Půlka června je časem, kdy už třeba při odchytech bedlivě sledovat slavičí křídla, není-li v nich náhodou díra. A přestože většina zdrojů řadí pelichání dospělých do července a srpna, mnozí pelichají dřív.
Je to veliké téma – pelichání druhu se vším všudy. A nespěchám s jeho naplněním. Napsáno i řečeno bylo krom řady pravd i mnoho mylně – proto, že autoři chtěli brzy zaklapnout desky a přejít k tématu jinému. A to neprospívá. Počítám, že ještě tak pět sezón budu hledat, podezírat a ověřovat. A též ta zjištění roubovat na zdejší krajinu – uvažte, že v Středomoří někteří snad hnízdí opakovaně. Tam bude mnohému jinak. My jsme však v české krajině a poměrně blízko severního okraje rozšíření druhu a ten se u nás „nějak“ chová.
První bylo třeba rozhodnout, že u nás SO dvakrát v sezóně nehnízdí. Náhradně za jistých okolností, dvakrát nikoliv! A jak to dál ověřuji, je to jasné. Ale pozor! Mohli bychom už tady zvedat prst a zohledňovat některé skutečnosti, které hledání činí těžkým. A to je právě ten časový výměr, bez kterého uspokojivého výsledku dosáhnout nelze.
Nejsou to jen hnízdění posunutá do léta krachem prvních pokusů, někteří samci získají ještě i „bludné“ samice opozdilé a vstoupí do víceženství. Takové pak, neznáme-li situaci na hnízdišti, snadno más pomýlí.
A další komplikace přicházejí následně s pelicháním. A tady by zvednutých prstů už muselo být víc. Přejděme k jedinému, pro první odstavec zásadnímu, k pelichání časnému.
Včera (16.6.) jsem chytil zpívajícího dvouletého samce na okraji Prahy. Byl jsem tam náhodou a hodí se mi monitoring těch podivných plácků. A taky si říkám, že jestli si má opravdu každý ornitolog během cest najít nějakou lidskou mrtvolu, já ji najdu v něčem podobném. To jsou tedy odkladiště!
Slavík se chytil a já si vyfotil první letošní děravá křídla.
Takhle se chovají ptáci, kteří neuspěli – a znovu připomínám – není možné říct, že by se byli všichni nespářili. Může být, že třeba hranostaj sebere samici ze snůšky a zpěvák osiří. Nemá dobrého místa, nebo má smůlu a jinou partnerku nenajde. Hormony ochládají a přichází podnět k pelichání.
Nejčasnější takový výsledek registruji z roku 2011 (12.6.). Tak to jsou ti slavíci, kteří dokáží zmizet do půlky prázdnin (byl to i ten anglický s prvním spolehlivým geolokátorem)!
Pojďme ještě k těm našim
Dobu pelichání jsem změřil vloni, jsem schopen ty příklady už počítat bez chyb.
Nejčastěji bývají prvními s zahájenou výměnou, ptáci dvouletí. A teď napíšu významnou věc – úplně první jsou hybridi! To by bylo rovněž téma. Pořád jen řešíme, kam asi kříženci táhnou. Jak vypadá „kompromis“ těch jejich dvou odlišných map. Myslel však někdo i na tohle unikum? Na průběh pelichání? Vždyť i zde se jedná o docela jiná schémata!
Jak čtete, je vám už asi zřejmé, kolik je z daného možno lovit otázek.
…
Pozdě, ale přeci!
Mám cestu do Prahy a do času k noční schůzce hodin dost. Je sice už pozdě, slavíci vyvádějí mladé a monitorovat se příliš nedají. Jedu ale do míst, kde už jsem byl jednou v podzimu, na soutok Jizery s Labem. Užít si nálady, kde naše řeka končí. Postát na ostrohu s rybáři a vést řeči o chytání. Pak už jít po svém a užívat si těch ozvučených obrazů. Má-li mi být krásně, budu s řekou sám. Jen nedaleko cyklisté odbočují k nájezdu na lávku přes Labe. Je tu tak lidí v dusném počasí proti sobě vyformovaných, jak v Praze při vstupu do podzemní dráhy.
Nesečenou loukou jdu za hlasem jediného popovodňového slavíka. Je na protilehlém břehu a nevím, jak to s chytáním dopadne… …dopadlo. Vypadá krásně.
Fotím ho proti hladině řeky, když se ozvala rána. Mezi rybky v tišině vletěla ryba, až se drobné rozskočily. Je ta řeka vitální i v posledních chvílích života! Slavíka pouštím a bavím se, jak jeho kabátek hoří nad hladinou. A v černých bezech čerstvě bílých květů, už zase zpívá.
Zapisuji si místo do sešitu, bude se tam vyjímat. Tady tenkrát lovili kamerou obrázky pro svůj seriál pánové Munzar s Ludvíkem. Nechal jsem si to před lety od druhého vyprávět. O Jizeře, jak je jiná, než Labe. Ale to už jsem psal.
Je jiná – jasně, že je jiná! Rybáři tu mají radši Labe, ale já jsem přijel k Jizeře. Drží sto písní, ještě víc barev a bezpočet vůní. Po tužebnících, po bezech, po náplavách a přechodně i po saponátech. Co se dá dělat. Vydýchá to jistě s létem.
Proudem pluje strom. Mrtvé tělo, kdoví odkud. I tohle mne baví. Proč by nemohlo být třeba až z Jizerky? Řeka o tom možná vážně vypráví, tak jí ale naslouchat neumím. Ikdyž bych odpověděl, že ji znám. S výzkumem to mám právě tak.
Přiletěl na ten omletý plovák bílý konipas. Moc se mu to nezdálo, tak se vrátil na břeh. A slyším ledňáčka. A už ho i vidím! Vrby pouští z jehněd bavlnu a topoly se přidávají.
Vracím se k soutoku, abych se rozloučil. Už se sem asi nepodívám, ale vystačím s tím, co jsem pobral. Přes půl druhého sta kilometrů se táhne Jizera k zániku. A tabule u stezky to vypráví. Nikdo z projíždějících ale nebrzdí, jen sprejer jim pár tahů věnoval. Já si o tom kraji ale přečtu rád, než věci na chytání hodím do auta a zavřu zápisník.
…Polabí, tak odtud k nám přilétli slavíci! A já se přišel poklonit. Snad mne při tom moc nikdo neviděl.
