Skláním se k prvnímu hnízdu a vybírám do čepice slavičí mláďata. Jsou osmidenní. Nohy mají vyspělé, na křídla čekají. Kroužky mám obarvené, metalíza z nich pryč, zavírám jeden za druhým. Jsou čtyři. Vajíčko, které neuspělo, beru domů proměřit. Stojím v radosti. Až křídla narostou, až zapíší do paměti Slavičí háj, vyletí po krajině. Až jim i Klenice kotlina bude úzká, odrazí pryč. Kroužky, co jsem jim dal, pomohou v sázce na náhodu. Třeba se potkáme.
Pár prvních kvítků rozevřel akát a hřbitov se přes zeď k nim dívá potichu. Zastavily mne, umím si vůněmi navracet čas, je to jednoduché. Poutníkem v krajině – přidělené. Jeden z těch kvítků beru si a pospíchám dál, za násep dráhy. Klenice pod mostem šumí peřejemi, slunce se protáhlo olšovím a blýsklo do hnízda. Tady je jich pět. První stavba byla z listí osik, tady je z rákosí. Mladí jsou o den menší, ideální stav k zákroku. Rovnám les kopřiv a mizím přes cestu pryč. Snad budou mít slavíčci jen dobré dny.
Devět mladých si pod čísly odvážím zapsat, když od západu přichází noc…
