Kompletní stav

Žádné komentáře u textu s názvem Kompletní stav

Nikdo se té samozřejmosti nevěnuje, dokud bylo přičítat co, přičítalo se. Už není, ale neubývá. Vzácný čas stále ještě natahujícího se dne, po cestě k vrcholu. Obilí žene do klasů a vítr se chystá rozválet jej, jen co déšť vypomůže. V stříbrné semiši přešlapují kvítky českých oliv. A hned jak vyhřezne po keřích opojná vůně, slavíci půjdou z hnízd! Kdo nepovybíral, musí dochytat. Pochází z té nepohody prastarý výsledek vlastního kroužkování, psal se rok 83. Bousovská hnízda jsem měl okroužkována a zbyl čas na výlet jinam. Březenský park za kostelem jsem znal z dětství a věděl, že křovin má všude dost. Šestkovou drátěnkou jsem překvapil objevenou rodinu jistě jen pár metrů od hnízda a dva mladé kropenaté slavíky do ní vehnal. Prvně po dlaních s takovými čerty! Víc jsem už tehdy nedokázal, ale netušil, že málo to v budoucnu není. Červen odešel v nevědomosti, co s kroužky na mladých nožkách může dál být. Kde Přepeře stojí, odtud jsme vyšli na procházku, k hájku se jménem Pteč. Slunce se nad pískovnou zkušeně rozkročilo a vypeklo ji i s odkolkem. Se studánkou pod starými modříny, cestou rozježděnou i bezinkami, v počtu dvou keřů. Nic víc, jenom ten žár. V ruksaku táhl jsem sklopky a něco potemníků. Papíry měl jsem chviličku a s náčiním chodil na samý okraj peřin. Všechno všude chtěl jsem pochytat a jinak nebylo ani v Pteči. Prvně – a nejspíš naposledy, chytla se pastičkou na větvích cvrčilka říční, co v keři tam zpívala. A pak přišly zmíněné bezy, a já zaslechl pohvízdnutí. Slavíci tady být hnízdně nemohli, v tom bylo jasno. Ale slavík to přeci jen byl. Neznal jsem líčit „do zrcadel“, motyčku nenosil – to mělo přijít až o patnáct let později. Do vidlice ve výši očí jsem usadil sklopku, obložil listím, povzbudil nástrahu a odešel pryč. Za chvíli byla sklaplá pro důvod jedinečný. Ač bych kroužkoval v tu chvíli rád, nádherný slavík už kroužek měl. Do konce července scházelo jenom pár dní, když jsem zapisoval nejvzdálenější kontrolní odchyt mladého výzkumu. Slavičího šviháka na potulce, devět kilometrů severovýchodně od místa narození. A v letech dalších jsem na něj věděl, že je samečkem a zpívá u Bakova v bažantnici, kde jsem ho objevil náhodou nemenší.

Uběhla fůra let, než jsem mohl vyčíst o chování před odletem víc. Noční letní odchyty na přehrávaný zpěv s tím za mnou přišly. Výsledků podobných mám dnes kvarteto.  Jedinečných, odpracovaných. To jejich zásluhou dovedu vidět, co děje se kolem hnízd, když mláďata odcházejí. Odcházejí – nejsprávnější slovo pro slavíky! Létat budou později.

Ne, nekvetou keře olivovníků kolem silnic ještě! V kopřivách dál uslyšet ptačí ustaranost a strach. Ale rozkvetou brzy, čas nezastavím.

Obloukem k nadpisu. Všichni jsou doma, dávno i rorýsové. První odletí kukačky, to dlouho nepotrvá. Věc je to nová, nikdo si podobné nemyslel. Doma jsou všichni sedmihlásci, i lejsci šedí. Žluvy, i zpěvní rákosníci. A taky ťuhýci. Růže po keřích šípků – pro ně už mohou kvést!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *