Jak zažít v zahradě slavičí zpěv?

Nechci kopírovat téma na poctivě vedeném webu Avifauna.cz, myslel jsem na tuto pololegrácku už dávno.

Jak se tedy slavíka dočkat? Zanechte zahradničení, nechte vaši oplocenku zestárnout, a pak už jenom čekejte. Pod keři listí neodnášejte, trávník – když už jste si „zatočili Kolem štěstí“ a vyšla na vás sekačka – koste na přeskáčku, kytky nechte dozrát. Neslibuji nikomu ani pak, že slavík zahradu obsadí, ale na zazpívání to být může. Jako se stalo u nás v roce deset. Do sedmadvacátého dubnového dne jsem vstával překotně. Prý v zahradě zpívá slavík. Zpěv jsem slyšel už od ložnice, ovšem vymyslet takový žertík by v domě plném přehrávačů i zpívajících plyšáků nebyl velký problém. Zpěv ale opravdu přicházel zvenčí a to už bylo divné dost. Pak se k nám odpoledne odněkud vrátil a to dělat neměl. Skončil v síti i před objektivem. Rok předtím se někde narodil a u nás se mu to zamlouvalo přinejmenším k zastávce pro občerstvení. Od té doby jsem už nikdy neměl tak zanedbanou zahradu a schází i ten zpěv. Letící ptáci umí moc dobře číst pozvánky zdola. O ledňáčcích od jezírka už tu řeč byla. Zastavují se na tahu i žlutí konipasi horští, to když s létem slétají od Českého ráje.

Touto buření u nás vše začíná. Odtud jednoho dopoledne volala sýkořice vousatá!

Mám podobné pozdravy moc rád. Když jsem začínal kroužkovat, moc jsem si taková setkání přál. Netušil jsem tehdy, že se ocitnu v horách, když za nocí a dnů tam přelétají tisíce křídel. Že zmíněné konipasy budu vyhlížet na letní bousovské Klenici v kamenných dlážděních, od jejich pobytu obílených. Vůbec mne nenapadlo, že bude někdy možné vyčkávat táhnoucích slavíků, a to i těch obdivně tmavých! Tam jsem ale stopu přeci zachytil, poslechněte si: Musel bych prolézt staré knihy a v jedné to najít, anebo v kabinetu ve stohu výstřižků, někde to je. Sedlák nad ránem uviděl rezavého pěvce znaveně sednout do větrolamu, mluvil skutečně o slavíku. Ano, vrhám se na podobné úsečky, jak kuna na sušenou švestku. V hlavě je pro ně místa pořád dost. Zemědělcova zkušenost se mi – věřte, nebo ne – připomněla u žehuňské rezervace v roce opakovaného pokusu s nočním chytáním. Stál jsem dobrou hodinu před rozedníváním „v aleji“, tak se místu říká, zmuchlaný pod listí krušiny, a zažíval epochální slavíkářův ráj. Zafrčení křídel, zašustění větví v okraji stromů, a pak to jejich „kvokání“. Byli nabuzení přehrávaným divadlem. Do rozednění zobáky nezavřeli. A já si říkal – kdepak jednodruhové! Kolem mne větrají emoce oba – rdzawy i szary. Mohou být klidně právě i polští, proč ne. A pak to začalo! Bylo to jak dvacet za sebou v tenise nepovedených podání. Tyčky se oklepávaly za doteky v polích, osnovy těžkly. Tohle by si sedlák zasloužil uvidět! Než se nadobro rozední, vyprávěl bych mu o tom. Pak už ne, nastoupí nikdy za roky předtím nezažitá kroužkovací dřina. Ale nespěchám, to si příležitost opravdu nezaslouží. Každého proklepu, jak odvodní komise vojáka Švejka. A snímeček na závěr, alespoň křídel.

Pokud text tady na stránce sledujete se mnou, je vám dávno jasné, že s titulkem nesouvisí už skoro nic. Mohu si to dovolit coby slavičí moderátor.

Běžte jaru vstříc!

Březen – čas dočkání se

Vítejte v čase, kdy už se v krajině objeví první slavíci. Ano, je to tak. Nezapomínejte, že modráček pořád zůstává slavíkem, a tedy tím nejotužilejším.

Od 90. let s nimi, byť v přestávkách, zažívám neskutečné věci. A hlavně procvičuji chytání sklopkami po čase půstu. Není to – a nikdy nebylo – chytání na čísla, potkáme v prvních dnech výskytu (kol 20. 3.) – jednoho, nejvýše dva. Ale o to víc je to k zapamatování.

I letos se tady v močále bude chytat. Nejde o žádný výzkum, protože na samičky a jejich hnízdění už čekat nemohu. Jde spíše o schytávání zpěváků. A o vzpomínání, to především. Dřív se totiž vyčkávalo u pastiček po celé dny, zda nějací modráčci nepotáhnou. Nebylo je jak lákat a – po pravdě – na ty průtažné to příliš nefunguje.  Nemají mnozí ještě v sobě ten kvas, potřebu na cestě s někým se přetahovat. Občerstvit nenápadně, velice skrytě – a upalovat dál…

Rok 1990. Rybníky u Koprníku. Kroužkování průtažného modráčka M,2K.
Foto: Jarka Klápště

Absolutně nikdy nezapomenu na stav, v jakém jsem se vyskytl ve chvíli chycení prvního, o kterém jsem v prostředí vůbec nevěděl, a jen ohromná touha mne na kole odháněla z domu do prostředí, které ani nikým zmíněno tehdy nebylo. Do rákosí rybníků! Vrcholilo totiž obrovské zklamání z předešlé sezony, kdy jsem poctivě chytal a vyhlížel (podle literatury) na břehu řeky ve vrbičkách, a neprošlo tudy nic. Červenský rybník se ale už otcovsky připravoval, hned za rok věrného svého uchlácholit. Každý jistě pochopí, jak i dnes mi je v místech prvního setkání. Ti ptáci už nežijí, místo je změněné – ale vzpomínky, ty drží opravdu pevně. Dnes není problém ve správném čase s aparaturou, v mokřadech modráčky vyhecovat a uvidět. Jejich výskyt se proměnil, a proměnil ku prospěchu. Všeho a všech. Vy ovšem, vážení, pokud sem přijedete, zvukovou aparaturu v místech nepoužívejte ani pro focení. S přilákáním v tom nejpotřebnějším čase měl bych pak problém.

Zvláštní hlášení:

8:03 – právě se hnízdit do zahrady vrátil od jihu nádherný hřivnáč. Je zatím sám, ale dlouho jistě nebude. Jdu se dívat…

Když dávnost začne žít životem vlastním

Jsem vzpomínací typ a hodí se mi zpětná zrcátka z cest. Tady jej nastavili lidé z Malechovic, kam jsem v létě zajel. Ne, nebyl jsem tam poprvé – a snad ani naposledy. Jen se slavíky to v nočním odchytu jaksi nevyšlo, ale výsledek to byl snad cennější, než kdybych nachytal. To je napsáno v blogu jinde. Potřebuji lidi k životu čím dál víc. Dobíhá ve mně samotář z houští a já prostě potřebuji už sdílet. Bylo to milé a přátelům ještě jednou děkuji. I za ohlédnutí, které se objevilo ve Zpravodaji města Sobotky pod názvem Oslava života a harmonie v nás. Cítíte též, jak se sem povaha slov nadpisu hodí?

Zpravodaj Šrámkovy Sobotky 1-2/2020

A protože v kovárně se před pár dny rodily ceny pro jiné město, tedy podstatná část, ovšem ta nejdůležitější, posílám obrázek právě pod Novákův kopec do Malechovic…

…na východ, přes prvně této zimy zasněžený Hrádek.

Sněhová peřina má místy až jeden centimetr!

Ale špačci, přátelé, špačci už se nedají, a vítají směle.

Buďte zdrávi.

Jiskry kolem ohnišť – dokončení

Dívám se dole v kabinetu do objektivu foťáku, který u toho se mnou byl. Nedávno dosloužil, ale nechám si ho. I pro tu vzpomínku na vzácnou chvíli.

Slavičího zpěváka, co mne v křoví tehdy sledoval, se povedlo chytit až sedmnáctého června v půl desáté v noci. Začínal pelichat, sezóna tím zhasla i jemu a bylo mi ho líto. Kvůli ní přišel o všechno. Ona za to ale nemohla. F1 hybridní samice jsou neplodné (na rozdíl od samců) a podle pozorování z umělých chovů se ani k přípravám na hnízdění příliš nemají. On o ní ale věděl, že ji má v okrsku, že oslnil právě ji, a nadbíhal všemožně až do půlky června. A protože tedy ani on s hnízděním povinnost neměl, pelichal rovněž záhy. Znal jsem jej podle kroužku z předchozího roku, chycen byl naproti, ve východním dílci. Kontrolní odchyty v těchto prostředích jsou velmi důležité, pomohou stanovit míru přežívání. Ta, zejména u mláďat, bude kritická. „Projektily“ aut dříve či později sestřelí každého. Až takto zoufale dopadla zdejší kulturní krajina bez nabídky! Každé mládě, které se v těchto jinak atraktivních protierozních a protihlukových výsadbách narodí srnám, u zajíců, strnadů, vřetenušek a ohniváčků, skokanů a ropuch, užovek a slavíků, mělo by mít na tričku oslzelý symbol jepice.

Hybridní slavičí samička, pokud přepelichala a zvládla odletět, odtáhla velice brzy. Nikdo zatím netuší u kříženců rodičovských druhů s tak odlišnými africkými zimovišti, kam. Kde končí cesty hybridů? Tento pták však cesty zvládat musel, podle znaků byl víceletý. Musel na jaře odněkud přiletět! Odněkud z Afriky. Od jihu ze Zimbabwe či Zambie, nebo snad od Burkiny Faso či Ghany nad Guinejským zálivem? Anebo někde napůl? I v tom je téma kříženců unikátní.

Než zamyšlení ukončím, pokusím se představit kvarteto svodidly vymezených celků dálničního sjezdu. Severní jsem uvedl vyšlechtěnou pnoucí růží v koruně stříbrného smrku.

Místo, kam se přes volant vždycky podívám.

Východní je protáhlé a svírá obří trafostanici. Jižní je odlišné záplavou květů několika druhů jasmínů. Bývá to velkolepé. Uprostřed tráva a porost osik, všude ležení nepřizpůsobivých. Západní je po zemi potaženo brčálem, v čase květu tak modře. Do toho břízy – neskutečno!

Slavíci musí být hluční, provoz už neutichá ani v noci. Bývalo jinak, ještě v devadesátých letech v noci provoz na pražské silnici výrazný nebyl. Na jičínce vůbec.

Dnes už s tím pracuje každý, ale rozpoznání atraktivity těchto míst je připsáno rovněž mému výzkumu.

Až po Přestavlky u Mnichova Hradiště, přes jejich nadjezd, a na druhou stranu stále dál ku Praze jsou tato prostředí slavíky vyhledávána. Objevil jsem to náhodou. Když odvážel jsem mládež z diskotéky, při zastavení na přednosti v křižovatce poblíž, jsem zaslechl zpěv a stáhl okénko. Bylo jasno. Zpěv z křoví zněl dokonce několikahlasně.   

20. Vítání ptačího zpěvu s námi

Znovu to řeknu. Když plakát od dcery pozval na první VPZ, řekl jsem lidem, že bude i posledním. Novinář mi vyčinil, jak můžu tak mluvit, když přišlo tolik lidí.

Letos jdeme zas. Tehdy napsaly noviny, že to byl jeden ze 40 podniků v republice, v současnosti je akce už velkou.

Dnes stoletý básník poté, co s námi dorazil do cíle a doma se vydýchal, provedl toto:

A jiný moment ukazuje (v roce slavíka) chystání na večer, k Noci slavíků. I tam přišlo lidí hodně. A ještě jednu věc řeknu, nikdy nelilo.

Letos jdeme sem: 50°29’41.512″N, 15°2’38.554″E. Kněžmost – Důně a dál. Potřebuji vědět, zda tam náhodou nejsou slavíci, nikdy jsem je nezjistil, ale mnoho let tam už nechodím. Zvu hlavně děti, přijďte. Bude to od půl sedmé do oběda. To ustojíte. Celé koordinuje tradičně ČSO.

Bude to dvacet let. Dvacet let s vámi, a protože děkujete pokaždé vy, dnes poděkuji já. Za to, že mne, ani syna, v tom nenecháváte. Že čas, který do zvládnutí zadarmo vkládáme, oceňujete zájmem. Kolik je těch, co už nežijí. Kolik dětí dnes dávno je rodiči. I můj věrný společník! Kolik se toho změnilo u mne. V krajině, na cestách každého z nás. I jiné se změnilo, nezvu média, stojím o klid pro vás. Krajina zchudla, my padáme s ní. Ptáci se ale kolem nás ještě objeví, to slíbit mohu. A kdo ví, možná se vrátí zahnízdit i místní čápi, podruhé. Zvu do krajiny, kterou jsem neubránil, nemám síly. O to víc nepřátel zdejších, což mi tolik nevadí. Nabádám v médiích, ať Kněžmostku konečně vytrhají z hnusných panelů socialistických výdobytků! Třeba to udělají, až budou v krajině bez vody docela. Vadí mi, když podťali prastaré lípy při nádraží a podetnou další jinde. Vadí mi tu dnes mnohé, rezavá pole v máji, namísto vůně rozkvetlých sadů. V tom naopak dokázali být komunisté lepší. Možná kvůli pohlednicím, ale dokázali. My od zdejší vesnice prchneme Důněmi k Valečovu. Zkusíme třeba i les, po čase. Prochytat. Uvidíme. V sobotu o druhém máji…

A ještě souhrnek:

2001 Kněžmost – Koprník, rybník Nový; 2002 Kněžmost – Koprník, rybníky; 2003 Kněžmost, Valečov; 2004 Mladá Boleslav, lesopark Štěpánka; 2005 Veselá u Mnichova Hradiště, jezero; 2006 Veselá u Mnichova Hradiště, jezero a řeka; 2007 Býčina, rybníky u Býčiny + Dolní Bousov, rybník Červenský; 2008 Veselá u Mnichova Hradiště, jezero; 2009 Buda u Bakova nad Jizerou, rybník Pátek; 2010 Matrovice, rybník Vražda; 2011 Rohatsko, v Horách; 2012 Bakov nad Jizerou, osada Ostrov; 2013 Dolní Bousov – Šlejferna, červenská kosa; 2014 Koprník, rybník Nový; 2015 Horní Stakory, podbaba; 2016 Mnichovo Hradiště, Dolce; 2017 Dolní Bousov, Slavičí háj; 2018 Dolní Bousov, po naučné stezce Krajinou Červenského rybníka; 2019 Obruby, komplex Pteč; 2020 Kněžmost, park Důně.

O jiskrách kolem bývalých ohnišť – 1. část

Páteční pracovní den končí milou větou. Předávám dílo, trvalo měsíce a ještě při něm klečím se štětečkem v ruce na schodech: „Vás ta práce hodně baví. Takových už dneska moc není…“. Slyším od majitele. Pak jedu v náladě k východní výpadovce a vím to – zase ji uvidím! Srdce bude bušit a pocit udržím až domů před vrata. Už se to blíží a už ji i vidím! Jezdil bych po kruháči donekonečna a díval se na ten severní dílek čtyřlístku – slavičí lokalitu. Sjezd z rychlostní desítky. Tak tady to bylo. Vzpomněl bych si ještě? Nemám za sklem příliš práce, vyzkouším se. – Třetího června, roku devět, těsně po patnácté. Jo, jo. Za pár minut se tady položí základní kámen zviditelnění mého výzkumu. Budu po světě první, ale ještě si do Silvestra na finální verdikt počkám. Takže se musím krotit a vymýšlet, co stane se, když…?

Vidím i teď zcela zřetelně, jak tehdy projíždím fotky, zkušeností tolik ještě nemám, ale splést se snad nemůžu. Bude to ona! Proč by podivný slavík pelichal letky, byť v samém začátku? Ze Švýcarska mezitím přichází výpočet spuštění pelichání slavíka a shoduje se s mým. Přeci jen, než křížení, v pelichání mám odslouženo již pěkných pár let a téma ovládám. Slavík začal mezi sedm – a osmadvacátým květnem (!!) s procesem kompletní výměny peří před odletem. Hybridní jedinec je to na 100%, a kdyby měl být samcem – jednak by ještě nepelichal, měl jiný tvar vnějších rozmnožovacích orgánů – a hlavně – proč ten naříkavý hlas za mými zády, když jsem opeřence zpod síťky lovil? Jakmile jsem ho po okroužkování pustil, za zády propukl zpěv. Pozvaný novinář, který vlastně všechno způsobil – tedy jeho luxusní boty – že jsme šli na periferii do parčíku, a ne do bažantnice kopřiv metrových, právě přichází. Řeknu mu, co si myslím, a jestli si soudem upálím ostudu, společenský magazín to unese. Emoce se brzdit moc nedaří, už bych chtěl být zase sám. Pominu se, kdyby to vyšlo. Mrzí mne, že v německých studiích jsem fenoménu úplně nejvíc pozornosti nevěnoval, protože prostě…, …zasloužili by si jiní, profesionální. Experti, kteří po senzaci s možným výskytem ve volné přírodě pasou fůru let přímo v hybridní zóně kolem Odry. Není přece možné, aby tady pod zaprášeným svodidlem automobilového města, aby udeřilo z čistého nebe.

Že tehdy opravdu uhodilo, vše je na blogu. Najednou o kus dál v sezení nad kávou slyším k mému výzkumu moc pěkná slova o reprezentaci regionu a ve mně se zhutňuje konečně, co se vlastně stalo. Pak jedu domů a ze stanice čtu, že – ne pouhá klika, jak úspěch ponižuji – ale, že štěstí přeje připraveným.  

Jehlice a jehly. Zvláštní svět. Prvně jemnované byly nejspíš pro pobyt v nemocnici. Druhé tam jsou nebezpečím i pro mne, hrabu-li motyčkou v zemi.
A tady – odvrácená tvář unikátního prostředí.
(Obrázky z roku devět).

Zázrak jménem slavíci

Při hledání fotografií na podporu článku o slavících jsem konečně našel fotku, která to říká jasně – takhle ti letní vypadají!

Trvalo mi dlouho, než jsem přivykl odletovému kabátu, který slavík obecný – víceletý, získá pohnízdním přepelicháním. A ještě mi přijde, že barva šíje není věrná docela, bývá až jemně do fialkova. Od srpna pak slavíci staří i mladí už jenom blednou. V cíli vzdalovací cesty vystaví tělo paprskům, a tam tmavé tóny vezmou rychle za své. Ptáci se následně rozzáří. A právě tací přilétají do našeho zeměpisného pásma zpívat a hnízdit. Ti mladí nejsou až takoví elegáni, peří z hnízda nebylo příliš kvalitní a v labyrintu větví dostává zabrat. Navíc jej, na rozdíl od rodičů, nosí mladí o dva měsíce déle. Po prvním svém hnízdění, zhruba po roce, je u mnohých z nich šat v takovém stavu opotřebení, že určování v ruce je lehčí. Přesto ve starší literatuře můžeme číst, že se slavíci na jaře vrací v až překvapivě zachovalém peří.

Slavík obecný si vystačí s dvěma základními barvami – hnědou a bílou. Výsledný šat je pak dílem tónování. Kdo by chtěl namítnout, že bílou nikde nevidí, odstíny už ano, dodám fotku dalšího přepeřeného slavíka s pěkným očním kroužkem.

Na všetko je nám treba specialistov!“

Major Terazki to věděl už tenkrát. Urolog prostě nemusí znát poslední hity z oblasti vývoje zubních protéz, ale svůj obor by měl ovládat a dál v něm zrát.

Jarní Kroužkovatel poradí, jak zvládnout určování letních slavíků, často podivně jiných, návod vyvrcholí křížením včetně „produktů“ (rukopis už byl předán). Téma je moderní, dosud nepříliš známé, přičemž hybridních slavíků skutečně přibývá. Tedy – přinejmenším v odchytech.

Hodí se kroužkovatelům ovládnout znaky, které výzkum na Mladoboleslavsku v posledních letech pořídil, zpracoval, ověřil a s úspěchem využívá. Psal jsem nedávno, jak někteří kroužkovatelé (i ze Slovenska) si tato stále jedinečná setkání v podezření svém nechali posoudit – a až na jeden případ se ostražitost vyplatila.

Čerstvě je mi znám ještě jeden slavík – a sice z webu Červenohorského sedla (na stránky jsem zval předposledně a dnes jsem jej tam pročítáním objevil). V samém začátku loňského chytání tam pořídili slavíka, o němž napsali: „První letošní slavík tmavý, podle tvaru a velikosti první ruční letky zřejmě kříženec se slavíkem obecným“. Neměl jsem nikdy takové štěstí, když jsem tam jezdil, na podobného ptáka. K domněnce z odchytu uvádím: Jde o křížence v každém případě, i když zcela jistě ne podle 1. ruční letky, která je zde dokonce delší, než krovky. Takový znak patří vždy slavíku obecnému a velmi bych stál o to, uvidět rodiče tohoto „vychýlence“. Což, ty lze jakž takž ještě uvidět, ale babka a děd! (Z těch dvou víc ještě ji!). Tam někde je konečně ukryt slavík tmavý. Dál už vše směřuje k splynutí v slavíka obecného. Skvostný úkaz. A dokážu si už teď představit měřenou délku křídla kolem devadesáti. Hodí se velmi z tak vzácných setkání pořídit vzorek k analýze DNA, mnoho bychom se z příležitosti naučili. Časopis Kroužkovatel přinese zásady, jak posuzovat podezřelé slavíky, zde, u slavíka z webu, promluvila 4. letka ruční (mnohdy dokonce důležitější). Přispělo i to, jak celý slavík vypadá, ovšem nelze o něm říci, že je Luscinia luscinia, to jistě ne. S největší pravděpodobností jde o zpětného křížence, ovšem vizáže, kterou příliš ještě neznám. I v tom shledávám výjimečnost zástihu v horách.

Tak vidíte. Hybridních slavíků čas léta nabízí tolik, že je zachytí málem každý, kdo v noci nalíčí a u toho zahraje. Do nové sezóny už budete podrobněji vědět, jak pojmenovat podobné rarity v databázi.

Čas nás doškoluje…
Znak, který pro slavíka obecného, tmavého a jejich křížence, pořízený tímto výzkumem na konci století, spolehlivostí příliš neoplývá. Nutno ovšem dodat, že nikdy nebyl stavěn co rozhodující.

Čtení pro náročné

Čas od času je třeba, aby prostor nabídl téma fajnšmekrům kolem mačkaného hliníku. Nikdy jsem o tom dosud nemluvil, pokud ano, v náznacích.

Znovu se vraťme k fenomenálním nočním odchytům v létě a přiostřeme smysly. Je ještě jeden důvod, proč mne kalendář v začátku prázdnin vyhání z domu pod hvězdy. Zjistil jsem totiž v úžasu, že oněch půl sta letních dní téměř přes jeden nabízí slavíka z kategorie senzačních. A opět se mi v hlavě spojily zkušenosti z pelichání (roky předtím) a nové z nocí. Dnes už by mne nepřekvapilo, že když natáhnu pastičku u Písečného rybníka za Březnem a vylovím z ní ohromné hybridní zjevení, a o rok později jen o kilometr jinde pod hrází rybníka Vraždy chytnu dalšího tohoročního křížence jen jakoby nic – proč to tak je. Prostě v tu dobu v krajině jsou, a nejspíš početněji. A jsem zpět u nočních sítí. Takové chytání opravdu baví i vzdělává. Z hlavy se chvílemi kouří, volám na pomoc nejvzácnější zkušenosti a veledivný slavík na mne jen kouká, chtěl by už letět dál. Některé ptáky přiřazuji až zpětně podle fotek a biometriky. Ne přímé křížence, ty zpětné. U nichž už smíchané znaky přecházejí v jeden z rodičovských druhů. Otcem byl totiž sám F1 hybridní pták. Pak si až říkáte během velenocí (dva týdny, kdy táhnou početně světlí i tmaví, dospělí i mladí), že snad ani jeden slavík v ruce není normální. Laboratoř by to chtělo s sebou. Ta by v komentování ústa snad nezavřela! Zjištění provokují k domněnkám, že poutníci z mohutné hybridní zóny nad námi – a dál, jsou v přírodě mnohem častějšími, jen jsme je „neuměli“. Je pro mne zážitkem jen o málo menším, procházet zpětně fotky z těch dnů.

Kupříkladu z loňska Slavičí háj – dvě noci po sobě. Šílení ptáci! První je backcross, druhý F1 pták.

Slavičí zpětný kříženec.
Potomek páru, kde jeden z rodičů byl luscinia a druhý megarhynchos.
Detail jeho křídla.

Kdo oba druhy má nastudovány, musí se nad snímky bavit. Z archívu od roku 16 bych podobných bastardů vyrovnal pěknou řádku. A dokonce i ke kolegům, kteří poslali podivnost na určení, měl jsem už čtyřikrát radost říct – ano, nefotili jste zbytečně.

Hybridizace u slavíků je ohromné téma a garantuje směrem k mým kleštím, že je z ruky do smrti nepustím.