K podzimu v přírodě patří smutek ptačího stěhování. Je daleko míň těch, na nichž vyděláme a na zimu přiletí. Spousta ptáků zmizí. A hlavně moji oblíbenci, hmyzozřaví pěvci. Jasně, že především slavíci. Některý den jejich pobytu je prostě poslední.
Pro duši romantika je záchranou, spíše šidítkem, že velká část slavíků z mojí oblasti odletěla s kroužkem. Mám totiž šanci vědět při případném setkání, že je to ten který. To mi je milé opravdu dost. Výzkum – nevýzkum.
Mám k této fázi roku v přírodě ukotveny obrázky ze slabikáře. Všechno to okolo pouštění draků a všudypřítomní ptáci na obloze, někam odlétající. V přírodě jsou za takové situace za chvíli pryč, ve slabikáři vydrželi klukovskou hlavu inspirovat. K hledání, poznávání – k přemýšlení, co s tím.
I dnes je vidím odlétat, některé. Jiní si úkol nechali po setmění, tam mohu jen tušit. Výsledkem názorným je skutečnost, že opravdu jsou potom pryč. Ale – ještě přilétají další, a jsou trošku jiní. A na druhém konci obzoru dalekohled vykreslil jiné, větší. V termice luňáky. To naši pochopi ještě doma jsou. Mladí se učí narychlo obživě, je z čeho brát. A sýkory létají na slunečnice urvat, co jde. Na zimu nezbyde nic. Ony tak nefungují. Když je, tak se žije!
Jsem smutný z toho, že schůzka mi odpadla. Měl jsem po ránu setkání s vodou. Měla natéct do nově přichystané plochy a navzdory předpovědi, potok má stopu dál suchou. Když sleduji roční krajinné události zblízka, vidím pozoruhodnosti nášupem. A musím uznat, že vše je ještě poutavější, než denně k vám moderuji.
Někdo chodí po zemi bos, já spíše s očima na stopkách. Oboje je opravdové – a mám ještě jiné. Zastavit se pod letitými stromy a nejít pryč jen tak hned. Zažijete. Věřte mi.
