Rubrika: Články

Letitému dalekohledu slábne zrak, ale snaží se. Ve sklech drží obraz čerstvého navrátilce z jihu, bramborníčka černohlavého. Sedím na stanici, dřevěné schody jsou prohřáté. Velká komediantská maringotka už má největší slávu za sebou, dokočovala. Pak ještě stihla být lesákům za zázemí, teď je v háji. Zatím holobytem.

Ze schodů pozoruji pestrého ptáčka, jak z vršků stromů loví pakomáry. Žluna z vrby volá ke slunci, dělají to tak všichni ptáci. Bramborníčka si nevšímá. Kolik je v ptačích návratech síly! Sady jsou rády, že mohou vyhlížet k jihu a dočkávat se. Vidím to na nich, na obou. Čím dál víc si myslím, že dnešní den musel tento obrázek získat. Je první březnový.

Úpolníci v páru se chystají do budky přespat. Schovaní v protějším keři, vyčkávají. Špačci, zhruba tak ve stovce, sedí na štíhlém topolu u Zvolínku a dělají to samé co vrabci. Sledují kraj, zda je spolehlivý. Jestli budou moct naskákat do rybníka.

Březen za to vzal. Prvního hrdinu máme doma. Fotku jsem nepořídil, najdu v archivu jinou z jara. Pro ty, kdo bramborníčky neznají.

Zde je názorně vidět, kolik slavíků projde za sezónu výzkumem.

Převládající většina z nich má v papírech napsáno: Slavičí háj. Doplní je ptáci z okolních hnízdišť.

Třeba je kroužkovat. Nebude-li mé snažení vypadat takto, mnoho mi slavíci neřeknou. O víceletých bardech nevíme dodnes v rozměru mimohnízdních pohybů téměř nic. Když jsem kroužkoval zhruba pět let, což je čas, kdy nejedna specializace podtrhne účet a končí, ztěžkla fascinace schopností slavičích rodičů vracet se do míst hnízdění. Poctivě jsem chytal a kroužkoval, pak je tři čtvrti roku neviděl a najednou jsme znovu stáli z očí do očí. Dokladů přibývalo a valí se dodnes. I proto je těžké zvyknout si, že ze zbylých fází jejich životů přichází trvalé ticho.

U mladých je situace jiná, občas klopýtnou a člověk je odečte. Živé či mrtvé. Dvě hrsti výsledků máme. Tato kategorie nám ale neukáže nic z tahových dovedností, ptáci zmatkují a jsou důvěřiví. Krmí se jimi kočky, jiného škubal krahujec, další narazil do skla ve Škodovce. Sklo může jistě zmrzačit i zkušeného, neviděl by jej právě tak, dle mého však migrují úplně jinak. Což snižuje i zmíněná rizika. Podporovala by to právě i početnost jejich navracení. Navíc je zcela zřejmé, že moje představa o míře přežívání víceletých je ještě oslabena nemožností chytit a zkontrolovat každého veterána.

……………………………………………………………………………………..

Každý rok sem věším informaci a zánicích hnízdišť. I letos, přestože kompletní obraz nemám, jsou některá po smrti. Nevím, jak to mají ptáci, když do místa dorazí, ale pro mne je to vždy velice smutné. Vykácením a zplanýrováním totiž utrpěly i nabírané zážitky, žádný nepřidám.

……………………………………………………………………………………..

Dnes je přestupně. Únoru se nechce z kalendáře. Byl posledním měsícem bez slavíků. Půjde to znovu, buďme spokojeni. Chudý či bohatý, život vybyl na každého. Spravedlivě.

Kdo hledá, najde.

Přemýšlel jsem například dlouho o těch průhledných kamenech z naší krajiny. A virtuálně „účastnil“ výprav s kopáči v lomech, vždy se však jednalo u křišťálů o krystaly. Až jsem našel „spojovací článek“, valoun s zakalenou kořenovou částí. Ano, tady nacházíme drahokamy transportované, ohlazené.

Přemýšlel jsem o chování mladých slavíků před odletem a pořád chyběl důkaz, kde by datum bylo optimální v čase okroužkování a průkazné i v čase kontroly. Zdejší archív k tomu nestačil, ale už takový výsledek znám. Existuje z roku 22 v republice. Z Králického Sněžníku. Nebál bych se tehdy bouchnout šampaňské, až takovou má váhu výsledek šedesátikilometrového rozdílu meziroční kontroly. Nikde nic ovšem nezapěnilo.

Přemýšlel jsem, proč dešťová voda odteče z pole tak rychle pryč, přestože orba je hluboká? Zem měkká, vodu by měla nasávat jako houba. A i když tam člověk nakročí, měkce pod botami opravdu je. To všechno hlavou vrtalo, než jsme u stromků zaráželi kůly. Tvrdé zaostřené dřevo po necelých třech decimetrech tančilo na místě a dál nechtělo. Tušil jsem průlom v záhadě a pak umím i pospíšit. Vyryl jsem čtverec na dva štychy rýčem a bylo po záhadě. Podloží tvrdé jako kdyby dole ležely z betonu panely. Objasněno, můžeme jít.

A nebo v severním konci parku ještě zůstaňme. Jakmile jsem vyhloubil stružky svahem dolů (potřebujeme zem vysušit pro motýlí louku), voda tvořila v místech soutoků náplavu. Jemné částečky ornice mizely s vodou a sedaly až v příčné travnaté cestě. Chytit naznačený problém a jít po signálech, mohl bych objasnit klidně záhadu čtvrtou. Protože se však na poli díky procesu objevují i nádherné kameny, dávám za postřeh raději tečku.

Dneškem počínaje, začnu jezdit pracovat s přehrávačem. Modráčkům by už mohlo jít hrát. Nejspíš ještě nebudou, ale ornitologie umí být často za lišáka. Proč to tedy nezkusit. Vždyť podobně přišlo v hledáních nálezů nejvíc. Náhodami.

Pocity, co u mne nejdou vyvážit ničím. Na představy máme nárok a já se práva držím.

Ze zimovišť startují k návratu slavíci modráčci a to u nich bývá otázka několika dnů. Záleží, jak pro své návraty navolí přestávky. Samičky jistě, partneři tolik ne. Znám to od slavíků pravých, ony se vrací s rezervami, oni většinou nadoraz. Sází na domov, že stůl pro ně bude mít vychystaný. A ono to tak bývá, tady totiž v těch šířkách krajina od sněhů nezahálí. Ostatně, běžte se podívat ven. Zalezte do roští, odhrábněte pokryv. Tam je ten „proptačí“ stůl!

Vím, že už letí, a našel bych k tomu důkazy v dokumentech. Rád říkám názory pravdě podobné. A půjdu za chvíli zase parkem, kde pozorný budu velice. Modráččí místa hledí přes město k obzoru, odkud přiletí změna. Dobře to ví.

Vysázeli jsme stromy a nebylo jich včera málo. Do nového prostředí, byl na výsadbu prý nejvhodnější čas. V podobných zákonitostech se nevyznám, ale naslouchám jiným. Dnes půjdu očima v sobě slavit. A nejlepší bude, když odtud právě vypadnu. Pod slunce, mezi stromy.

Na konci března roku dvacet jsem v močále okroužkoval samičku modráčka. I když nemají tolik barev jako jejich partneři, mám je ke kroužkování raději, vždycky byly vzácné. Určil jsem ji jako starší a určitě správně. Tady je pod kloboukem, můžete si to ověřit.

Pak běží dny života u těch ptáků, i nám. Jakmile okroužkovance člověk pustí z ruky, většinou brzy zapomene. Kroužkuje dál. Někdy se ale dotyčný připomene a já pak doháním vzpomínky. Najednou chci mít jasněji, než jen pročíst zástih. A protože fotoarchiv je spíše „při těle“ než vyzáblý, dokáže pomoct. Nahodit, řeklo by se na divadle.

Hlášení bylo těsně z poprázdninového času o rok později, po 525 dnech: Sumony, Baranya, Hungary. Místo, které, z nás od kleští, zná nejeden. Hlavně ti, kdo kroužkují vlaštovky. Od močálů na konci žantovských polí – směr jihovýchod. Nejspíš tudy cestuje pravidelně. Kam? Nevím.

Svoji ornitologii žiji. Hned jsem pak přemýšlel nad tím slavíkem, jak vklouzne do páru, postaví hnízdo, nastartuje rodinu, udřený mladé vyvede, pak v našich podmínkách dost často ještě jednou, pak přepelichá – a letí. Tak to bylo nejspíš hned v tom roce dvacet. Asi i dvacet jedna, a pak to „zaškobrtnutí“ v Maďarsku, v síti pana kolegy. Co já vím, pak možná po zimě zas cesta domů do bláta, a možná, že se chystá někde i teď. Takové úvahy jsou při kroužkování moc milé. Člověk se nachytá, že má tu činnost opravdu rád.

Teď by se hodilo možná přidat, co mne napadlo včera při cestě domů: Nejsenzačnější na slavičím odlétání je jistota, že se jich ještě víc než jsem schopen doložit, dokáže po zimě vrátit.

A přeci bychom se mohli dočkat změny. Zdejší zimy posledních let jsou ve výkyvech jiné než bývaly za mých mladých let. Mění-li zvyklosti bílí čápi, nepůjde o úpravu chování osamocenou. Začátkem března se v naší krajině mohou dít věci.

Špačci jsou jasní.. Včera jich v podvečer osmnáct letělo přespat na Zvolínek. Budou přibývat.

Jarní petrklíč prvosenka už v sadě odstartoval. Začínají se zelenat. Mirabelky špendlíky mají větve opatrně narůžovělé, pokud únor nezasáhne, bude to brzy. Na druhý den pak mohou být rezavé za mrazíkem, bědovat jsem je ale nikdy neslyšel.

Chodím místy a snažím se pochopit od všeho víc. Abych se vyznal. Je pozoruhodné, jak hroudy na poli rychle oschnou, den předtím lesklé po dešti. Jaro je velký umělec. Oschly tak, že jsem se nechal vylákat do oranice a mezi štěrkovými pruhy vytahaného podloží zahledal místní poklady. Drahé kameny. Vrátil jsem se k umění z dětství, pořád to láká. A v zdejším sektoru Dolnobousovska je to zas trochu jiné, nenachází se příliš achátů, jaspisů či ametystů, zato araukarity – to je věc! Dřív jsem je neznal a rychle jim přišel na chuť. Ani tak to ovšem není, že by měl hledač kapsy přetížené. Repre-nálezů je vždy jenom pár a člověk se s nimi pak v kaluži pod vodou úplně rozzáří. To drží pod kůží stále. Raritními však jsou ve sběru křišťály se záhnědami. Takovou odměnu si hledač musí doopravdy zasloužit a ještě spolehnout na štěstí. Deportované v sedimentech pradávné Jizery jsou tady velice vzácné. Ovšem zas – řekou ohlazené do valounů, což je parádní stav. Pokaždé na takové myslím a pokaždé v kapse schází. Ne tak ovšem včera. Oko k nim musí být opravdu vycvičené, ale neunikl. Nejčistší forma křemene s kouřovým tónem a sedmou tvrdostí – křemen záhněda. Z drúzy původně odlomený hranolovitý krystal, vlečený a broušený řekou. Do sedimentu pak k mojí následné radosti upuštěný.

Takových šílených let, takové síly a krásy! A docela nově mezi lidmi – takové magie!

A ještě něco. Možná, že právě tu jeho barvu měla tehdy krajinou postupující řeka.

I kdyby modráčci postupovali domů seberychleji (i s ohledem na počasí), neuvidí třeba probouzet olši u jejich dveří.

To je prostě nádhera, jaro si nevymýšlí – jde.

Hlídám letos velmi pečlivě hnízdiště černohlavých bramborníčků. Ti bývají ještě rychlejší, anebo tak nastejno. .

Je u náspu klid, ale šedý ťuhýk, ten už přiletěl. Jasně že nepoznám, jestli třeba jen neprolétá a zítra nebude pryč. Ale my je v prostředí potkáváme, líbí se jim. Sedá i po kolejnicích a loví. Násep je prohřátý a vidět je dost pavouků. Možná na talíř stačí.

Šel jsem sadem vzadu, kde necháváme druhou seč stát hlavně kvůli hmyzu. Napadlo mne mezi prsty promnout řebříček. Tolik vůně jsem nečekal. Tak jsem se pro ni ještě za chvíli vrátil a rituál soustředěně zopakoval. A znovu v záblescích uviděl zástupy bělavých lat i figurky páteříčků. To se ku mne na přání připomnělo léto. Ono tak nějak celkově – člověk jde porostem a od země vane stařina, kroky načechraná. A pod ní? Vždyť už jsem promeškal tolik startovních vyběhnutí! Poučen, balím náčiní – a zítra? Zítra nastoupím ještě pozorněji.

Slavíci! Téma nevyčerpatelné. Do půlky března zde vydržíme s modráčky – a pak… zůstaneme s nimi. To už se budou vracet.

Modráčci, defilé slavičí krásy, ovšem též jednotka nespolehlivosti. To, že nenajdeme dva stejné, by ještě mohlo bavit, ale my občas ani mnoho neurčíme. Zda jde o něho, nebo ne, je-li mlád, či nikoli. A další otázky můžeme klást, prostor je nekonečný. Kdo by odpověděl přesně, může si před zrcadlem pogratulovat. Jednu k tématu zadávám: Jaké zimoviště volí „bělohvězdí“ modráčci z Krkonoš? Letí k Africe, k Indii?

Postjuvenilní pelichání modráčků je rovněž nevyzpytatelnost. Takový chaos snad nemá u opeřenců nikdo. Ukázněným se k nim jeví i šedý lejsek. Proč to ti ptáci dělají? Je to zbytečné a nelogické. Proč adulti pelichají v březnu náprsenku (je-li to vůbec tak), další zdivočelost. Proč „prostý“ podzimní šat v případě štítu převlékají znovu do čehosi podobně nevýrazného, krytého šedým či bělavým hávem? Proč jsem nikdy za březnů (zdroj: Moult and Ageing of European Passerines) nechytil některého z nich ještě v procesu? Proč to nenapsali z Itálie v poznámce, když v předjaří 3x jednoho kontrolovali, než si to namířil k nám domů? Proč jsou v skupině časně dubnových někteří samečci blankytně již modří …

..a druzí (bez ohledu na věk) dál šediví?

Kdy tedy přemění štíty na svatební i oni? Někdy na jaře tady? A co u samiček? Potřebují vůbec takové proměny? K čemu? Otázek dost. Jen si je pobaveně klást.

Na co lze vsadit, je zpěv. Tedy, alespoň úvod většiny samečků. Cvrlikavý, zrychlující – jasný. Pak už ale znovu nic. Jedna blamáž za druhou! Odposluchané projevy všeho možného, kdo se projevit hlasem dovede, v repertoáru dle nálady. Zato je modrák u nás jediným slavíkem, který zazpívá během poletování.

A ještě něco je u středoevropské formy jiného, dopřeje lidem zpětná hlášení. Z nich se dá odvodit kupříkladu jiná migrační strategie od hnědých příbuzných.

Nastal čas příprav na první etapu letošního kroužkování, přemýšlet budeme nad modráčky.

Jde o slavíky, sice nejkrásnější z našich, ovšem s největším chaosem v znacích i pelichání. Nespolehliví jsou vůči nám s takovou chutí, že dokonce neplatí ani mnohde již napsané.

Kdysi dávno, v čase jarních výprav k řekám kudy modráci táhli, nikdo z kroužkovatelů neřešil příliš, co vlastně chytil. Sameček modrý s hvězdou, samička obyčejná. Dostali kroužky a mohli poskakovat dál k severu.

Po několikaletém teoretizování a snění jsem se s tímto slavíkem konečně setkal i já. Dodnes jde o jeden z nejsilnějších okamžiků mé ornitologie. Pro to setkání ovšem bylo potřeba mnoho udělat a mnohé o nich dosud v knížkách napsané pustit z hlavy. Vlézt v březnu do souvislého rákosí největšího rybníka zdejšího kraje a jít chytat první rákosní strnady do pastiček. Co přišlo pak, je mnohde již opsáno. Rozlámané tabulky ledu od holínek, šok z břidlicového hřbetu „strnada“, vše v naivních osmdesátkách předstoletí. Pak od vějíře zasvítila ohnivá rez černohnědě zalomená a bylo jasné, že až slavíka v síťce dohoním a obrátím proti sobě, bude modrý. Byl. I s bájnou hvězdou barvy, o které by bylo urážkou napsat, že je bílá. Je totiž zářivě bílá. Chcete-li, bílá na druhou.

Dnes ovšem vím, že takovou je pouze za situace, máme-li štěstí na jedince. A dobrodružství už může startovat!

Ještě chytačskou pravdu závěrem: „Jak se ukáže první budníček, modrák jde s ním“. Uvážíme-li ovšem, že budníčci tu a tam již u nás přezimují, ani zmíněné o modráčkovi tedy neplatí.

Už ne nikterak dlouho, ale pár dní ještě jistě. Vyčkat raného jarního tahu ptáků. U nás to bývá pokaždé tak trochu ospalé, weby pozorovatelů už jsou v ráži, zde pohyb vázne. Nejsou tu nejspíš ty správné lokality, nebo jsem se pozorovatelsky nenaučil dívat. Jakmile se to v Slavičím háji pohne, dám vědět.

Zatím dotknu téma vzdálené, i když i takové tady už je. Vykopával jsem leknín z jezírka na zahradě, přestěhuji odnož do parku. Jde o původní divokou formu, může tam být. Bláto té nejvyšší přilnavosti, kterým zahrada disponuje, je černé jako uhel. Není divu, spraš. Veleúrodná. Na lopatě po kytce zůstala hrudka nepořádku a jak vše za všech okolností zkoumám, nabírám mezi prsty. Tady to asi už nepřekvapí – štípaná industrie, mezolit. Nejspíš znovu čepelka do dřevěného oblouku srpu. Práce s vložením kytky do hrnce s vodou skončily po chvilce podle plánu, ale já mám z té události opět naloženo na několik dní. Jak žalostně málo víme o domovských končinách! Jasně, ti po nás budou možná obdiv situovat k PET flaškám. Tehdy to bylo jinak a díky za naše zdejší zahradní „smetiště“. Viděli jste někdy, jak se pazourkové hlízy otloukaly? Jak to ti machři zvládali se vzácným materiálem? V tomto případě se v zahradě jedná o nejstarší stopy osídlení, vše následující už je „mladší“.

Jezdím pobaveně čepelkou po ruce a testuji břit. Zubatě ostrý. Nebyla to asi kdovíjaká rozkoš takovým srpem žnout, ale přeci jen alespoň dovedli použít hlavu. Valouny SGS (silicit glacigenních sedimentů) obchodovali ze severu, už na Liberecku či Jablonecku jej v písku běžně potkáte. Tady se zpracovával. Některý putoval až z dalekého Polska. Dneska se lidi rvou s věrnostní kartou o slevy v obchoďáku, dřív koukali zajistit cenné šutráky. V pocitu stejném, to se nezměnilo.

Kolik toho tady pod trávníkem ještě může být? Detektor našel „kušovku“, muselo tu být občas veselo. I docela horko pod kouřem, jakmile bylo dokradeno. Kněžmostská hlína to všechno ví, pamatuje. To nebylo pokaždé jenom o placení na haťovaných cestách močálem, které se obešlo bez násilí.

Mnu lesklou zeminu v ruce a půjde pod rajčata. A leknín zítra odjíždí..