Zaměřeno na slavíky

Neuvěřitelná klika, otevírající další dveře slavičích tajemství. Postupujeme o políčko dál na cestě moderního zadání.

Noční odchyty, zejména pro vysoké počty kroužkovanců, začínají přinášet výsledky. Posledním z nich je tento slavík, okroužkovaný u Kolína v loňském létě, a kontrolovaný před pár dny u vodní nádrže Rozkoš, kde hnízdí. Od Starého Kolína je to už třetí výsledek a všechny skvělé. Na konci sezóny se k tomuto tématu rozhodně vrátím a shrneme výsledky všechny. Daří se spolu s dvěma dalšími kroužkovateli získávat poznatky, o kterých nebylo ještě před pár lety ani tuchy. Mnoho se nevědělo ani o nočním tahu v nížině.

Zatím to vypadá (řeč je o tohoročních slavících obecných, kteří v nočních odchytech převládají), že v úvodu prázdnin se chytají ptáci z okolí, a přes ně začínají poté letět průtažní s tím, že ovšem mnoho místních může setrvávat v oblasti klidně až do konce prázdnin. Záleží nejspíš i na datu vyvedení.

Kdybychom nevyužívali sklopek k odchytům, právě třeba samic bychom měli zlomek. A jak vidno, i ony skrývají velký vědecký potenciál. Kontrolovaný slavík navíc krásně potvrdil představy o tom, jaké míry má to které ptačí pohlaví v prvním šatě.

Řeč je o slavících. O našem slavíku obecném. V tuto dobu je jeho šat nejrezavější. Trhal jsem dnes květy bezů a slavík, jakmile přeletěl před zelenou oponou, doslova zářil. Z nálady jsem si výpravu za příznačnou vůní přírodní medicíny otextoval: Kvetou černý bezy – a vůně napoví – je čas vyrazit mezi – oba Bousovy. – Sebrat půl sta květů – v prachu žlutavým – zase budu k světu – až tělo napravím…

Slavičí peří je měněno pouze jedenkrát v roce – a to u nás, ne v zimovišti. Teď, když se blíží u dospělých ptáků výměna před odletem, ukazuje se v plné nahotě rozdíl mezi dvouletými a víceletými slavíky. Loňští vypadají takto, protože peří nosí o něco déle.

Prvně mnozí z nich byli i rodiči, a to jim do outfitu rovněž promluvilo. Proto je za dveřmi pelichání a už jsem si včera tak trošku myslel, že nějakého „v procesu“ chytím.

Honí se krajem deště, odložena byla i dokumentace hnízd, ale chytání do sklopek – to nyní funguje. Zlatý čas sklopkaře! Už to tu na blogu někde je v historii, jak jsem byl kdysi překvapen chováním slavíků před bouřkou, podobně je to na rybách (rybáři znají). Prostě „jdou, jak o život“. To nalíčíte v Trní na hnízdišti pastičku na slavíka a předběhne jej hladový kominíček. V křoví temném – málem, jak jeho kabátek. Tento se do vsi již párkrát asi vrátil, bude „z dříve narozených“.

Právě dostávám upozornění, že v Dolním Bousově třeba zase okroužkovat vlaštovky. A staré, že kroužky mají. Pak čekají čápi hned vedle. Nádherně náročný čas. Člověk si ani nestačí uvědomit, že poloumělé bláznění s virem ve společnosti znovu nabírá vyhecovaný dech. Pojďme alespoň tady kolem slavičího blogu zkusit žít dny – i tyto, nějak důstojně, protože náhradní nikdo nám nepřipíše. To dost jistě tuším.

Tak třeba tento sírovec. Je sice starší, ale už kuchyní voní.

Odchyty kosů na třešních nejdou. Od doby, co jsem to zde chválil, chytil se jen jediný, mladý pták. Mezi dešti ale síť roztahuji, pro svou nápadnost přeci jen slouží jako strašák. Kontroly jsou snadné, práci mám dole pod střechou, nevadí mi vylézt na žebřík a stav aktuálně zjistit. Alespoň žravé společenstvo rozplaším.

Ptáci kolem moc už nezpívají, jeden ale přeci – ten, kterému se věnuje i klubový časopis v čerstvém výtisku. Ten, který je ve znaku společnosti. Sylvia atricapilla – černohlávek. Časopis přinesl i můj text o slavících, hodilo by se k tomu pár slov, zůstaňme však u pěnice.

Díky zahradě – jak vypadá, může černohlávek u nás být a hnízdit. Opeřenec to je známý a i kolem slavíků se černohlavých pěnic nachytá dost. Už posledně jsem si říkal, že bych mu kroužek rád dal, když je tady náš. Nezpívá dlouho, přiletěl v nějaké pozdější vlně. Teď se o druhu hodně mluví, zkouší místy u nás i přezimovat, spousta jiných změnou zimoviště odlétá do Anglie místo k Africe. Republikou prochází nádherné tahové rozhraní, ptáci od západu Čech by měli odlétat jihozápadně, nově tedy mnozí severozápadně, zbylí včetně moravských, by měli táhnout stále k jihovýchodu. Kam mohou létat kněžmostští? Na východ nebo na západ? Samozřejmě, dál platí, že klidně i na jih, takový doklad mám i v archívu. Kdyby se zpěváček do té „záclony“ chytil, kroužek bych mu dal třeba i proto, abych posílil šanci na takové poznání.

Je půl druhé za polednem a několik minut. Déšť ustal, v rybníčku přibyl (nedaruji kanalizaci už ani kapku). Znovu se drápu na žebřík a prohlížím osnovy. No, prosím, po čase radost! V horním poli mezi větvemi pěnička v kapse je. Jsem z toho příjemně na větvi, protože síť musí být vidět možná až od náměstí. Chtěla mi udělat radost, když jsem dny na kleště nesáhl. Je pozoruhodně prorežnalá a peří odřené, bude loňská. Na kleště však můžu zapomenout i teď, kroužek už má. Chtěl jsem zalovit v hlavě, zda jsem doma někdy podobnou označil, ovšem kroužek je už na první pohled tak úzký, že musím pozor dát, co na něm vyraženo.

A vyplatilo se. Ne, že bych neznal státy v dohledu, s touto centrálou se ovšem příliš nesetkáváme. Kvůli ražbě i kvůli biometrice nesu zpěváka do kabinetu, nejdřív pod lupu. A taky před objektiv. Radost nastoupala – ano, tahle konzervativní pěnička musela cestovat kolem Černého moře cestou jihovýchodní. A hned přidávám pochvalu za pečlivé zavření. A těsný nakonec nebyl, je to jen pro nás nezvyklé.

Přemýšlím o chytačském štěstí. Jak je nevypočitatelné. Naprosto vždycky si počká na chvíli, kdy s tím člověk nepočítá.

Černohlávek už znovu hlasitě zpívá. Odteď o něm ale vím o dost víc – a až se centrály mezi sebou domluví, půjdeme k mapě. Tipnul bych si, že kroužek dostala už na cestě do zimoviště, podle únavy aluminiové slitiny.  

Když jsem začínal se slavíky, snůšky jsem měřil. To už je dávno stejně, jak je vzdáleno cílené hledání hnízd. Umění se částečně s časem zapomene, ale dostal bych se zpět brzy. Třeba ovšem vědět, jak na to. Příliš času totiž v hnízdní době hledač nemá. Dostal jsem posledně otázku, zda bych uměl zařídit situaci, kdy slavík nese list při zakládání hnízda. Ano, zažil jsem takové obrazy hned několikrát.

Dnes představím dvě vajíčka, která před pár dny zbyla ve dvou slavičích hnízdech. Barvu mají olivovou. Určitá variabilita u slavičích snůšek existuje, nijak výrazná není. Některé texty zmiňují i podíl modré barvy, takovou jsem nenašel.

Tato dvě vejce jsou sobě odlišná především velikostně. Snášení je pro samičku náročná věc, naše vnímání je nastaveno nejčastěji podle domácích slepic – coby výrobce vajec na počet, ale zažil jsem slavici, kterou při snášení prvního vejce postihl infarkt. Pohled to byl zvláštní, když jsem šel kontrolovat vývoj snášení a slavík na hnízdě trčel s roztaženými křídly nehybný. Radil jsem se o tom tehdy s Jiřím Formánkem, který se ptačím snůškám výrazně věnoval a završil celé knihou. Dříve jsme příliš neuměli vstupovat do podobných ptačích intimit, ale dnes s pomocí fotopastí, mobilů či kamer, pořizujeme mnohdy až šokující výjevy. Co dovede speciální kamera, viděl jsem před pár dny na vlastní oči.

Hnízdění slavíků pomalu končí.

Do sítě jsem chytal už mnohde. Na hromadě hnoje bílé konipasy hned po příletu. Na ledě v rákosí rybníka Zrcadlo sýkořice. Na hroudě soli od zimy u silnice letní stehlíky a v jarním povětří na blátě vypuštěného Brodku konipasy luční. Slavíky bláznivě uprostřed louky na nočním odletu do zimovišť. Každé z těch chytání bylo náročné, ovšem tentokrát jsem si laťku postavil pořádně vysoko. Kvůli kosům v zahradě. Připravil jsem si ulici v koruně třešně na střeše a kotvil klempířskými kleštěmi do atiky. Na kontroly se stoupá po žebříku, pohodlnější je to z okna koupelny. Německá „Zetka“ je hrubší a víc vidět, ale zas odolává líp větvím a kosové z poctivých kapes tak snadno nevyskakují.

Čtyři chycení je zlomek z té hordy nájezdníků, ale jde mi současně o hlučné divadlo, aby se ostatní odradili.

Je to vlastně takové zvláštní líčení, kde – čím míň se v průběhu bude ptáků chytat, promítne se do radosti. Tedy, vše tak nějak úplně obráceně.

Třešně začínají zrát a mezi zahradami dnes více okrasnými provokují, jak v Troškově komedii nalíčená dvacka. V případě špačků spoléhám na trávníky, kde sdružené rodinné klany dosud prohánějí horlivě kobylky a třešní si zatím nevšimli. Pár jich seberou domácí vrabci, tady jde ovšem o troškaření. Chytil se i místní šedý lejsek, ale přísahal, že o třešně mu nejde. Po kroužku dostal však každý. Je zajímavé, i když se zlodějina snížila na polovic, staří kosové chodí dál. Síti se umí vyhnout.

Nezvyklé je ono chytání ve výšce a bylo by na příplatek za obtížnost, pro mne je odměnou sedět na větvi a červenajícím se průhledem doprovázet očima rorýse, jiřičky i vlaštovky pod oblaky. Je teplo, a jim se daří.

Mám- li jednou sepsat dílo o slavících, potřebuji znát co nejvíc. Když nemáte nad sebou vedoucího, upadáte místy do jakéhosi polospánku. Že přeci vše skvěle běží, a tak… Laťka je prostě nízko, alespoň já to tak mám. Potřebuji popohnat. Čas od času se takový impulz přeci objeví, výsledkem jsou pak tyto kritičnosti.

Teď je v terénu doba, kdy nejdou chytat samečkové provokací, chytat by se daly konečně samičky, které již jsou z hnízd venku a při chuti v sběru. Sklopky by si s takovým úkolem měly poradit. Navíc jsem si uvědomil, že biometrických údajů od nich rozhodně nemám dost. Proto jsem sebral pastičky a vyrazil na hnízdiště. První úspěch přišel brzy, a už proměřuji a fotím. Samozřejmě i kroužkuji. Slavík nevybočuje z představ o samičkách (menších). 

Přejíždím jinam a tam musím čekat. Jednoduché to úplně není, pak ovšem na náspu železniční vlečky slavím úspěch. Tady se mi v plné síle ukázalo, proč potřebuji naměřit podobných co nejvíc. Slavík má sice holé břicho, ovšem rozměry posouvá někam do roviny výrazně vyvinutého zpěváka! Navíc je slavice na hrudi ztmavělá, podocasní krovky nadobro rezavé. A varovný hlas v ruce, že bych se lekl. Bez laboratoře tady dál postoupit nejde, existují ptáci podivní, vybočující. Může jít o zpětné křížence, nejspíš ano.

U této dámy ovšem křídelní znaky „sedí“ na slavíka obecného dobře (až na spíše nenápadné zúžení 4. RL, mělo by být výraznější). Kroužkuji a pouštím…

Třetím místem je přímo vlakové nádraží, což je chytání o nervy. Síť by zde na náspech stejně byla zbytečná, sklopky už jsou rozmístěny. Použil jsem tři, ale daleko víc je tu koček. Musím sedět nad mostem na zábradlí a nehnout se nikam. Na nejnadějnější plácek líčím plátěnku. Když se mi po několika kontrolách zdá, že varovně hvízdá už jen jeden, jdu znovu do křoví. Do plátěnky nevidím, ale věřím, že tam je. Koukám přes dno – je to tak. Teď jen, aby to spíš byla ona. Je to ona!

Mám třetí změřenou, ta už je normální zase (zapadá do představ), vykukuji, aby podle dráhy nešli lidi, kontroluji rychle opakováním si jestli jsem něco nezapomněl – a mizím.

Psal jsem posledně o květech akátů, o zdi, o tichu hřbitova. Potom jsem popošel za trať… Dnes od té zdi nepůjdeme nikam, hned po straně je břeh, to nás zajímá. Loni jsem tu kroužkoval, sameček je proto málomluvný.

Ze schůdků od kontejneru prohlížím lokalitu a rozhoduji, kde začnu. Vzpomínám, jakou jsem míval formu, když jsem ještě hledával. Beru hůlku, chytat nebudu, přijel jsem na chviličku – a mohl bych zase už jet, hnízdo je u paty útlé slívky! Hned se mi ovšem stačily protočit oči. V košíčku nepoškozeném je pouze jediné mládě a liché vajíčko!

To mi hlava nebere. Vstoupil jsem snad do fáze vykrádání hnízda sojkou či strakou? Svízel je u plotu mírně polehlý, ale lístky přetočeny nejsou, stačily se již urovnat. Během mého pobytu slavíci nevarovali ani vteřinu, nikdo nekalý u hnízda nejspíš také nebyl. Když by šlo o vykrádání, útočník by se vracel kyvadlově. Vajíčko odebírám, mládě kroužkuji a vkládám zpět. Nemám s podobnou situací zkušenost, nechám vše na osud. Kontrolu provedu zítra.

Doma mne chování mrzí. Měl jsem hnízdo obehnat skrumáží větví, jak provedl jsem mnohdy. Před okřídleným predátorem by ochránily. Nastaven je tím ovšem zajímavý pokus. Rád bych přijal variantu, kdy snůška byla pouze dvoukusová, pro jakýkoli důvod samičky. Zbylé vajíčko je drobné, proč ne… Pak by mládě ohroženo nebylo. Prohlédnutím sběru doma se ovšem ukázalo, že skořápka nese skvrny od krve. Potřeba počkat, co se stane.

Ptáci směřují k nutnosti hnízdit, rozmnožit se. Právě tak slavíci. Na konci léta odlétají, aby přežili v krajích vlídnějších. Přežili k tomu, aby se postavili na startovní čáru návratů a přiletěli hnízdit. Rozmnožit se. To je to – oč v křovích právě běží. Držme jim palce i tady na blogu.

Skláním se k prvnímu hnízdu a vybírám do čepice slavičí mláďata. Jsou osmidenní. Nohy mají vyspělé, na křídla čekají. Kroužky mám obarvené, metalíza z nich pryč, zavírám jeden za druhým. Jsou čtyři. Vajíčko, které neuspělo, beru domů proměřit. Stojím v radosti. Až křídla narostou, až zapíší do paměti Slavičí háj, vyletí po krajině. Až jim i Klenice kotlina bude úzká, odrazí pryč. Kroužky, co jsem jim dal, pomohou v sázce na náhodu. Třeba se potkáme.

Pár prvních kvítků rozevřel akát a hřbitov se přes zeď k nim dívá potichu. Zastavily mne, umím si vůněmi navracet čas, je to jednoduché. Poutníkem v krajině – přidělené. Jeden z těch kvítků beru si a pospíchám dál, za násep dráhy. Klenice pod mostem šumí peřejemi, slunce se protáhlo olšovím a blýsklo do hnízda. Tady je jich pět. První stavba byla z listí osik, tady je z rákosí. Mladí jsou o den menší, ideální stav k zákroku. Rovnám les kopřiv a mizím přes cestu pryč. Snad budou mít slavíčci jen dobré dny.

Devět mladých si pod čísly odvážím zapsat, když od západu přichází noc…

Nikdo se té samozřejmosti nevěnuje, dokud bylo přičítat co, přičítalo se. Už není, ale neubývá. Vzácný čas stále ještě natahujícího se dne, po cestě k vrcholu. Obilí žene do klasů a vítr se chystá rozválet jej, jen co déšť vypomůže. V stříbrné semiši přešlapují kvítky českých oliv. A hned jak vyhřezne po keřích opojná vůně, slavíci půjdou z hnízd! Kdo nepovybíral, musí dochytat. Pochází z té nepohody prastarý výsledek vlastního kroužkování, psal se rok 83. Bousovská hnízda jsem měl okroužkována a zbyl čas na výlet jinam. Březenský park za kostelem jsem znal z dětství a věděl, že křovin má všude dost. Šestkovou drátěnkou jsem překvapil objevenou rodinu jistě jen pár metrů od hnízda a dva mladé kropenaté slavíky do ní vehnal. Prvně po dlaních s takovými čerty! Víc jsem už tehdy nedokázal, ale netušil, že málo to v budoucnu není. Červen odešel v nevědomosti, co s kroužky na mladých nožkách může dál být. Kde Přepeře stojí, odtud jsme vyšli na procházku, k hájku se jménem Pteč. Slunce se nad pískovnou zkušeně rozkročilo a vypeklo ji i s odkolkem. Se studánkou pod starými modříny, cestou rozježděnou i bezinkami, v počtu dvou keřů. Nic víc, jenom ten žár. V ruksaku táhl jsem sklopky a něco potemníků. Papíry měl jsem chviličku a s náčiním chodil na samý okraj peřin. Všechno všude chtěl jsem pochytat a jinak nebylo ani v Pteči. Prvně – a nejspíš naposledy, chytla se pastičkou na větvích cvrčilka říční, co v keři tam zpívala. A pak přišly zmíněné bezy, a já zaslechl pohvízdnutí. Slavíci tady být hnízdně nemohli, v tom bylo jasno. Ale slavík to přeci jen byl. Neznal jsem líčit „do zrcadel“, motyčku nenosil – to mělo přijít až o patnáct let později. Do vidlice ve výši očí jsem usadil sklopku, obložil listím, povzbudil nástrahu a odešel pryč. Za chvíli byla sklaplá pro důvod jedinečný. Ač bych kroužkoval v tu chvíli rád, nádherný slavík už kroužek měl. Do konce července scházelo jenom pár dní, když jsem zapisoval nejvzdálenější kontrolní odchyt mladého výzkumu. Slavičího šviháka na potulce, devět kilometrů severovýchodně od místa narození. A v letech dalších jsem na něj věděl, že je samečkem a zpívá u Bakova v bažantnici, kde jsem ho objevil náhodou nemenší.

Uběhla fůra let, než jsem mohl vyčíst o chování před odletem víc. Noční letní odchyty na přehrávaný zpěv s tím za mnou přišly. Výsledků podobných mám dnes kvarteto.  Jedinečných, odpracovaných. To jejich zásluhou dovedu vidět, co děje se kolem hnízd, když mláďata odcházejí. Odcházejí – nejsprávnější slovo pro slavíky! Létat budou později.

Ne, nekvetou keře olivovníků kolem silnic ještě! V kopřivách dál uslyšet ptačí ustaranost a strach. Ale rozkvetou brzy, čas nezastavím.

Obloukem k nadpisu. Všichni jsou doma, dávno i rorýsové. První odletí kukačky, to dlouho nepotrvá. Věc je to nová, nikdo si podobné nemyslel. Doma jsou všichni sedmihlásci, i lejsci šedí. Žluvy, i zpěvní rákosníci. A taky ťuhýci. Růže po keřích šípků – pro ně už mohou kvést!

Potřeboval jsem nutně najít ještě jedno slavičí hnízdo a včera to nevyšlo. Nebyl jsem vytrvalý a po chvíli vzdal. Doma jsem si vše v hlavě urovnal, změnil lokalitu a vyrazil. Bousovské prostředí je třípárové, jen nepodlehnout panice. Vzpomínám na roky hluboko v minulém století, kdy se mi hledání dařilo. Stojím na železničním náspu, uhýbám motoráku a rozhoduji o začátku rozkrývání hůlkou. Ptáci jsou potichu, nikde nic. To mne pomýlit nesmí. Pak jsem najednou zaslechl hvízdnutí a po něm druhé. Někomu přeci jen vadím. Cesty jsou zeširoka vysečeny, kdoví, jestli vůbec nějaké hnízdo zůstalo. Kdyby o něj přišli, slavík by znovu zpíval a to se neděje. Třeba jej postavili dál od kraje – třeba v této zátočině, odshora krásně otevřené.

Tradičně v kopřivách. Rozhrnutí bylin poslední – a je na světě! Pět mláďat ve stáří čtyř dnů. Sebevědomí se vrací.

Pak si následný záznam prohlížím na displeji záznamového zařízení a vládne široká spokojenost. Vše kolem urovnávám, dopíjí se kafe z plechu, končíme.

Ještě snímek hnízda s kosími vajíčky, vystavěného na vazníku tabule naučné stezky. Samička se přestává vztekat a vrací se pod střechu sedět. Na plotě u ovcí září rezavě slavík! Sbírá potravu a hnízdí někde u hřbitovní zdi. Na jaře mi kontrolou přišlo, že tam letos nikdo nebude, naletěl jsem. Teď to vím. Ta práce není spolehlivá, lokality by zasloužily pozornost mnohonásobnou, včera jsem o tom psal. To už je ovšem nad možnosti.