Potřeboval jsem nutně najít ještě jedno slavičí hnízdo a včera to nevyšlo. Nebyl jsem vytrvalý a po chvíli vzdal. Doma jsem si vše v hlavě urovnal, změnil lokalitu a vyrazil. Bousovské prostředí je třípárové, jen nepodlehnout panice. Vzpomínám na roky hluboko v minulém století, kdy se mi hledání dařilo. Stojím na železničním náspu, uhýbám motoráku a rozhoduji o začátku rozkrývání hůlkou. Ptáci jsou potichu, nikde nic. To mne pomýlit nesmí. Pak jsem najednou zaslechl hvízdnutí a po něm druhé. Někomu přeci jen vadím. Cesty jsou zeširoka vysečeny, kdoví, jestli vůbec nějaké hnízdo zůstalo. Kdyby o něj přišli, slavík by znovu zpíval a to se neděje. Třeba jej postavili dál od kraje – třeba v této zátočině, odshora krásně otevřené.
Tradičně v kopřivách. Rozhrnutí bylin poslední – a je na světě! Pět mláďat ve stáří čtyř dnů. Sebevědomí se vrací.
Pak si následný záznam prohlížím na displeji záznamového zařízení a vládne široká spokojenost. Vše kolem urovnávám, dopíjí se kafe z plechu, končíme.
Ještě snímek hnízda s kosími vajíčky, vystavěného na vazníku tabule naučné stezky. Samička se přestává vztekat a vrací se pod střechu sedět. Na plotě u ovcí září rezavě slavík! Sbírá potravu a hnízdí někde u hřbitovní zdi. Na jaře mi kontrolou přišlo, že tam letos nikdo nebude, naletěl jsem. Teď to vím. Ta práce není spolehlivá, lokality by zasloužily pozornost mnohonásobnou, včera jsem o tom psal. To už je ovšem nad možnosti.
