Rubrika: Články

Byl jsem včera (v neděli) chytat na dvou místech, kde nemám letos výsledek a cestou zajel k růžím, kde ještě „nedávno“ byla poupata. Naběhl jsem si a nemohlo být jinak. Ležel tam jen tenhle obrázek.

Mezi plechovkami od piva se pod břízkami chystaly šípky a já dostal lekci. „Kdo pozdě chodí – sám sobě škodí“. Neměl jsem ale náladu zlou, fotky mám z loňska a příští rok se napravím. Rozkvetou.

Jel jsem za slavíky s kroužky, kteří mi chyběli do Knihy kontrolních odchytů. A vyšlo to. Jeden je už hodně rozpelichaný, druhý dosud nezačal. Teď jsou krásně ke čtení ty rozdíly v nástupu hnízdění či dokonce neúspěchy. Jeden nosí kroužek od roku devět a je výjimkou, potvrzující pravidlo. Nedrží totiž své hnízdiště ani k stáru a mění jej. Úspěšný ale byl, to ano.

Druhého jsem označil v roce jedenáct na protržené rybniční hrázi, zarostlé obřími babykami. Na rozhraní krajů. V roce dvanáct jsem tam nedošel, až letos. Byl tam znovu a peří z něj vypadává, jak v červnu tehdy. A je sám. Ovšem takového slavíka jste ještě neviděli a já s vámi! Tedy v roce jedenáct, když jsem ho kroužkoval, všiml jsem si „kapratého“ zbarvení, ale myslel jsem, že k tomu přišel jaksi „sezónně“ a náhodou. Vůbec ne! Vypadá zas tak a já si jej budu muset zařadit k „anomáliím“. Tedy k „nevídanostem“, jsme-li v Česku.

Jde skutečně o okraje per tmavě lemované, tvořící na hřbetě báječné vlnkování. Co mu říkáte? Je malounko „vlašský“.

A přec se takový neoženil! Je to ale na samé hranici rozšíření těžké, nevěsty zjara směřují jinam. Od kamenného Českého ráje, blíž Klenici střední.

Je tahle oblast hodně pod tlakem, narozdíl od území severního, ale neměnil bych. Jahody s ostružinami tu na jazyku chutnají o něco déle. Nikde nemají olše tak červené kořínky, v proudy namočené, jak na soutoku, co jsem chytal včera. Rozemnul jsem si listy tužebníku a vydržel s tou vůní pod kůží do večera. Tak je přítulná! Humprecht přečuhoval přes rám toho obrazu špičkou s půlměsícem. Jedu-li na Bousovsko, vidím jej odevšad. Komedianti křičeli od kolotočů z repráku u koupaliště a navodili vzpomínku na „Přijela k nám pouť“. A točilo se to právě u Humprechtu ve Vesci. Dávno tomu.

Ale slavíků, těch je teď v kraji víc, než tenkrát. A to bude nejlepší způsob zakončení dnešního vkladu. Klidné léto všem, můžete-li si takové dovolit.

Je tolik příležitostí k hledání neznámého v každé jedné specializaci! Kdo takový úkol řeší, dá mi za pravdu.

V druhém dni léta jsem chytal slavíky v Koprníku. Pod duby, kterým jsem zajistil ochranu státem a zablokoval tím přilehlé území před chystaným zničením.

Vyhnízdili tam i letos a já chtěl vědět víc. Příliš jsem v inventuře ale úspěšný nebyl, v počtech se nedařilo. Ověřil jsem si však poznatek z minulých let, že slavičí rodiče mohou začít pelichat již v čase, kdy mladí nejsou ještě samostatní. Toto „zrychlení“ samozřejmě přispívá k velmi časnému odletu z lokalit a k dřívějším všemožným záhadám „jak to, že slavíci v létě chybí?“. Postupně se mi tak podaří dostopovat závěr slavičího pobytu krok za krokem. Klíč mám.

Téma může zaujmout obě skupiny příchozích na slavičí blog. Nabízím obrázky a komentář.

1. ///

Mládě slavíka, kterému křídla právě dorostla, rýdováku ještě 1 den chybí. A bude to sameček – podle rozměrů i zájmu o umělý zpěv. Takový jedinec se notně už o sebe stará sám, ale (v tomto případě) otec na něj ještě dohlíží, „pilují“ samostatnost a ostražitost, občas jej přikrmí. Mladí v tomto věku si ještě občas „zavolají“ zvláštním prskavým „žadoněním“, už se ale toulají hnízdištěm a samostatní.

2.

/// A starým se spouští proces výměny šatu. Každý den dobrý – a naopak – k čemu všelikého vyčkávání, není-li důvod. Takže vidíte adultního slavíka v začátku procesu pohnízdní výměny opeření, který začíná uprostřed křídla na letkách. S nimi začnou padat krovky křídel. Jiné peří ještě nepelichá! Každé pero je vytlačováno z váčku perem novým, takže si všimněte 8. letky, jak již je povystrčena. Jakékoliv jiné chybějící peří v křídlech je následkem defektu, právo na chaos měla pouze ona hybridní samice, unikátní zástih od Mladé Boleslavi.

Takovýto samec ještě dobře létá i kormidluje (rýdovák však vypadne brzy), dokonce občas i zazpívá. To jsou noty, které mladí samci intenzivně vnímají, budou se jim hodit. Zpěv je ovšem již notně redukován, nezačíná dlouhými zesilujícími hvizdy, nýbrž jen takovým „naťuknutím“. Pak zazní pár veršů z jarního zpěvníku, ale opět často „ošizených“. Proto při těchto posledních „výkřicích“ pozorovatelé mnohdy přiřazují zážitek „něčemu podivnému“.

Mladí budoucí zpěváci se zatím zpěvem neprojevují, k zdroji hlasu je vede zvědavost. Je-li v místě, dostavit se může i samice z páru – co jí k tomu vede, zatím netuším. Během procesu hnízdění je to jasné – zálety a snaha geny svých potomků „namíchat“.

Běží třetí dekáda června a páry, na první pokus úspěšné, mají „padla!“. Nadešel čas, v kterém jsem v první půli výzkumu (80.-90. léta) býval bezradný. Nebyl jsem sám i jinde byli bezradní. Dnes sahám po vypracované strategii k monitorování pelichání a s velikou chutí vstupuji do poslední fáze slavičího roku Mladoboleslavska. Těší mne způsoby, které jsem vypěstoval, které fungují a rozkrývají tajemnosti, dříve netušené. Však taky momentek rozpelichaných křídel mám stovky. Celý proces den po dni jsem schopen z jednotlivých exklusivně doložit, spočíst rychlost výměny, označit anomálie. Ještě ale ne, ještě nelze téma podtrhnout, udělat tečku. Pracujeme s živým studijním materiálem, předpokládatelně proměnlivým.

Pojďme tedy v čase kvetoucích českých oliv a bezů černých opět „za slavíky děravých křídel“, poukrývaných v nejtemnější partie svých hnízdišť. Prožijme poslední část jejich pobytu u nás.

K významnému dni keltského kalendáře chci přispět dvěma obrázky, které krátce okomentuji.

Nejstarší slavík české ornitologie se dal od poslední kontroly v roce 2011 docela dohromady, ale kdo si ho v archivu najdete, některé rysy jsou kamenné. Devětkrát do Afriky a zpět – to je síla! Přemýšlím nad ním každou chvíli.

A tady je jeden z chycených ledňáčků, hnízdící sameček. Nápadný je bílou loketní krovkou v křídle, u slavíků tyto případy pečlivě eviduji.

Rybaříci na Klenici ještě hnízdí, odchytil jsem jej společně se synem. Buď ho učil nahazovat, nebo pakoval z revíru, kdo ví. Staří budou hnízdit ještě jednou, revír je hodně úživný a léto začíná. Tak do něj vstupte úspěšně též.

Je to skvělá zpráva pro spoustu lidí! Pro ty, kteří s námi byli v roce slavíka (2007) na Noci slavíků, pro ty, kteří o něm vědí z rádia. I pro ty, kteří se o něm dozvěděli vloni na výstavě v Dolním Bousově a v ohlasech v knize mu přáli štěstí. Kdyby se byl vrátil…

Nechytil jsem jej v roce dvanáct, ale nějaký mistr tam byl, to vím. Trochu jsem si na něj přeci sázel, ikdyž v roce jedenáct při kontrole nevypadal dobře. To byl taky důvod, ukázat jeho příběh na bousovské výstavě. A lidi si získal.

Tak si tedy představte, že slavík od splavu Červenského rybníka žije a dokázal se vrátit i letos! Myslel jsem si to už na jaře, poznám jeho zpěv i chování, ale výzkum musí stát na důkazech. Ten přišel včera, když jsem tam v konci tropického dne zajel zjistit, jak vyhnízdili. Vyhnízdili! Partnerka je mladá, narodila se někde před rokem. On je stár (v obou výkladech slova). V prvním dokonce tak, že se stává nejdéle sledovaným slavíkem prostřednictvím kroužkování pro českou ornitologii!

Dosud držel rekord slavík od Kostolné ze Slovenska, z časů, kdy jsme měli centrálu společnou. Kontrolován byl po dvoutisícíchosmistechdevadesátiosmi dnech. Tento z Mladoboleslavska je evidován s kroužkem dvatisícedevětsetpadesátdevět dnů!

Ten slovenský, dosud uváděný v publikacích, byl kontrolován na stejném místě, tedy v místě kroužkování. Bousovský málem také, budeme-li úval Klenice brát jako celek. Vím o něm fakt hodně a ten jeho příběh je překrásný. Dokonce lze prohlásit, že je tomu slavíku deset let a asi nějaký ten den. A začít bychom mohli o tom, jak přišel o první zamýšlené hnízdiště. To už bych ale rozepisoval příběh, na který se připravte. Dám jej asi už večer, protože jsem z toho šťasten. Šťasten obyčejně. Ne ani, že jsme teď první, ale proto, že hrdina žije, vrací se a může dál. To mi právě dokázal.

Mám i pár fotek z té včerejší výpravy, ikdyž jsou šeré. K jezu se v tu dobu už dral tropický večer. Snad najdu i ohlasy z výstavy, tak bych je rád přidal, abyste si to užili. Jeho kroužek je tmavý z přeletů mezi kontinenty. A lehounký.

Podívejte se na tohoto slavíka, na jeho barvy. Původně jsem si u něho fotil „námrazový efekt“ krku, který ale nemají všichni samečci takto výrazný, velmi ale zaujme i bělavý až bílý nadoční proužek, který – musím říct – jsem v archivu zatím nikde podobný nenašel (bývá šedý, často žádný). Krásně pak vynikne i ono hnědé „háro“ v týle a dodává slavíku „důležitého“ vzezření. Tento z Polabí je tedy velmi pěkně vyveden.

::: Ani bych si nedovolil v místě soutoku řek očekávat nějakého bídáka, to jistě ne :::

Také si všímám kroužku kolem oka. U některých starších v novém peří (před odletem) je velmi výrazný (foto nebudu hledat). Ale když jsme u toho oka (tady to sice není až úplně zřejmé), ověřte si, že není černé (jak se často píše), ale nádherně hnědé (detail dodám jindy, lepší).

Dále také zaujme v tomto čase u některých starších neuvěřitelně zachovalé velké peří. Upozornění přišlo ze zahraničí a musím uznat, že je pozoruhodné.

Sledujte rýdovák i letky pravého křídla (názornější). Přesto jistě platí, že druh pelichá pouze jednou v roce před odletem do zimovišť. Takovéto peří je téměř škoda za pár dnů vyhodit.

Z praxe vím, že tito slavíci nejsou úplně mladí (od 3 let výše), ale nemohou být přestárlí (6+). Optimální kondice se tak jeví od tří do pěti let.

To byla posledně výprava! Takového skvostného materiálu, takových zážitků! Musím se ještě činit. Za zimních večerů mne návraty k nim udrží v euforii.

Půlka června je časem, kdy už třeba při odchytech bedlivě sledovat slavičí křídla, není-li v nich náhodou díra. A přestože většina zdrojů řadí pelichání dospělých do července a srpna, mnozí pelichají dřív.

Je to veliké téma – pelichání druhu se vším všudy. A nespěchám s jeho naplněním. Napsáno i řečeno bylo krom řady pravd i mnoho mylně – proto, že autoři chtěli brzy zaklapnout desky a přejít k tématu jinému. A to neprospívá. Počítám, že ještě tak pět sezón budu hledat, podezírat a ověřovat. A též ta zjištění roubovat na zdejší krajinu – uvažte, že v Středomoří někteří snad hnízdí opakovaně. Tam bude mnohému jinak. My jsme však v české krajině a poměrně blízko severního okraje rozšíření druhu a ten se u nás „nějak“ chová.

První bylo třeba rozhodnout, že u nás SO dvakrát v sezóně nehnízdí. Náhradně za jistých okolností, dvakrát nikoliv! A jak to dál ověřuji, je to jasné. Ale pozor! Mohli bychom už tady zvedat prst a zohledňovat některé skutečnosti, které hledání činí těžkým. A to je právě ten časový výměr, bez kterého uspokojivého výsledku dosáhnout nelze.

Nejsou to jen hnízdění posunutá do léta krachem prvních pokusů, někteří samci získají ještě i „bludné“ samice opozdilé a vstoupí do víceženství. Takové pak, neznáme-li situaci na hnízdišti, snadno más pomýlí.

A další komplikace přicházejí následně s pelicháním. A tady by zvednutých prstů už muselo být víc. Přejděme k jedinému, pro první odstavec zásadnímu, k pelichání časnému.

Včera (16.6.) jsem chytil zpívajícího dvouletého samce na okraji Prahy. Byl jsem tam náhodou a hodí se mi monitoring těch podivných plácků. A taky si říkám, že jestli si má opravdu každý ornitolog během cest najít nějakou lidskou mrtvolu, já ji najdu v něčem podobném. To jsou tedy odkladiště!

Slavík se chytil a já si vyfotil první letošní děravá křídla.

Takhle se chovají ptáci, kteří neuspěli – a znovu připomínám – není možné říct, že by se byli všichni nespářili. Může být, že třeba hranostaj sebere samici ze snůšky a zpěvák osiří. Nemá dobrého místa, nebo má smůlu a jinou partnerku nenajde. Hormony ochládají a přichází podnět k pelichání.

Nejčasnější takový výsledek registruji z roku 2011 (12.6.). Tak to jsou ti slavíci, kteří dokáží zmizet do půlky prázdnin (byl to i ten anglický s prvním spolehlivým geolokátorem)!

Dobu pelichání jsem změřil vloni, jsem schopen ty příklady už počítat bez chyb.

Nejčastěji bývají prvními s zahájenou výměnou, ptáci dvouletí. A teď napíšu významnou věc – úplně první jsou hybridi! To by bylo rovněž téma. Pořád jen řešíme, kam asi kříženci táhnou. Jak vypadá „kompromis“ těch jejich dvou odlišných map. Myslel však někdo i na tohle unikum? Na průběh pelichání? Vždyť i zde se jedná o docela jiná schémata!

Jak čtete, je vám už asi zřejmé, kolik je z daného možno lovit otázek.

Mám cestu do Prahy a do času k noční schůzce hodin dost. Je sice už pozdě, slavíci vyvádějí mladé a monitorovat se příliš nedají. Jedu ale do míst, kde už jsem byl jednou v podzimu, na soutok Jizery s Labem. Užít si nálady, kde naše řeka končí. Postát na ostrohu s rybáři a vést řeči o chytání. Pak už jít po svém a užívat si těch ozvučených obrazů. Má-li mi být krásně, budu s řekou sám. Jen nedaleko cyklisté odbočují k nájezdu na lávku přes Labe. Je tu tak lidí v dusném počasí proti sobě vyformovaných, jak v Praze při vstupu do podzemní dráhy.

Nesečenou loukou jdu za hlasem jediného popovodňového slavíka. Je na protilehlém břehu a nevím, jak to s chytáním dopadne… …dopadlo. Vypadá krásně.

Fotím ho proti hladině řeky, když se ozvala rána. Mezi rybky v tišině vletěla ryba, až se drobné rozskočily. Je ta řeka vitální i v posledních chvílích života! Slavíka pouštím a bavím se, jak jeho kabátek hoří nad hladinou. A v černých bezech čerstvě bílých květů, už zase zpívá.

Zapisuji si místo do sešitu, bude se tam vyjímat. Tady tenkrát lovili kamerou obrázky pro svůj seriál pánové Munzar s Ludvíkem. Nechal jsem si to před lety od druhého vyprávět. O Jizeře, jak je jiná, než Labe. Ale to už jsem psal.

Je jiná – jasně, že je jiná! Rybáři tu mají radši Labe, ale já jsem přijel k Jizeře. Drží sto písní, ještě víc barev a bezpočet vůní. Po tužebnících, po bezech, po náplavách a přechodně i po saponátech. Co se dá dělat. Vydýchá to jistě s létem.

Proudem pluje strom. Mrtvé tělo, kdoví odkud. I tohle mne baví. Proč by nemohlo být třeba až z Jizerky? Řeka o tom možná vážně vypráví, tak jí ale naslouchat neumím. Ikdyž bych odpověděl, že ji znám. S výzkumem to mám právě tak.

Přiletěl na ten omletý plovák bílý konipas. Moc se mu to nezdálo, tak se vrátil na břeh. A slyším ledňáčka. A už ho i vidím! Vrby pouští z jehněd bavlnu a topoly se přidávají.

Vracím se k soutoku, abych se rozloučil. Už se sem asi nepodívám, ale vystačím s tím, co jsem pobral. Přes půl druhého sta kilometrů se táhne Jizera k zániku. A tabule u stezky to vypráví. Nikdo z projíždějících ale nebrzdí, jen sprejer jim pár tahů věnoval. Já si o tom kraji ale přečtu rád, než věci na chytání hodím do auta a zavřu zápisník.

…Polabí, tak odtud k nám přilétli slavíci! A já se přišel poklonit. Snad mne při tom moc nikdo neviděl.

Lípy se chystají rozkvést a to je čas, kdy se mladí slavíci učí zacházet s křídly. Ještě jsou pospolu, ale dlouho trvat nebude a rodiny se rozpadnou.

Chytil se mi takový jeden, tak jsem ho vyfotil.

Nejspíš to bude samička. U mladých slavíků bylo zjištěno zajímavé doplňování drobného peří. Ještě ani všude nedorostlo peří kropenaté a už se na bocích formují řady peří finálního (šat prvního roku).

Levý koutek u zobáku má zkřivený od klíštěte. Ránu jsem vyčistil lihem a klíště do něj smočil.

…

Dlouhodobě podezírám slavičí staříky, že přilétají do míst se zpožděním a dnes mi to tak znovu vychází. Zkraje příletů tam u železničního náspu rozhodně nebyl a asi ani nehnízdí. Peří má zničené, tělo jak žebřiny. Co je mu platná vychytaná cestovní mapa, když síly už chybí. Je mi s takovými ale báječně. Dobře vědí, že poslední disciplínou je vážení v temném pytlíku a pak už ruku otvírám…

Růže galské mají zpoždění proti loňsku. A pořádné. Normálně by tam na ně bylo už pozdě a letos jsou teprve poupata. Tak se tam v týdnu vrátím. To si nechci nikdy nechat ujít stejně, jako když u Března zrají moruše. Mám taková setkání v čase léta a připadá mi, jako by se scházeli staří přátelé. Samozřejmě se těch milých obrázků i dotýkám.

Vnímáte vážení, jak to letí? Slavíci jdou z hnízd, voní bezinkové keře a slunce pálí.

Na hřišti vedle je fotbalový zápas. Od tribuny se ozývá úděsný řev fandy. Za nádražním domkem na grilu omastili kýtu. Od rána jsem nesvačil a tohle je tuze nepříjemné.

Přichází večer lipových stromů – tak ne, ještě den. Dojděte si natrhat bezu i těch lip, chyťte kus toho léta napotom. Uvidíte, co to s vámi udělá!

Nad vodou se loučí motýlice, vypadají fakt spokojeně. Stihly to.

Jsem rád, že se mi povedlo před rokem tohle místo zachránit. Pro dnešní mladé slavíky i pro ty motýlice. To je nádhera, ta jejich křídla! Vedle kopou penaltu. Gril provokací taky nemíní nechat – balím a jedu domů. Chtěl jsem si chytit kropenatého slavíka a povedlo se.

Pro ty, kdo se zajímali, jak vypadá křídlo českých hybridních slavíků, jsem to nakreslil.

Obrázek bude využit v textu, který k tématu připravujeme, nabídl jsem jej též kroužkovací stanici.

Jde o definitivní podobu, podepřenou mým výzkumem. Křídlo patří přímým potomkům rozdílných slavičích rodičů. Problematika zpětného křížení je ještě složitější, výsledky jsou teprve získávány. Půjde-li všechno dobře, bude k dispozici první takový. Tam však bude docházet k značné variabilitě vzhledu potomků z manželství, v nichž se zkřížil hybridní samec se slavíkem tmavým či obecným. Protože byli tito buď již téměř vpití v jeden z druhů, nebo pro nenápadné znaky přehlíženi, materiál schází. Klíč k jeho získávání však již je nalezen.

Znovu si dovolím připomenout, že naše republika je pro fenomén zřejmě příhodnější, než se nám kdy mohlo zdát. Anebo svět slavíků je dávno všemožnými objevy těhotný.

Jak slavičí stránka „stárne“ a jak se o ní více ví, i dotazy jsou častější. Chválíte rychlost odpovědí a je fakt, že věci řeším obratem. Internet je k tomu příhodný a já si navíc cením té příležitosti. Možná že už je tak vhodný čas, abychom využili zkušeností s výměnou názorů a uvedli optimální formu momentek.

U fotografií slavičích křídel se prosím snažte využít stínu. Hrot křídla je dobré zachytit složený i rozevřený. První ruční letku foťte ve vztahu k ručním krovkám (je-li zohýbaná, upravte ji, velmi na tom záleží). Letky obecně je dobré vždy v křídle urovnat, zařadit na svá místa a uhladit jim prapory. Plošné obrusy fotit proti papírové podložce. I ostatní zbarvení je lepší dokumentovat ve stínu, pouze „hladové pruhy“ naopak ukáže slunce. Naprosto ideální stav je za slunečného počasí pořídit si zblízka a v dobrém rozlišení snímky oboje. Stín nacházím za autem, v nouzi nejvyšší v jeho kufru. Peří by nemělo být zvlhlé ani potřísněné, hnízdní nažinu či tukové zásoby lze naopak dobře fotit po navlhčení a rozhrnutí drobných per. Ptáci lovení z pytlíků nenabídnou nikdy to, co exemplář čerstvý, nejlépe chycený dobrou sklopkou.

Nahrávky hlasu či zpěvu lze dnes pořídit mnoha způsoby a odeslat k posouzení mailem. Kvalita není důležitá, zkoumány jsou věci jiné. Záznam je dobré mít alespoň minutový, lépe delší.

Místa, kde jste materiál pořídili – nechcete-li – uvádět nemusíte. Biotop byste však specifikovat měli kvůli nápovědě.

Ikdyž se českomoravskoslezský slavičí rok láme pomalu v půli, ještě nás čeká mnoho zajímavého i tady na síti. Hodně štěstí všem, kteří jste přistoupili.

Je 9.června a za pár hodin bude Mladoboleslavsko zápolit s velkou vodou.

Od třinácté hodiny chytám u Rohatska na Horách a záměr redukuji, protože kolem v polích je všude řepka a já se k polním hnízdištím nedostanu. Jediný slavík, který se ozývá přímo v lese v zarostlé rokli, nebude hnízdící. Prostředí je nevhodné. Objevoval se tu ale často podivný zpěvák, který v létě přelétá pelichat do pruhů křovin v polích, skoro kilometr vzdálených. Tam byl také v srpnu 2009 rozpelichaný okroužkován těsně před odletem k jihu. Že by to byl on? Ten, kterého fotili účastníci VPZ v roce 2011, kdy byl kontrolován už tady nad roklí? Zpívá divně, protizpěv ignoruje, sklopky ho nezajímají. A samice tu žádná opravdu nebude, chytla by se.

V 17 hodin, když už Boleslav podle zpráv přetékala vodou, tady v Horách, kde je slunce blíž a pálí vždycky zběsile, vletěl v rokli konečně do sítě. Znaky v křídlech má opravdu prapodivné, kroužek domněnku, že se známe, potvrzuje. Při vážení působí slavík hodně pohodově, ještě jednou měřím docela krátkou první letku a pouštím ho do lesa. Rozezpíval se, jak to udělal i v roce jedenáct před užaslými lidmi. Pro účastníky tedy dobrá zpráva: Podivný slavík se k Rohatsku stále vrací!

Co ho v tom strašným místě drží?

Málem jsem ho dneska už vzdal, ale teď jsem rád, že ten výsledek mám. Připisuji ho k jinému (kontrolovanému nad Žantovem), ten však má kroužek teprve od loňska. Ale též byl tehdy pelichající. Přiletěl s tím žantovským peřím z Afriky ale letos v strašném stavu.

Zatím ještě nikdo nevysvětlil, co se s tím peřím děje. Jako by jej v ostnech i praporech cosi prožralo. Když jsem jej v létě kroužkoval, defekt na rýdováku určitě nebyl. Mám fotky. Teď se odlamuje a v poškozeních zakracuje. Vždy jde pouze o velké peří a kontrolou jiného po dvou letech bylo zjištěno, že stav byl přechodný. Materiál defektních letek a rýdováků archivuji stejně jako pelichající křídla.