Už bych s tím byl skončil a vzal téma domácí. Ale jak jsem lítal po mapě a vypočítával délku přesídlení křížence od mostu přes řeku u obce Czolnochów, zas mě to pohladilo. Vzpomínkám stačí málo.
Vůně máty v mokřinách, fialová trávnička na břehu, krásně rozkvetlá…
Jeden z členů týmu málem po pás v rašelině (a to mu osud ještě vybral to nejmělčí místo!), břehouši černoocasí v hnízdní síle, vzdušné kreace lovících rybáků, pozorovatelna pod stříškou z rákosu, dudek z cesty odlétající, přemýšlení nad volbou chytacích plácků v unikátní krajině a radost nad zvyšující se profesionalitou, dálkové přesuny, kde nemusím řídit a nad vším podpůrné počasí.
Snad každou chvíli zvonění zvonů nad krajinou, přísná rybářská stráž, souboj ledňáčků na hranici revírů, nebojácní konipasi luční všude kolem (horští prý tady už chybí), majestát nížinných řek, třísky od bobřích struhadel. Nekončící vrbové plantáže, déšť z jejich větví od polními vrabci lovených pěnodějek, hlasy slavíků tmavých slyšených z postele, kafe z polské vody, hovězí konzerva „Wolowina“, z televize přetahovaná o prezidenta, špačci hnízdící běžně pod okapy, milí soubadatelé – a Polsko, žijící hlavně domácími čápy! Že kolem prochází unikátní slavičí linie, to nikoho příliš nebere.
Špaček je věru vyvedený pěvec.
Expediční foto zatím není, až bude, přinesu jej.
…
Na jednu otázku odpověď pořád nemám – proč schází tmaví slavíci u nás? Místa, která jsem venku nastudoval, doma taky máme. Co v tom ještě je?
Viděl jsem jednoho lovit hmyz v koruně vrby, z toho jsou tmaví právě podezříváni, ale já jsem je k zemi motyčkou dostal.
Taky jsem se učil pozorováním, to jsem si předsevzal. Seděl jsem na protipovodňovém valu řeky, která před chvílí levým koutkem tlamy spolkla Prosnu a pozoroval rodinnou intimitu místních slavíků tmavých. Viděl jsem, jak oba v luhu fungují. Věděl jsem, že musí přijít určitě k okraji pod násep z hloubi té džungle, a přišli. On za ní. Ona tam chtěla, jemu jiného nezbylo. Pak už zas ale zpíval v pralese, že by člověk nad každým pokusem mávnul rukou a oklepal se už samotnou představou, že by se měl za ním vydat.
Jen ještě nevím, jak v té spleti fungují, když vzrostou byliny. Musí sahat člověku dobře nad hlavu a ještě výš divoký chmel.
A jak pelichají? To taky musí být síla. Slavík tmavý patří k pár druhům pěvců s nejrychlejší výměnou opeření. Stačí mu k tomu měsíc a dva dny. Spadne to z něj jako z Ikara. Jen s tím, že pták s tou změnou počítá. Ostatně, mám nafoceno z Čech.
A zajímavost na konec.
V záplavovém území (teď suchém) zpívají rákosníci velcí. Vodu k tomu nepotřebují, zdá se.
