Rubrika: Články

Ne u nás v parku, po republice. V poště se z fotopasti objevil osnímkovaný modrák u napajedla, z Chotče přišel do telefonu slavík obecný, zachycený při akci na pěnice.

Zástihů z podzimu pro slavíka už tolik nebývá, historie takové má a zná, novodobě existují též, já osobně nemám nic. Bude to nejspíš tím, že v tom čase už nechytám. Chytají však jiní jinde a taky spíš nemají. Chytával jsem v starém století – nikde nic. To byl ovšem můj „pravěk“. Kdybych měl být k té cestě minulým stoletím kritický, kritizovat budu ještě po půlnoci. Učím se strašně pomalu, možná i proto, že schází učitel. Nad polovědeckými postupy se občas usmívám, ale přeci jen – výkonnější jsem když měkne v ohni železo.

Netvrdím, že o slavíka po půli září v Česku nezavadit, ale půjde o jednotlivé ptáky a za výjimečných okolností. Letos už ne, ale na příští rok přidávám jeden úkol navíc. Zachytám „na Václava“. A taky samozřejmě k obloze v noci zazpívám. Půjde o jednorázovku a bez velkých příprav. Ovšem zajímavé, zajímavé to bude na každý pád. Ona i nula po kapsách, když se zvesela pojme, nemusí děsit. Hnízdiště po parku jsou ale od slavíků vymetena, za to ručím.

Zaznamenal jsem zajímavý dotaz výčitkového ladění – proč prý ten ptačí park nestojí v Kněžmostě, když jsem to měl tenkrát v plánu?

Vyjádřím se i tady na blogu nějak uspokojivě. Hned příště.

Tak buďte zdrávi a „vévodu naší beznaděje“ po neděli vzpomeňte v úctě.

Má to ještě dál cenu od slavíků získávat?

Nejsem vystudovaný vědec, ale tak nějak podvědomě tuším, že cesta je správná. Budu shromažďovat dál a budu se těšit, že data promluví jednoho dne opravdu nahlas. A i kdyby ne ke mně, pak soustředěna v databázi stanice třeba k někomu, kdo přijde později. Bude muset dodat, od koho je kde vzal, ale může ty tisíce hodin sběru využít. Osobně si ale myslím, že první, kdo se v té záplavě milimetrů a gramů bude snažit plout, budu já – coby sběratel.

Dávno jsem si mohl dovolit vyčlenit určitý objem výsledků až pro druhou kolej, kde budou vedle jiných nespolehlivých čekat na nějaký nápad spíše nestandardní. Jde o údaje z prvního velkého peří mladších slavíků, kde to byl především můj hlas, který před spolehlivostí varoval. Byť jsou jich tisíce, půjdou v mém nakládání „k ledu“.

Pracuji s těmi spolehlivými, od slavíků po první nutné výměně (peří) druhého roku jejich života v létě. Aby vše pochopili i čtenáři, kteří nekroužkují, jedná se o slavíky, kteří k Africe směřují podruhé a víc (opakovaně). U nich lze získávat informace neměnné či s minimální odchylkou. My si ale dnes ještě řekneme o dalších informacích od kroužkovaných slavíků.

Primární stále zůstává představa, že kroužek někde zaujme a vyvolá zpětné hlášení. U slavíků ovšem čekat na tento den je dost ošidné – jinými slovy – hlášení od nich nechodí. Na vině je především jejich způsob života a od něj odvozená mimo jiné i možnost kontrolních setkání ze strany kroužkovatelů. Opět uvedu příklad: Potkal mne kdysi na náměstí člověk, který moji činnost znal z rádia. Že letos na dveřích u chlívku sedává vlaštovka s kroužkem na levé noze. Abych se prý přijel přesvědčit. Přijel jsem, a přijel s náčiním. Kroužek pták obdržel v zálivu svatého Pavla na středomořském ostrově Malta před dvěma lety. Ano, kroužkovat vlaštovky je jiné než spoléhat na slavíky. Kroužek sedával na brance i po další rok až do odletu.

Dále se zjišťují tukové zásoby, hmotnost i jiné od záchytu odvislé okolnosti. A taky datum, místo pořízení, v hnízdění pak další a další postřehy. Zvláštní kolonka čeká na poznámku a neměl by v ní být stále jen průvan. Ono totiž při těchto setkáních často je „něco navíc“. A pokud mám pocit, že objev se pro zápis nehodí, je tu ještě Velká kniha slavíků u mne doma. A hlava, která nejeden příběh přechovává.

Podtrženo – sečteno: Každá informace k záchytu má svoji cenu, kdy hmotnost některých v čase zápisu vůbec netušíme.

Jdou po našich šířkách zvláštní roky. Každý je v něčem jiný a stačí si pečlivě všímat. Letos zjara jsem chodil Slavičím hájem a děsil se z budoucí neúrody, zbytečně. Ale znám ty roky hojnosti, kdy odkvete většina stromů a keřů bez problémů a pak větve praskají. To nebylo, ale plodilo se.

Co ovšem nedopadlo tak nějak načas, jsou keře černobezové. Plody v latách mají, o tom žádná, ale pozdě. Slavíci skoro neochutnali a to jsou za léta pro jejich pohybové aparáty klíčové zdroje. Mluvím o slavících ten rok narozených, abychom vedli stejnou řeč. Toť důležité, staří to mají jinak. Ti by se obešli bez ovocných cukrů přehrabováním listí, jak činí každoročně.

Pak tedy bezinky ve zdejší krajině těžknou až teď, zájem je nepochybný, ale od trošku jiných zobáků. Sám jsem ochutnal včera v parku z těch našich prvních vysázených. Ještě nejde o žádné monstrózní žně, ale už krajinný dluh pomalu doháníme. Ta chuť je zvláštní a jsou-li opravdu „nalité“, příjemná. Nemůže si s tím člověk zasypat hlavu, ale „na chuť“ – jak se říká – na chuť je to milé.

Mám k černým bezům výjimečný vztah. „Nelijeme“ sice ovocné víno či likér, ale třeba takové květy – to je do kuchyně surovina! Mám prostě černé bezy rád. A letos do širších podmínek parku budu sázet o sto šest. Je zvláštní, že pokud člověk nepoužívá kontejnerovanou sadbu ale odkopky, že trvá sezónu dvě, než se keř jakž takž rozběhne. Pak je potřeba plotit kvůli paroháčům, aby záměr nedegradovali – a pak čekat na první rozkvetení. A klást větvím na srdce, že spěchat musí zrání kvůli slavíkům! Aby měli na cestu za jižním sluníčkem.

Případ prodlevy slavíka na jihu Slovenska dnes uzavřeme.

Na co se čekalo? Bylo dobré vědět, zda v případě okroužkování samce slavíka obecného 31. července nebyla využita přehrávka druhového zpěvu. Případně poté 17. září v případě kontrolního odchytu. To by totiž do situace vneslo docela jiné světlo a mohli bychom být o velký kus dál. Nebyla, i když přehrávány byly zpěvy jiných pěvců.

Kdybych měl využít nejnovějších poznatků z letního chytání u nás ve Slavičím háji, řeknu, že možná zpěv jakýkoliv podobný mohl být za zastávkou ptáka, který nemusel být už místní a letěl. Dorůstaly některé letky, ale jak je již známo, adulti dovedou odletět i v nedokončeném procesu. Pak by šlo usoudit, že slavík neznámého původu na základě nezvyklých playbacků rozhodl o setrvání v místě s dostatkem potravy – jinými slovy – udělal si první zastávku. Vše ostatní, co je známo z kontroly by výborně zapadlo do představy.

Ono to tak ale vůbec nemusí být, a pak je nutno se ptát, proč došlo k tak neobvyklé předmigrační situaci. Necítil se slavík neznámého stáří na odlet a prodléval? Je už i známo, že přinejmenším první etapy starších jedinců jsou svižné. Slavík ale nejevil ani v jednom případě známky žádného hendikepu. Choval se přirozeně. Vyloučeno je i pozdržení případného hnízdění, protože pták pelichal v obvyklém čase.

Dlouhé roky a tisíce odchytových hodin jsem věnoval hnízdění druhu i pohnízdnímu pelichání dospělců. Za celý ten čas jsem nezjistil nikdy prodlevu po skončení výměny peří, pak tedy zcela logicky ani prodlevu tak ohromného výměru. Lze tedy závěrem konstatovat, že hlouběji do případu vidět není a výjimky pro ptačí svět existují.

Přestože již mnoho let předodletový čas na hnízdištích nesleduji, Alespoň z našeho parku mohu říct, že slavičí rodiče odletěli k Africe do konce II. dekády srpna.

Než poděkuji ještě i tady za přeshraniční výsledek a jeho nabídku, doplním od kroužkovatele, že následující den již slavík potvrzen nebyl ani akusticky.

Poděkování Romanu Slobodníkovi za pěkné téma.

Než dořešíme případ slavíka od Dunajské Stredy, dávám téma přestávkové.

Západní část našeho parku prokoukla, rákosí je pryč a kdysi vsazené stromy se pořádně nadechly. „Domával“ jsem poslední metry a odstoupil k potoku. Chtěl jsem ten finální pohled mít za odměnu, ale musel jsem ho přerušit. Kdesi v ploše rákosového strniště, sečeného před pár dny, svítily květy ocúnů. Je to vůbec možné? Ty kytky tam čekaly takových let na příležitost, kdyby náhodou vzešla. A ona přišla a je! A ony kvetou. Jsou první a včely zjev zjistily dříve než já. Holt, nemusely mávat sekačkou. Já ale tohle to znám. Jednou v močálech žantovských polí jsem po letech chytání ve vysečené ulici zaplavované centrálním kanálem uviděl kytku a spadla mi brada. Rozprostřela se tam v té drti slatinné, co holínky rozmačkaly opakovaným čvachtáním k sítím, samotná vachta trojlistá! Pak už jsem ji viděl jen na východě Polska v ráji rákosníků ostřicových, pár metrů od hranic s Běloruskem. Odtékala tudy řeka Biebrza polskou krajinou k Narewi, aby notně přilila. Močály – ráj losů, slavíků tmavých a komárů. A koberce tvořila vachta, právě kvetla. Ona bývala i tady u nás na Kněžmostsku, ale vysbírala se co bylinka. No, ale právě někde od Českého ráje se musela spláchnout a čekat na šanci od mých gumovek. To jsou věci, co mám opravdu rád. Vidíte, kam jsme odskákali od pár květů podzimních lučních „krokusů“. A kdybychom v tématu chtěli žasnout dál – vezměte – jak ony žijí. Na jaře listy, s podzimem květy. Úžasné, za mne říkám: prostě úžasné!

Chodíte krajinou a laskáte očima jednu pohlednici za druhou. A do toho vám při rámu obrazu zapadá slunce. Umíte-li, žasněte. Zase někdy vyjde, zážitek nekončí. A vy si mezitím najděte místo alespoň takové, jaké máme ve Slavičím háji. Přes linii planých jabloní plných drobných plodů, trpkých, že se zuby kroutí po nejzazší stoličku; přes hřbet staré železniční dráhy na Libuň, pozvednout oči ještě nad lipovou alej u silnice – a je to tam!

Slunce dál nedojde, zapadá. Všechno je do ruda jak na schůzi proletářů, světlá fáze dne končí.

Tak buďte zdrávi.

Včera přišel mail od kolegy (Roman Slobodník) z jihu Slovenska, který jsme rozvinuli v diskusi. Týká se prodlouženého pobytu slavíka obecného – dospělého jedince. A výsledek to je mimořádně zajímavý.

Slavík, okroužkovaný posledního července tohoto roku, byl na témže místě chycen ještě včera 17. září. V bezproblémové kondici, poctivě vychystaný na cestu (42 gramů). Jak lze výsledek nahlížet?

Není důležité, že jde o oblast samého jihu republiky, nejdůležitější je, že takový doklad existuje. A neméně cenné je i to, že jde o retrap. Víme přeci jen maličko víc.

Jakmile končí srpen, slavíci přibírají na váze všichni. Mladí i staří ) v našich podmínkách adulti víc). Tučnost retrapu je vysoká, ale předpokládaná. Absolutně nejvyšší hodnotu má otázka: Proč pták, který v čase kroužkování již dokončoval pelichání, se zdržel tak dlouho v místě. V obou případech se jevil v kondici.

(Položím ještě doplňující dotaz kroužkovateli během víkendu).

V konci měsíce půjde v odkazech na webu ČSO reportáž ze Slavičího háje, tak přijďte. Devětadvacátého, myslím. Pak dám nějaký zážitek z natáčení, bylo to pěkné.

V parku nyní mýtím rákosí při západní hranici. Zde bude zpět starý sad, ale rákosina zkrátka nepřijde. Část jí zachováme, ovšem v pásech, proloženou prolukami. Tak totiž nejlépe funguje k ptákům. Stará, slehlá, zhoustlá plocha mnoho rákosníků nehostí, o jiných druzích nemluvě. Snad jedině pochop stav vítal, ten ale nahoře pod rybníkem bude míst příležitost nezměněnu. Zajímavé – včera už nebyl jediný, asi odletěli…

Park se vyklízí od choulostivějších křídel, která by zimu nepřežila. Vysoko byli velcí netopýři, loví v termice hmyz – ano, fungují za migrace i ve dne. A byly i vlaštovky, už pouze malý zbytek. Půjde do tuhého. Ale babí léto se drží, to je potřeba říct. Nevím, jestli to lze vykázat jako práci, ale čekám na vodu. Snad dnes. Pokud ne, začne to opět být zlé. Některé stromy opadávají předčasně, co naplat.

Začínají se objevovat dlouhozobky svízelové – tažní motýli. Docházím k přesvědčení, že otázka orientace bude pro zvířata jednodušší, než si myslíme. A asi i přesnější. Člověk soudí podle sebe, podle své degenerace, ti slavíci to i napoprvé zřejmě dovedou výrazně bez potíží. Pokud mám věřit kroužkům a retrapům, pak ano. Ovšem, já nevidím a nevím o těch zmatkujících, jsou-li. Lepší snad zkoumat kovářské řemeslo, tam je vše po lopatě. Zas ale člověk nemá kol sebe tak zdravý vzduch, jako u Klenice. Oproti tomu ovšem nezmokne, nečvachtá v botách, nenastydne.

Už jsem to psal, je hodně šípků. Je to po dvou letech moc pěkný pohled – ano, růžím to vyšlo. I ty, co máme v kotlině darem ze školky ve Skuřině, i ty rostou a některé prvně rozkvetly.

Se západním rozšířením jsme se dostali místy až za potok. Budeme o metry stát, „vykousneme“ je pro náš záměr. Kůly už jsem nachystal, bývá to takové pocitově silné. A ony ty západy slunce bývají impozantní, sám jsem to nikdy moc nesledoval, až nedávno. Trochu mi to hrne do hlavy smutek, ale vždyť můžu přejít jen pár stovek metrů na druhou stranu a tam uvidím brzy obraz jiný – slunce vycházet. Ano, točí se okolo nás po celý den. Jen v zimě, když je nizoučko, trochu nám zaclání město po vrcholnou fázi světlého dne. S tím nic nenaděláme, i kdybychom tam nahoře měli známé.

Protože, jak vím, někteří sem chodí pro naladění; přeji už jenom: vydržte při něm nejméně do večera. Pak už si vás v pohodě odvedou sny a do rána máte vystaráno. Že jste se nedočetli o povinnostech a starostech bude tím, že se již nalézám v penzi. Kteří doposud nedosáhli, tam se omlouvám.

K podzimu v přírodě patří smutek ptačího stěhování. Je daleko míň těch, na nichž vyděláme a na zimu přiletí. Spousta ptáků zmizí. A hlavně moji oblíbenci, hmyzozřaví pěvci. Jasně, že především slavíci. Některý den jejich pobytu je prostě poslední.

Pro duši romantika je záchranou, spíše šidítkem, že velká část slavíků z mojí oblasti odletěla s kroužkem. Mám totiž šanci vědět při případném setkání, že je to ten který. To mi je milé opravdu dost. Výzkum – nevýzkum.

Mám k této fázi roku v přírodě ukotveny obrázky ze slabikáře. Všechno to okolo pouštění draků a všudypřítomní ptáci na obloze, někam odlétající. V přírodě jsou za takové situace za chvíli pryč, ve slabikáři vydrželi klukovskou hlavu inspirovat. K hledání, poznávání – k přemýšlení, co s tím.

I dnes je vidím odlétat, některé. Jiní si úkol nechali po setmění, tam mohu jen tušit. Výsledkem názorným je skutečnost, že opravdu jsou potom pryč. Ale – ještě přilétají další, a jsou trošku jiní. A na druhém konci obzoru dalekohled vykreslil jiné, větší. V termice luňáky. To naši pochopi ještě doma jsou. Mladí se učí narychlo obživě, je z čeho brát. A sýkory létají na slunečnice urvat, co jde. Na zimu nezbyde nic. Ony tak nefungují. Když je, tak se žije!

Jsem smutný z toho, že schůzka mi odpadla. Měl jsem po ránu setkání s vodou. Měla natéct do nově přichystané plochy a navzdory předpovědi, potok má stopu dál suchou. Když sleduji roční krajinné události zblízka, vidím pozoruhodnosti nášupem. A musím uznat, že vše je ještě poutavější, než denně k vám moderuji.

Někdo chodí po zemi bos, já spíše s očima na stopkách. Oboje je opravdové – a mám ještě jiné. Zastavit se pod letitými stromy a nejít pryč jen tak hned. Zažijete. Věřte mi.

Červenohorské sedlo a nedávné odchyty v místě mne přivedly k pocitu, že čas červenek je prostě v podzimu. „Když to lítá!“. Není to tak úplně.

Jiné odchyty (u nás v parku), které s dechem vydržely dodnes a drží, ukázaly v létě pohyb tohoto druhu povahou migrace, občasnými záchyty. Krásně se naplňuje pravidlo, že na ptáky jsme krátký – že jejich prostor na Zemi je rozprostřenější. Jen málokdy budeme schopni v nahlížení na ornitofaunu dát verdiktům sto %%. Nerisknu si to ani u slavíků. Vždyť třeba před pár lety bych neuvěřil, že na konci jejich hnízdní účasti dochází, či může docházet, k pohybům adultů na určité vzdálenosti v poměrně úzce vymezeném čase. A, ano. Existují. Letošní pokusy nejen že znovu vyšly, ale přilily světla víc než jsem očekával.

Učím se v pohlížení na ptactvo pracovat s posuzovací rezervou. Nemusí být vždy hřmotná, ale přítomna pravděpodobně je. A číhá, až člověk někde něco uvede, aby ho jaksepatří vykoupala. Kolikrát se asi tak mýlíme a nevíme o tom?

Budu-li vycházet z řečeného, můžu si být jistý průběžně, že o překvapení nebude nouze nikdy. Příklad mám po ruce i klidně z jiného spektra – vezměte: myslel jsem naivně, jak vyhráno máme s motýlkem modráskem bahenním. Květin, co k životu potřebuje po vlhčích loukách, jsem vysázel stovky. Už kvetou, radost pohledět! A motýl nikde, ztratil se. Za ochranářského nadbíhání – a je pryč! Naštěstí je tu zkušenost čerstvě vyjevená, že nemusí být dnům konec, a za rok je „taky den !“.

Přichází víkend a pro nejednoho z vás doba klidu. Ať je dle každého představ. A buďte zdrávi.

Upnout se na jediný ptačí druh může působit chudě, jako že – člověka minou zajímavosti jiné. Čas máme každý z nás na život jenom jeden. I když v rozhodování převažuje svoboda. Vzpomínám o tomto ročním období, jak jsem žil odchyty na bahnité výspě Červenského rybníka. Vrše, klícky, sítě. A motyka. Protáhlou „kosu“ bylo totiž potřeba udržovat, aby nezarostla. Nikdo asi netuší, co zejména noc o správném kalendářním vřazení na ta místa pozve. Normální návštěvou to přes rákosí nezjistíte – navíc – mnoho ptáků je už zase pryč. Časově náročné, ale co v našem oboru není?! Ovšem výživné. To tedy! Druhy, že bylo potřeba každou chvíli šustit atlasem a cinkat určovacími klíči. A výsledky? Chodily. Býval to na bahnech pobytem jeden dálkař za druhým. Sedimenty čpěly, nedaleká Fruta se činila. Nebyly nutrie, místo nich menší a méně otrlé ondatry. Podobně nepůvodní.

Dnes už ten svérázný odér neznám. Specializace si mne odvedla pro čas léta s sebou (dříve jsme letní slavíky neuměli). Chytá se do posledního rezavého peří ve vzduchu, tušeného. – Jestli bych měnil? Kdepak! Nemám už kondici chodit zapíchnutý v bahně – a taky – čas pro slavíky má cenu největší. I tady totiž výsledky jdou. Byť jsou o něco jiné. Dálkaři ano, to slavíci jsou též bezesporu (hlavně ti tmaví), ale oni nechtějí odnikud dávat vědět. Žije se při tom klidněji, emocí tolik není, ale hledání „opravdového“, skrývá chuť velice vzácnou. Je to pilné, odpracované, odtoužené.

Tak jde čas krajinou, kde člověk hledá neznámé. Některé náčiní už zřejmě nevyužiji, „Červenská kosa“ už taky není (sežralo ji dávno přenastavené pobřeží v sousedství naučné stezky), dochytám svoji jízdu v ostružiní a vrboví. A možná, že není nakonec dočista bahňákům konec. Rozšířením parku máme podmínky pro lagunu, o jakých se mi ani nesnilo. A že nad námi v létě ve vzduchu jsou, to moc dobře vím. Tak tedy „NIKDY neříkej nikdy“. Ta pravda stojí na vodě.

Je čas velmi pozdního léta. Ano, dovolím si tu klasifikaci. Počasí drží, i když ptačí kalendáře trvají na svém. Zraje po větvích, co zrát bylo vychystáno. Nemáme málo – a i kdyby – bez přebytků se obejdeme. Učím se od svého kolegy vidět ku stáru cestu jednodušeji. A kroky i po ní nebolí.