Jsem tady znovu s postřehem
…jenom pohlednici.
Nejde mi o plamének, ten je na té sakuře jen pokračovatelem růžové záclony před kovárnou, a nejde mi ani o jeho vanilkovou vůni, jde o divadlo.
Lidé si ho sem chodili fotit, když byl na vrcholu. Já ale čekám na tenhle čas. Vůně odcházejí, květy se rozpadají, fotím už jen já. Výpověď pro mne, že nic netrvá věčně! Tady jsem ale jen v půli té cesty, přichází poučení:
Dočkáme-li se zážitku, nespěchejme nikam a příležitostí tou se natankujme k přetékání! Bude se hodit při čekání, než kolo na chviličku znovu pro nás příště v jedinečnosti přibrzdí.
Když si podobných pramínků posháníme víc, pokud možno ještě víc a čekání jimi osvěžíme, samoléčba přírodou v nás bez fanfár zakořenila. Máme vyhráno!
Hezký čas báječného máje, milí návštěvníci.
(A slavičímu blogu gratuluji k rekordu. To je vaše dílo).
