Řeč je o slavících. O našem slavíku obecném. V tuto dobu je jeho šat nejrezavější. Trhal jsem dnes květy bezů a slavík, jakmile přeletěl před zelenou oponou, doslova zářil. Z nálady jsem si výpravu za příznačnou vůní přírodní medicíny otextoval: Kvetou černý bezy – a vůně napoví – je čas vyrazit mezi – oba Bousovy. – Sebrat půl sta květů – v prachu žlutavým – zase budu k světu – až tělo napravím…
Slavičí peří je měněno pouze jedenkrát v roce – a to u nás, ne v zimovišti. Teď, když se blíží u dospělých ptáků výměna před odletem, ukazuje se v plné nahotě rozdíl mezi dvouletými a víceletými slavíky. Loňští vypadají takto, protože peří nosí o něco déle.
Prvně mnozí z nich byli i rodiči, a to jim do outfitu rovněž promluvilo. Proto je za dveřmi pelichání a už jsem si včera tak trošku myslel, že nějakého „v procesu“ chytím.
Honí se krajem deště, odložena byla i dokumentace hnízd, ale chytání do sklopek – to nyní funguje. Zlatý čas sklopkaře! Už to tu na blogu někde je v historii, jak jsem byl kdysi překvapen chováním slavíků před bouřkou, podobně je to na rybách (rybáři znají). Prostě „jdou, jak o život“. To nalíčíte v Trní na hnízdišti pastičku na slavíka a předběhne jej hladový kominíček. V křoví temném – málem, jak jeho kabátek. Tento se do vsi již párkrát asi vrátil, bude „z dříve narozených“.
Právě dostávám upozornění, že v Dolním Bousově třeba zase okroužkovat vlaštovky. A staré, že kroužky mají. Pak čekají čápi hned vedle. Nádherně náročný čas. Člověk si ani nestačí uvědomit, že poloumělé bláznění s virem ve společnosti znovu nabírá vyhecovaný dech. Pojďme alespoň tady kolem slavičího blogu zkusit žít dny – i tyto, nějak důstojně, protože náhradní nikdo nám nepřipíše. To dost jistě tuším.
Tak třeba tento sírovec. Je sice starší, ale už kuchyní voní.
