá do keříku, logicky skončit v slavičí knížce. S první sítí „Zetkou“ jsem v rákosí okroužkoval samičku strnada rákosního, jež tam hnízdila. Chytli a zabili ji v Itálii gurmáni, hned první zimu. Povede kolem rybníka v pořadí třetí naučná stezka. Psal jsem kus textu na tabuli, jež bude v pobřeží.

Sem odlétají jarní ptáci, a potom dál. K horám. Krajina se za rybníkem začíná vlnit a zklidní se až v Polsku. Je fajn sedět vedle pásu keřů, které jdou konečně slavíkům naproti, a kde proběhnou v sérii jarní noční odchyty. Zvědav jsem na výsledek.

Do keřů o kus dál už jsem se zkušebně zanořil, abych je prohlédl odspodu. Jak moc je klenba temná. Zvláštní svět. Nebude mnoho lidí, kteří se takto chovají. Když v dómech ztichnete, o pozornost si začnou říkat objekty, které kolemjdoucí nikdy neuvidí. Právě se do parku vrací pěnice pokřovní. Kde jinde by stavěla příbytek, než právě tady! V jižní části pak v travinách, kde šípkové keře nejnižší větve utápějí, už zpívá pěnice jiná, taky po novu. Pěnice hnědokřídlá. A v slivoních, co jich kolem cesty je, dávno notuje pěnice černohlavá. Schází Sylvia borin, bývá poslední. Rákosí rovněž je zatím poloprázdné. Cvrčilky někde na cestě, možná nedaleko. Jakmile máj doporučí krajině tančit – a ona uposlechne, proletí místem vzácný slavík tmavý. Většinou v tichosti vnoří se do křoví a nejbližší noc pobyt ukončí. Spěchá se hnízdit, ale člověk – rozumí-li takovým scénářům – může se do nich na vmísit. Ohromná je síla míst, když ji umíte vyčíst. Příroda je biograf neskutečný, a já už řadu let tykám si s promítačem.

Odbydeme si onu hrůzu raději hned, ale u zlaté zůstaneme.

Tady je rozkvetlý Slavičí háj ze včerejška. Prvosenky, kterých jsou tisíce, už ale dokvétají.

Pojďme za barvami docela jinými – rehek zahradní. Protahuje prostředím pravidelně. Tady je sameček – a mohli by u nás i zahnízdit! Budky mají od ochránců připraveny. Jenže tito ptáci podle tuku mají ještě pořádný kus cesty před sebou. Kam? Kdo ví…

Dělají mi však dobře podobná setkání. Vrátila se první kukačka. Letos ji chytíme, kdyby čert na koze jezdil! Dostane kroužek.

No a – mluvíme-li o Slavičím parku, neměl by chybět slavík. Tady je.

Vrátila se kroužkovaná samička. Tady musím říct bez přetvářky, nepoznal jsem ji. Je po příletu hodně „samčí“. A rozměry také určování spíš nohy podkoply. Je totiž urostlá. Mám ale pocit, že samečkové se po odchycení chovají jinak. Tak, máme v „háji“ už dva kontrolované navrátilce!

 A před setměním už bylo jaksepatří dusno. Ztratil jsem elektronický klíč od auta. Zamčeného, s plně staženými okny kvůli odpolednímu horku. Už jsem objednal detektoráře s čelovkou, a pak mne napadlo protáhnout se oknem do kufru a podívat i pod penál s kroužky. Bylo vyhráno! Ani alarm jsem tentokrát nerozhoukal. Vypnout bych jej muset mačetou. Pak už po cestě domů zbyl čas znovu na hezké přemýšlení. Mraky odtáhly, měl jsem jasno. Byl to nádherný polopracovní výjezd.

Květy z uplatněných poupat se v závanech poroučí k zemi v úkolu zrání, zatím mrazová kotlina zuby neukázala. Když jsem tam byl posledně, slavíci doma nebyli. Uteklo pár dnů, a někteří jsou. Toho s baťůžkem na zádech jsem zatím ovšem nepotkal. Možná se mi sázka na mládí vymstí. Řešil jsem loni veliké dilema – dát logger mladému, nebo zkušenému s kroužkem? Prašť, jako uhoď… Mladý cestu dotáhnout nemusí, starý enormní vypětí už třeba neudýchá. No jo, jenomže já toho „starého“ mám právě v ruce! Díváme se na sebe, příliš se nevzrušuje, po vyfocení a měřeních ho pouštím.

Jasně, zazpíval na odletu. Slaví. Tak to mnozí, kterým začíná fungovat žhavení motoru, dělávají. Chytit jsem ho musel na tichou síť. Na přehrávku pak přibyl kolega sousední, též „nemladý“, však bez kroužku. Co je to za ptáky, necháme na jindy.

Musím na lavičku, prohnutý tíhou. Ne, z vyžínání třtiny kol keřů, ze zážitku. Jdu si připomenout před chvílí puštěného slavíka příběhem. Je to soukromé, tady napíšu jenom, že je to síla.

Od rybníka už koncertují kuňky. Háj – ráj se do toho tradičně opřel. To se končit nechce, ale slunce v cíli už není ani k odtušení, budu muset. Přichází další z telefonátů, hlásíte zpívající mistry. Moc všem děkuji, tak jsem si to přál. Pozavěšovat vás. Abyste byli podobní. Aby vám výskyt slavíka rozproudil krev. Děkuji ještě jednou, teď do Vlčího Pole.

Vybíral jsem si místo, odkud vyzkouším noční hraní. Ještě jedno proběhnout musí. V letech předchozích jich několik bylo (všechny negativní) a potřebuji finální. Hrát budu z nejodlehlejšího místa parku, vzadu u rákosí. Za několik dní.

Slavíci v místě zpívali tři, a vzadu se chytla samička. Není v určování úplně jasno, o časech příletu. Slavíci jsou si podobní. Ale snažím se cokoli najít. Pocitově to zvládám. Podívám se – a vidím! Toť ovšem nezaznamenatelné, o tom by jistě i jiní mohli vyprávět! Třeba při chytání rákosníků. I nad podobným při cestě domů přemýšlím. Než dvanáct kilometrů urazím, mám téma namísto autorádia. Nepotřebuji z éteru poslouchat dokola, jak se nepodařilo naplnit představy o proinfikovaných. Dávno to otravuje. Vždyť v Slavičím háji chodím bez náplasti, a prostředí mi to trpí. Věříme si.

Po čase vítám především romantiky. Mám z odpoledního odchytu nabito, pojďte se do míst se mnou vrátit. Když sem teď pověsím klíčovou fotku, řeknete si u nadpisu – on se už úplně zbláznil!

Ne, že bych ze setkání nebyl jaksepatří dojatý, ale význam titulku je mnohem luxusnější. Kroužkováním se mi podařilo prokázat po čase znovu soudržnost páru, a soukromě si myslím, že jsou spolu déle, než mohu dokázat. Dáma v letech je totiž neskutečná! Dám ještě jeden obrázek.

A teď přidám partnera. V databázi je veden od loňska – právě ovšem už jako starší. To je on.

A když rozdávám, tak ještě jejich obydlí.

Pojďme nejprve vyřešit čísla. To, kdyby sem přišel přeci jen nějaký kroužkovatel, aby si též něco odnesl.

Slavičí pár od Býčiny (Kněžmostsko). On okroužkován 21. 4. 2019 v místě jako M+2K. Ona označena 22. 5. 2016 v místě jako F+2K. Oba tvořili pár přinejmenším v roce devatenáct a sešli se i letos. Opravuji – slétli. Ona má v mezičase několik kontrol, on první dnes.

Pojďme se blíž podívat na ni. Představte si, jak slavíci hnízdí. Samička po snesení posledního či předposledního vajíčka zasedne, a to velice pevně (do prvního vyplašení). Znám dost případů, kdy po takové v rozmáčklém hnízdě po skoku zůstalo jen peří. Samci to mají snazší a dlouhověkost se očekává u nich, ne u samic. Tady to ovšem neplatí. V čase kroužkování jí byly nejméně 3 roky, je tedy přinejmenším sedmiletá. On nejmíň čtyřletý. To jsou slavíci, přetékající zkušenostmi! Však také v červnu to pod silnicí jen pokřikuje mládeží.

Zabroďme proti proudu času, toho jejich. Po přímce je to do Sahelu pět tisíc kilometrů. Žádný pták ovšem po přímce nelétá, krom kukačky v hodinách (která se na místo vrací též, uznávám). Takže délka slavičích cest bude o mnoho větší. Vyhnízdí, přepelichají, zaktualizují navigaci – a vyrazí. Každý sám, samozřejmě. Pak chodím okolo psát, že dvacátého je místo podivně prázdné – a pětadvacátého taková událost! Ten sameček se choval divně a ve třetí kontrole, tiše do nové ulice zastrčené sítě, přišel úspěch. Do ničeho už by nevlezla, nebýt tohoto nápadu. Věděl jsem, kým je, podle kroužku. A jeho měl za zády. Jak jsem ji pustil po proceduře, uklidnil se tak, že vlezl do sklopky. Tu ještě neznal. Hlavou mi táhla radost. To bylo setkáníčko!

Oba v ruce byli velice klidní, a já zase už vím, že montování se jim do života, nebude kdovíjaká zátěž. A odedneška jim vážně začínám držet palce.