Rubrika: Články

Bude těch slavíků v regionu ještě víc, než jsem prve provokativně uvedl. Tisícovka zpěváků je málo. Nestačím to samozřejmě projet za krátký čas co na to mám, ale když se občas rozhodnu někam vlézt (na základě zimních vytipování), jsou tam! Jako posledně.

Zajímaly mne vemeníky dvoulisté, které mám od dětství zapsány opojnou vůní a elegancí, proto je navštěvuji i dnes, kdy možnost v lese jiném pro mne zůstává. Vůně dovedou otvírat vzpomínky, alespoň já to tak mám.

A když jsem zaparkoval, byli tam slavíci! V lese jeřábů popelavých, tedy při jeho okraji samozřejmě. Ale byli tam, i když je místo poměrně malé. Začínám novým nárokům slavíků víc rozumět a budu muset odhady s chutí přepočítat. Všeho ale do času! Podívám-li se, jak jsou právě křovité lemy lesů, nakročené do polí kdysi docela zpupně, podle map dnes likvidovány, bude nabídka mizet. Neslyšel jsem dosud a nečetl nikde slova, že by kroky někomu vadily. Stroj to po zimě sežere a vyzvrací pod sebe. Futruje se z donucení. Les potom vypadá jak řádka krepových růží před měkkým pultem světského přívěsu!

Zajímavá událost se objevila na webu ornitologických pozorování.

Na Nymbursku byl okroužkován hybridní samec slavíka. Identifikován, zdokumentován. Chycen 6. června v místě, kde přebývají slavíci obecní. Hned se mi při tom vybavily moje vzpomínky na slavičí křížence, chycené u nás. Převládají právě takováto červnová data. Odkud se tam ti ptáci objeví, co kde dělali předtím? Někde, někdy, někomu, nějak mohli uniknout, ale když už teď převažují? Musíme se signálem zaobírat. Náhoda to není. Tento už nezpíval, to já jsem třeba březenského z parku ještě zpívat slyšel. To bylo tenkrát desátého. Pak už byl v síti a sám od sebe. A pak tam zas nebyl (když jsem si sehnal foťák) a pak už tam nebyl docela.

Tenhle nymburský z Hrabanovské černavy měl křídlo 91 milimetrů. Byl tedy stejný, jaké znám z naší republiky. V Polsku byli chyceni i menší, pokud nechci říci drobnější. To u nás ne.

Využiji toho k navození situace od Lipska (Luckenau) z 12. 5. 2002, kdy tam byl kontrolován český „slavík tmavý“, označený u Čelákovic jako jedno z mláďat v hnízdě „slavíků obecných“ dne 29. 5. 2001.

I když fantastický výsledek tuzemské ornitologie je oslaben nízkou úrovní určení v čase kontroly, jasné je, že na kroužkovatele působil jako slavík tmavý a tak byl i vykázán. A také nedávný odchyt na černavě byl doprovozen poznámkou tentokrát zkušeného kroužkovatele, že převažoval slavík tmavý. S dodatkem, že jde o křížence – samce. Ano, kříženci z mého archivu se všichni blížili slavíku tmavému. Některý hodně, jíný o detail míň ale, kdo by jej tak bez zkušeností nezapsal! A i když jsme prokázali testem, že i u nás se v hnízdní době pohybují čistí slavíci tmaví, nabízí se otázka – kolik z vykázaných československých slavíků tmavých v databázi KS je opravdu slavíkem tmavým? Zvláště z přelomu ročních období, kdy tak nějak nápadně hybridních ptáků v optimálních prostředích „přibývá“ (tušíte, kam tím mířím?).

A tím se příhodně vracím do úvodu druhé části a tím také můžu dnešní vstup zakončit.

Ještě přeci alespoň obrázek. Úplně mimo téma, ale kovolesklec šedivkový na skalce před deštěm za to stál.

Jen mají ti místní málo zlaté barvy narozdíl třeba od pražských. Může v tom být „odraz peněženek“?

Dnes jsou míněny barevné tóny v opeření, dám fotku a k ní pár poznámek.

Slavík tmavý má dobré to svoje nové jméno. Dříve byl slavíkem uherským, ale tmavý mu sedí líp. Je tmavý.

Oproti zářivějšímu slavíku obecnému je prostě tmavší. Tmavohnědé žilkování hrudi se nachází též na tmavším podkladu, než má slavík obecný, velké peří než rezavohnědé je u něho hnědé. Zvláště pera ocasní, tam je rozdíl nápadný. Spodní krovky ocasní působí také tmavě, mají totiž při kraji hnědou zvlněnou pásku. Bývá variabilní, ale k nalezení je. Tedy i ty působí tmavě. Peří obrysu je hnědé a krom zmíněných barevných odlišností zaujme i zobák. Oproti slavíku obecnému je „rozpláclý“. Na fotce to je dobře patrné.

Slavíci tmaví jsou i celkově robustnější s křídlem spíše delším kolem devadesátky. Dám ještě jinou fotku, ze stínu.

Mohl by právě slavík tmavý i pro ten širší zobák připomínat lejsky, kam je spolu s některými jinými „slavíky“ nově směřován, nesměl by se ovšem chovat jako drozd. Poskakovat se svěšenými křídly, jak často činí – kosové a jiní.

Slavík tmavý, krom odlišností podle letek, jak známo z klíčů, se odlišuje též hlasem. Krom toho, že zpravidla i zpěvem, jak psáno jinde, odlišuje se „hvízdáním“ i „cvakáním“ (žargon). Jde o hlasy kontaktní. Kdo si je naposlouchá, má málem vyhráno až na to, že je ptáci bez podnětu nepoužívají.

Pokud bychom ale zastihli tmavé slavíky u hnízda s mláďaty, zažijeme hlasy oba. Nebo když slavíka v křoví překvapíme a nejlépe pokud disponujeme umělým záznamem a chce se nám jej lokálně používat. Pak budeme překvapeni, protože ptáci reagují alespoň zpočátku aktivně.

S těmito typy nahrávek jsem začal pracovat zkraje století, kdy jsem je objevil co způsob k prokazování skrytě pelichajících adultů. A kdo ví, možná je čeká významná budoucnost. Musí se s nimi ovšem během produkce šetřit. Jakmile léčku pták prokoukne, je s monitoringem konec.

Za určitých okolností na tento hlas reagují i mladí tohoroční, to už by ovšem bylo téma docela jiné.

Přišla skupinová fotka a já ji sem připínám už kvůli těm krásným účastníkům, aby měli na blogu otisk. Až jednou budou všichni konečně doma za stolem, bude mezi námi některými pořádná dálka.

Téma nás svedlo dohromady v předloženém zastoupení (+ 1, pozdravuji).

A pod obrázkem v mailu stálo:

Team Nightingale 2015.

Myslím si, že každý pobral mouder, až se prohýbal. Všechno vyšlo jak nikdy. I s počasím.

Nebylo času na jiné aktivity, ale využil jsem toho paralelně pro sběr soukromých zkušeností se slavíkem tmavým. I s fenoménem mezidruhového křížení a jedním přímým potomkem oněch selhání ve výběru partnera. Nádherný slavík, o kterém prostřednictvím kontrolního odchytu víme už mnohé. A já, já si odnesl v hlavě čerstvý zápis unikátního zpěvu!

Trochu bych dnes býval už „vařil z vody“, nechci-li zmiňovat projekt a čísla, mohu snad ještě k tomu odchytu. K jeho atmosféře.

Právě jsem se tam pod jednou rozbásnil o nádheře hrušní, kterou zvěčnilo hned několik českých malířů v oblibě pro stavbu koruny, když se ten slavík rozezpíval. Nikdo o něm nic nevěděl – jen, že ho potřebujeme.

Zajímalo by mne, kdy tam ten (nemyslím to nijak pejorativně) bastard přiletěl. Jaký mívá scénář návratu. Slavíkem tmavým není, slavíkem obecným taky ne. Po mámě fenotypem po prvně jmenovaném. Ale hlasem – to tedy ne, tam jasně po otci! Tím, že je starší tří let (spíš ještě starší), má strofy jisté a odpracované. Na ten jeho tlukot nezapomenu.

Nevěděli jsme ale, že to je hybrid. Až v ruce. Tam jsem to však měl v momentě.

K tomu datu příletu, co o něm přemýšlím – jediného křížence, kterého mám takto zmapovaného formou retrapu, ten je z Česka od Kolomut z doby, kdy souputníci se po fenoménu křížení sotva ohlíželi. Ten se vrátil po roce na stejné místo hnízdit, v konci dubna. Jestli z Nigérie, ze Zimbabwe či někde odprostřed, to nikdo neví.

Teď se v časopise Kroužkovatel, který se povedl, rozebírá specializace, její váha a obecně ještě dál možný přínos kroužkování v čase prostředků lepších.

I tady u těch kříženců je kroužek trochu málo. Nevím, co by se muselo stát v Africe, aby právě takovýto pták byl z ní ohlášen. Život jednoho „čekatele“ je proti tomu nejspíš titěrností. Pokud by už ovšem měl takovýto jedinec geolokátor a dokázal se vrátit, chytit by ho šlo. A kdyby přístroj v zapisování vydržel, mohli bychom do mapy Afriky konečně zarazit kleště. A nechat je tam stát.

Na závěr ale poznamenám, že kroužkování potřebné pořád je, to i v časopise jasně zaznělo.

Můj výzkum na hnízdištích Mladoboleslavska by bez kroužků zašel. Vždyť jen meziročních kontrol jsem do ústřední databáze dodal dost přes tři sta. První retrapy budiž, ovšem tak od nového století, to už je sběr jako hrom! Ujednocená metodika, schopnost slavíků se vracet a údaje tak průběžně přičítat.

Jen třeba věc taková: peří dvouletých se prvním kompletním pelicháním často výrazně proměňuje v délce (křídlo/rýdovák). To nelze zjistit jinak, než příležitostí hodnotit materiál meziročně. Krom efektů jiných.

Pojďme po čase prohlížet peří.

Doba je nejvhodnější pro jednu zajímavost, kterou jsem už několikrát na blogu otočil. Peří dvouletých.

Jestli ne jindy, tak nyní ano. Teď by se nám to určovalo!

V čase kdy slavíci narození v roce 2014 nosí velké peří přesně rok, musí to na něm být poznat. Víceletí je mají staré necelých deset měsíců a navíc první peří mláďat co do kvality a vzdorování oděru je na tom výrazně hůř.

Peří loňských chvíli před pelicháním, tedy v konci května, velmi rychle chátrá a řídne.

Tady jsou dva snímky po sobě dnes chycených slavíků z nejvýchodnější části zájmové oblasti, ze Sobotecka.

První málem od Humprechtu, druhý od samoty Betlém směrem k Vesci.

Dobře je vidět u prvního konce v křídle přečnívajících ručních letek poškozených v obrysu, u obou pak i prodřených v ploše praporu. U druhého je první krycí pero dokonce ulomené. U prvního také, pro změnu třetí.

Přesto i mezi těmito v zorky je jistý rozdíl v opotřebení. To nám připomíná, že pravidla jež hledáme a snažíme se ustanovit, nejsou stejně kamenná.

Mám nově posunutou hranici výskytu v oblibě. Ptáci odtud často zmizí a ti, kteří vydrželi, zdá se vyšli naprázdno. Bez protějšku. Alespoň po dnešní prověrce to tak vypadá.

Krajina se tam už nápadně zvedá a vlní a ke všemu ještě míří do lesů. Slavík má rád krajinu otevřenou.

Mám tu lajnu rád i z jiného důvodu. Mám pocit, že tady se ještě můžu dost naučit ve vztahu k biotopovým nárokům a osídlování oblasti.

To až před koncem století jsem se rozmáchl po okolí a přestože je to časově dřina, nelituju.

Letos mám ovšem na lokalitách takové dluhy, že víc práce zbyde na pelichání. Budu muset máknout o prázdninách.

Zaniklo hnízdiště nejsevernější, taky na hranici – Podolí na Mnichovohradišťsku. Vyholeno je precizně. Hodně nadlouho, nebo definitivně. V mapě ho tedy škrtám.

Měl jsem informaci z obrubské pískovny, že tam zpívá zvečera podivný pták klokotavým zpěvem. Už jsem se radoval, že i letos zapíšu slavíka tmavého, ale byl to drozd. Zpíval zajímavě. Přeci jen jsem ho radši ověřil plejbekem.

U těch českých tmavých slavíků, pobývajících na hnízdištích SO, člověk nikdy neví. Jsou učenliví a přijdeme-li před létem, kdy už případně stihli druhový zpěv jaksepatří zdeformovat a podřídit okolí, můžem být překvapeni. To však lze zažít opravdu především během chytání pro kroužkování. Až v ruce totiž získáme jistotu, že nejde třeba o křížence.

Nemám čas nikam chodit, ale vím, co se na hnízdištích děje. Vím to za ty roky.

Úspěšné páry krmí mladé. Hnízdění se přesouvá do prostřední fáze, pak už jen osamostatňování mladých.

Slavíci jsou dobří rodiče. Zažil jsem s jejich hnízděním spoustu příběhů. Někdy jim to nevyjde, predátoři včetně koček mladé sežerou, dospělí v takových případech začnou pelichat dřív. Spolu s těmi, kteří nehnízdili vůbec. Těžko takové ptáky zjistit, ale málo jich nebude. Půjde především o samce, samice se dokáží uplatnit i na poslední chvíli. Slavičích samců je v přírodě víc než samic.

Mám jedno přání, které splnit nejde. Vědět tak o hustotě osídlení z oblasti, kterou sleduji, v letech dávných. Nikde nejde na nic narazit. Ptáčníci jsou po smrti, ornitologem tu byl akorát pan doktor Hořice z Hradiště a ten slavíky hlásil z jiného konce, nikdo mi nepomůže. Snad jen ten lístek od paní z Hradce, která ho poslala tenkrát v reakci na Hosta do domu, na ČRo II – Praha, jak se stanice jmenovala.

Bylo to z časů těsně po znárodnění a psala o Mnichově Hradišti, o zámku. Tam je prý chodily s maminkou poslouchat. Z toho tedy usuzuji, že byli slavíci i jinde po dnešním území rozšíření, kde jezdím. Jen o nich nikdo nenapsal, asi ani do kronik, jak to tak vypadá. Hustota osídlení takováto určitě nebyla, nyní dojíždějí pořád ještě báječné časy z konce socialismu a těsně po něm. Já se toho ale ještě dožiju, že spadnou dolů jako v Anglii. Tady to bude ovšem pro degradaci podmínek.

Procházel jsem archiv ve snaze najít obvyklé datum kroužkování mladých. To se děje mezi pátým až osmým dnem jejich věku a květnových je tam jen pár. Spíš přelom měsíců, nebo začátek června. Do prázdnin je ale hotovo a všude klid.

I v Polsku jsem našel hnízdo, rozestavěné. Ale taky tam samice slavíků obecných upřednostňují listí z dubu, jako u nás. Nevím, jak hnízdí slavíci tmaví v lužních porostech vrb, to jsem nezjistil, nebyl na to čas. Hnízdo slavíka tmavého ale znám z Česka, od Metuje.

Květen je opravdu takovým měsícem lásky i v přírodě.

Se vší radostí a bouřícími hormony. Červen se pak vypořádává s následky. Je časem mláďat.

Ještě ale je máj, ještě docela neztmavlo listí. Barvy má svěží. Však taky někteří ptáci teprve přilétají. Přibude sedmihlásků a šedých lejsků, ještě i žluv a rorýsů, ani kukačky nejsou doma všechny. A právě díky tomu všemožnému prolínání člověk ani pořádně neví, kam co zaškatulkovat. A najednou – první už znovu odlétají. V tom je to vyznávání se v přírodě složité, komplikované.

Na Červenském rybníku prý dneska pluje černá labuť. Hrůza. Jestli je to ta ze zimy, kdo ví. Aspoň něco tam na hladině je.

Květen pomalu končí…

Všimli jste si, slavíci mají dozpíváno. Ano, líhnou se mláďata a to je veliký zlom českého slavičího roku. Když někde zazpívá, je to neuplatněný smolař, nebo hnízděni zpožděné či náhradní. Pro hlavní proud platí první věta. A v něm jich letos (naštěstí) jede většina. Proto lidé telefonují a bědují, že mají po slavících. Nejdou teď pořádně ani monitorovat, hlas ignorují.

V Slavičím háji jsme zažili milý zážitek. Budka pro koňadry, co v zahájené spolupráci šesťáci vyrobili a pověsili, funguje. Ale stihlo ji drama. V noci asi kuna ji zatížila jaksepatří, a že je vynešena na konzolce, ukotvení v kmeni nevydrželo. Asi jsme to podcenili. Druhý den jsem hledal budku a byla spadlá pod stromem vchodem dolů. Nevím, jak dlouho tam ležela, opeřená mláďata ještě žila (až na jedno), staré ptáky jsem nikde neviděl. Pověsil jsem ji tam rychle, ale výsledek neznal. Dneska jsme to jeli opravit na jistotu, samička seděla na mladých, zázrak! Museli jsme ale vyhodit ten jeden úhyn, hned se však do budky vrátila.

Že to nevzdaly, přitom jsem je kolem neviděl. Koňadry dokáží být někdy k jiným pěvcům potvory, ale tady si mě dokonale získaly.

Informační tabuli do Slavičího háje stihneme do prázdnin i slavnostně uvést do života. Bude to akce pro Bousováky.

Město by rádo, aby lidi přišli. Bude je zvát a možná i lákat.

Když se líhnou u slavíků mláďata, samec nezpívá. Jsou tiší.

Přesto jsem v Slavičím háji utratil den, abych prověřil, jak to tam je. Máme dva páry a jeden ještě nedaleko za sběrným dvorem, letos jim to místo ještě stačí.

Naše dva páry jsou přečteny kompletně, tři ptáci s kroužky, jeden samec nový. Jedna z označených samic přisídlila, což je skvělé a ukazuje to na zvyšující se atraktivitu místa. Druhá pochází z roku 13 a byla označena pelichající (v poslední fázi výměny) čerstvě testovaným nočním odchytem na playback. Myslel jsem si tehdy, že půjde o samce a takové překvapení! Vzadu je samice nová – dvouletá, samec zkušený, chytit nejde.

To ale není k tomu titulku. Jde o věc jinou.

Snažil jsem se načíst pro lidi, až budeme zanedlouho odhalovat tabuli, jeden den pozdního máje, kdy klíčový druh už je trochu ze hry, co se týče hlasové kulisy. Perfektně ale zaskočily cvrčilky zelené, přesně pro ně to prostředí s vyčuhující stařinou a nízkými vrbičkami je. Bez přehrávky, ale přeci jen se mi dařili okroužkovat, jen ale tři samci. Když zapadalo slunce, začali cvrčet. Tak to máme za odměnu.

To ale ještě taky není k tomu titulku.

Kukačky. Máme je každý rok, kolik jich kolem je, vůbec nevím. Myslel jsem, že pěstouny hledají jen u rákosníků zpěvných, kteří tam jsou početní, a zůstal jsem koukat.

Slunce přes den nebylo, jen těsně před západem podlezlo tu roletu. Stál jsem na rohu pod hrušní a kochal se příčným pohledem na konečně snad rostoucí keře v našem parku. Na nízkou berličku, kterou tam máme pro dravce na zimu, sedla samice kukačky. Stejně nizoučkým plíživým letem přiletěl samec, zakukal a od keříku naň vystartoval strnad. Hlídal hnízdo, protože samice se šla podvečerně proletět.

Divadlo, které se strhlo, jsem nikdy neviděl. Strnad samci kukačky dokonale naletěl, hnal ho až za cestu, samice kukačky slítla dolů, sežrala jedno vejce a myslím si, že hned nahradila svým. Vidět kukačku takhle přistát do vysoké trávy naší savany, to byl zážitek. To už přilétli oba obecní strnadi a hnali ptáky pryč. Do hnízda jsem nekoukal, přesně na centimetr nevím, kde je. Pak ho snad najdeme a jsem zvědav, jestli strnadi vejce vyhodí, nebo hnízdo opustí, nebo uvěří, že obstáli a kukačkám budou pro blázny. V červnu, kdy – jak odhalily projekty s vysílači – už samci směřují k Africe, zatímco jejich potomstvo doma začíná teprve otvírat chřtán na pěstouny, staré kukačky opravdu odlétají! Není to neskutečné? Je to neskutečné!

Dal jsem strnadovi kroužek, abych ho příště poznal, kdyby lest snad společně prohlédli a hnízdo nechali.

Slavičí háj při svém mládí už hostí nejednu pěknou bytost.

Bažantí slepice tam žijí dvě, kohout haleká hned od naší lavičky. Zajíc do mě málem vrazil zvečera, jen nějak marně vyhlížím ťuhýky. Měli by tam být. Ale hlas divoké hrdličky hned přes cestu, to je záplata tuze pěkná.

Okroužkoval jsem i pěnice hnědokřídlé, jen strnad luční zmizel. A už se neukáže, výměra je menší, kolem nás vznikly louky. Co naplat.

…jenom pohlednici.

Nejde mi o plamének, ten je na té sakuře jen pokračovatelem růžové záclony před kovárnou, a nejde mi ani o jeho vanilkovou vůni, jde o divadlo.

Lidé si ho sem chodili fotit, když byl na vrcholu. Já ale čekám na tenhle čas. Vůně odcházejí, květy se rozpadají, fotím už jen já. Výpověď pro mne, že nic netrvá věčně! Tady jsem ale jen v půli té cesty, přichází poučení:

Když si podobných pramínků posháníme víc, pokud možno ještě víc a čekání jimi osvěžíme, samoléčba přírodou v nás bez fanfár zakořenila. Máme vyhráno!

Už bych s tím byl skončil a vzal téma domácí. Ale jak jsem lítal po mapě a vypočítával délku přesídlení křížence od mostu přes řeku u obce Czolnochów, zas mě to pohladilo. Vzpomínkám stačí málo.

Vůně máty v mokřinách, fialová trávnička na břehu, krásně rozkvetlá…

Jeden z členů týmu málem po pás v rašelině (a to mu osud ještě vybral to nejmělčí místo!), břehouši černoocasí v hnízdní síle, vzdušné kreace lovících rybáků, pozorovatelna pod stříškou z rákosu, dudek z cesty odlétající, přemýšlení nad volbou chytacích plácků v unikátní krajině a radost nad zvyšující se profesionalitou, dálkové přesuny, kde nemusím řídit a nad vším podpůrné počasí.

Snad každou chvíli zvonění zvonů nad krajinou, přísná rybářská stráž, souboj ledňáčků na hranici revírů, nebojácní konipasi luční všude kolem (horští prý tady už chybí), majestát nížinných řek, třísky od bobřích struhadel. Nekončící vrbové plantáže, déšť z jejich větví od polními vrabci lovených pěnodějek, hlasy slavíků tmavých slyšených z postele, kafe z polské vody, hovězí konzerva „Wolowina“, z televize přetahovaná o prezidenta, špačci hnízdící běžně pod okapy, milí soubadatelé – a Polsko, žijící hlavně domácími čápy! Že kolem prochází unikátní slavičí linie, to nikoho příliš nebere.

Špaček je věru vyvedený pěvec.

Expediční foto zatím není, až bude, přinesu jej.

Na jednu otázku odpověď pořád nemám – proč schází tmaví slavíci u nás? Místa, která jsem venku nastudoval, doma taky máme. Co v tom ještě je?

Viděl jsem jednoho lovit hmyz v koruně vrby, z toho jsou tmaví právě podezříváni, ale já jsem je k zemi motyčkou dostal.

Taky jsem se učil pozorováním, to jsem si předsevzal. Seděl jsem na protipovodňovém valu řeky, která před chvílí levým koutkem tlamy spolkla Prosnu a pozoroval rodinnou intimitu místních slavíků tmavých. Viděl jsem, jak oba v luhu fungují. Věděl jsem, že musí přijít určitě k okraji pod násep z hloubi té džungle, a přišli. On za ní. Ona tam chtěla, jemu jiného nezbylo. Pak už zas ale zpíval v pralese, že by člověk nad každým pokusem mávnul rukou a oklepal se už samotnou představou, že by se měl za ním vydat.

Jen ještě nevím, jak v té spleti fungují, když vzrostou byliny. Musí sahat člověku dobře nad hlavu a ještě výš divoký chmel.

A jak pelichají? To taky musí být síla. Slavík tmavý patří k pár druhům pěvců s nejrychlejší výměnou opeření. Stačí mu k tomu měsíc a dva dny. Spadne to z něj jako z Ikara. Jen s tím, že pták s tou změnou počítá. Ostatně, mám nafoceno z Čech.

A zajímavost na konec.

V záplavovém území (teď suchém) zpívají rákosníci velcí. Vodu k tomu nepotřebují, zdá se.

Oblast společného výskytu dvou druhů „hnědých“ slavíků u řeky Prosny popouští v čase návštěvy uzdu fantazii, člověk by očekával právě tady nejsilnější výskyt kříženců.

Přestože jich několik v záznamech kolegů existuje, sám jsem se s takovým setkal poprvé. A nijak hojní ani tady nebudou.

Chytil se sameček již známý (kód není vidět), ale z časů, kdy jsem při tom nebyl. Proto jsem ho viděl poprvé a platí, co jsem napsal zkraje. Tomáš mi ho vyfotil mobilem, protože jsem se toho dopoledne nechal paní Náhodou mírně zaskočit.

Tady je (všechny fotky jsou jeho).

Je to pro mne další přímý hybrid do sbírky, první zahraniční.

Bylo hezké, že jsem křížence ho určil hned z fleku a až pak dostal na něj potvrzení, protože je samozřejmě již otestován.

Prohlížím si jeho znaky a je jasné, proč jsem zpozorněl už u křoví. Je dokonale podobný těm, které jsem pro českou ornitologii zdokumentoval doma. Tihle F1 kříženci jdou poznat, horší jsou „zpětní“, dalším a dalším křížením postupně splývající v jeden z druhů.

U tohoto hybrida registrujeme kontrolním odchytem přesídlení, což je velmi důležité. A taky třeba, že i kříženci mají na to, aby zvládli cesty mezi Evropou a Afrikou. Kde mají zimoviště, nikdo neví. Protože z rodičů každý táhne jinudy a jinam. Kdybychom měli jistotu, že takové ptáky umíme najít prvně i podruhé, geolokátor by zimoviště zapsal. Dnes už jsou přístroje na dobré úrovni, spolehlivé. To by byla největší událost u slavíků!

Zažil jsem čtyřikrát takového křížence zpívat, mám to v uchu a v projevu převládá slavík obecný. Ostatně, k tomuto polskému už existuje záznam. Musím říct, že právě jeho zpěvu jsem užil dost. Na provokaci slokami SO zareagoval okamžitě, přesně, jak si pamatuji z konce minulého století od Sukorad.

Jejich strofy se zdají trochu kratší oproti slavíku obecnému, zaujme výrazný až řinčivý tlukot, který je nasazován snad do každé třetí sloky s velkou oblibou. Co klepne – z projevu tryskající bojovnost a co si vzpomínám, při odchytech všichni reagovali bezprostředně. Samozřejmě u těch, kteří byli chyceni na nástrahu, tam nelze dohlédnout.

Přímí potomci ze smíšených slavičích párů jsou nádherní ptáci. Postavou statní, se znaky legračně zdemolovanými. (A tady se musím pojistit, kdyby kdosi zkušený namítl, že z fotky tenhle zase žádný obr není. Ano, tenhle polský krásně drží znaky, ale dva milimetry v křídlech jsou v dojmu hodně poznat – co víc – je na krátkých nohách).

Vítám každé setkání s těmito vzácnostmi, protože materiálu pro nastavení klíče k spolehlivé determinaci je pořád málo. I když s úlevou musím říct, že na rozdíl od průkopnických poznatků z Německa jsou mnou zachycení kříženci jeden jako druhý. Žádné typy sortovat nemusím.

Když jsem zmínil kolegy německé, ohlédnu se podobně jako oni tehdy a také vykreslím atmosféru hybridní zóny. Jen jinde, u jiné řeky:

Je úchvatné, postoupí-li květen k svoji půlce a slavíkům se návraty podařily, jak po ránu, když kraj se probouzí, zní pestrý a členitý, horlivý i jásavý zpěv slavíka obecného z sušších keřů nad řekou a v podmáčených vrbách odíraného luhu mu čerstvě odpovídá váhavý a tvrdý, rachtavý až hlučný zpěv slavíka tmavého. Přiletěli hnízdit.

A jak to vypadá, když vládne nebývalé sucho? (Jako letos).

Slavík obecný si troufá k řece a početní. Uplatňováním dvouletých.

A aby to nebylo ani k poslechu jednoduché, koncerty dokošatí songy kříženců, slavíků tmavých v notách obecných a vše dorazí drmolící ptačí břídilové zatím bez zkušenosti. A někdy zřejmě i bez talentu. To je Prosna i v roce 2015.