Rubrika: Články

Vítejte v červenci!

Na zítřek jsme domluveni pobytem na „Černavě“. Radek tam kroužkoval před časem slavičího křížence, nyní si povede svoje odchyty v mokřině a já se vzácného slavíka pokusím chytit znovu. Čas, investovaný do podobných záměrů, je vždycky dobrým rozhodnutím a tak když to vyjde, budeme zas o krůček dál.

Zjistit, zda pták v místě zůstal – a pokud ano, jakým způsobem pelichá. Podezírám hybridní jedince, že pelichání nemají příliš pod kontrolou a scénář, slitý ze dvou odlišných, si dělá, co chce. Stopu mám zatím jedinou, ovšem unikátní. Z periferie plechového města od hybridní samice.

A když budeme trávit v pravém Polabí chvíle odchytů, těším se i na košatou diskusi ohledně chytání a kroužkování. S člověkem, s kterým se snad o prázdninách sejdu na průtahu ptáků sedlem na opačném konci republiky.

…

Moc toho není. A nevěděli ani v Německu. Tam sice část kříženců-samců se vracela k Odře opakovaně, ale co s nimi bylo v létě, nevědělo se. Tam byli hybridi součástí hnízdních populací sobě příbuzných slavíků a někteří se (dle barevného značení) i účastnili reprodukce v tzv. zpětných kříženích. To u nás hnízdil zatím jen jeden. A ten se taky vrátil, jinak z ostatních žádný. Že by nepřežili (aspoň někteří) je nepravděpodobné. To naznačuje, že vztah nemají – ať ten či onen. K místu i k manželství. Jsme souřadnicemi jinde a to je tak trochu skvělé. Jinde než v „sympatrii“. Tady budeme hledat. Tady se dějí věci určitě jiné! Tady, u nás, v ornitologickém Československu. Ano. Píšu to naschvál i kvůli kolegům za hranicí, šli jsme pořádný kus cesty společně a nevzpomíná se na to vůbec špatně.

A je to tu znovu! Ne, slavíci to nemají lehké.

Měl jsem v neděli chvíli a vyjel za úkolem. Vybral místo a věděl, že tady může „přijít křeč“.

Výpadovka na Jičín od plechového města, tradiční hnízdiště v lůnu skládky vlevo a vpravo laguna ucpané svodnice. S několika keři a příšeřím. Rojícím se hmyzem nad hrbolatou krustou, černočerná zem výživného „pobřeží“. Smrtonosná past pro dospívající slavíky, kteří do toho ráje nízkým letem nad silnicí dříve či později zamíří.

Nedělní provoz hustý, v podstatě auto za autem (někdy dvě vedle sebe – i tři, občas i na sebe troubící, to podle toho, kdo na podvozku sedí). Když vidí postavu s foťákem přímo u krajnice, mnozí zběsilost korigují. Usmívám se, ale jen chviličku, protože už ho vidím. Jak taky jinak! Ksakru.

Jako každý rok! Kolik jich tak může z pětičlenného osazenstva hnízda přežít? Staří je vypiplali, pravda, ještě o nich vědí, protože samec seděl na smrčí a nad ztrátou želel.

Kulový už mu pomůže a on to ví.

Je tu doma už z minula. Podle kroužku.

Odchyt se vede, samice je prvně hnízdící, ale vyvedla mezi hranostaji a z aut vysazenými kočkami. Ukládám si ji do bloku, oba staří začínají pelichat, a proto jsem v podstatě přijel. Takže i fotím.

Mláďata kroužkuji dvě, asi zbylá, víc jich na malé a přehledné lokalitě zřejmě nezbývá.

Provoz zeslábnul do nuly, na chviličku, asi z piety.

Co s tímhle dělat?

Aspoň sledovat, odhadovat ztráty, dokumentovat a mluvit o tom. Vím, kde je problém. Krajina krom liniových staveb je bez křovin a slavíci jsou jen „ukazovátkem“ na ten problém. Vedle za krajnicí se totiž rozkládá i drozd a připsat mohu též pomalý běhák zajíce.

Tušil jsem, že tenhle odchyt bude jako loňský, i jako ten z roku třináct. Převážně smutný.

Je to zvláštní čas. Mnoho ptačích druhů už zase zmlklo, je po koncertech. Zas to budou zachraňovat černohlávci, ovšem i ta jejich písnička mi zní už pod větvemi trošičku jinak. Přišlo léto, pro mnohé čas příprav k odletům.

Slavíci patří do skupiny ptáků pelichajících jedinkrát v roce a právě před cestou do zimovišť. To mi k nim přijde nejvhodnější a dělá to výzkum ještě zajímavější. Dávají ještě šanci dovědět se víc.

Mám novou skicu křídla, mám polojasno o procesu pelichání, zanesu jednotlivé fáze do obrázku.

Přes dvě stě pelichacích protokolů se na ten nákres složilo.

Když mám chvíli, otevřu si složku s obrázky těch rozcuchaných křídel a hledám souvislosti. A připomíná mi to, jak jsme chodívali sbírat na pole acháty jako kluci. To nebyla žádná „Libuň“ ani „Železnice“, kde se pole blíž Kozákovu vzácnými šutry jen lesknou! Tady se muselo dlouho chodit, a když někdo něco ze země vyloupnul – ozvalo se: „Mám!“.

Tak já už takhle u křídel nevolám, ale taky občas „mám“. A pak se divím, že mne to nenapadlo dřív. Ano, když si dá ten proces krok za krokem člověk dohromady, zákony uvidí. Bude to asi znít divně, ale je to vzrušující. Dobrodružství poznávání, jak říkají v rozhlase. U některých „objevů“ pak sice uznám, že přeci jen trochu „plavou“, ale tak to u živého tématu prostě je. Některé však v ověřováních báječně „sedí“ a to je pocit k nezaplacení. Dá se do toho koukat dlouho. Stovky hodin sběru toho materiálu. Vím, že to má cenu. Teď se spíš tak nějak snažím nechat si to od tajemných slavíků konečně proplatit. A zas mě to tlačí do křoví pro další a lepší sběr. Lepší v tom, že člověk přichází připravenější, ví, na co dát pozor nově.

Když jsme prohlíželi křídla při určování třeba rákosníků – mezidruhově kdysi na punktech, usmívám se, jak jsme bývali obecní. Je i v naší ornitologii pár odborníků, kterých si vážím. Nebudu jmenovat a napíšu – ne, já jsem k cíli ještě nedošel. Nevím mnohé, i když dost. To je ta pozvánka k dalšímu líčení, nevěřil bych v minulém století, že to může člověka tak chytit. Líčením (vysvětlivka pro neznalé) myslím odchyty, ne nějak barvami podpořený rituál.

Chování slavíků během pelichání – i tam jsou poznat fáze! I to se mění. Postup, broušený staletími. A já jej chodím pozorovat.

I krajina pokročila do jiné své fáze. I to vnímám a hostím se tím doslova královsky. A taky se usmívám nad tím, jak šly roky. Třiatřicet let je třiatřicet let. Tehdy bylo v československé ornitologii pár lidí, kteří se o slavíky zajímali víc, než ostatní. Specialisté, experti? Možná. Spolupracovali jsme hlavně při setkáních, měnili poznatky. Byly jiné a nikdy jich nepřetékalo. A vzpomínám, jak naše sezóny končily právě v tuhle dobu, kdy se objekt zájmu propadl do země a nebylo ho. Nebyla to ostuda, i v zahraničí to měli podobně. Alespoň tady „nad Alpami“, kde dvakrát za rok slavíci jistě nehnízdí.

Pak jsem se naučil je v té „mrtvé“ krajině přeci jen najít a nakonec i pochytat. Není to ale bez chyb, samozřejmě, možnost je omezená. Slavíci nejsou hloupí, jinak by v přírodě dávno už nebyli. O to větší má archív cenu, tím víc a raději se ohlížím i do začátků.

Momenty jsou odměnou podobným, jenž klopýtají po cestách svých hledání zarputile dál. Osvěžováni v oázách, tuženi vidinou cíle.

A ještě něco.

Líbí se mi, že nově začínající kroužkovatelé jsou vybízeni k profilovávání se v činnosti. Sám bych tehdejší rozhodnutí neměnil a všem podobnou cestu přeji.

Jsou vzácné, protože v hnízdech z nedostatku času nekroužkuji. Ale daří se na lokalitách občas chytit nějaké to vylétnuté mládě, o kterém lze rovněž (nemá-li ještě dorostlé peří) s jistotou prohlásit, že je to slavík místní.

Takový „příběh kroužku“ jsem zažil dnes v Slavičím háji.

Poslední slavík, kterého bylo třeba chytit, vyšel zajímavě. V pelichajícím samci jsem podle kódu rozpoznal přesídlené mládě z roku 13! Slavík je tedy tříletý, v druhém kompletním pelichání.

A teď vám mohu nabídnout oba klíčové obrázky a jeden přidám navrch s pokusem o legraci.

Juvenilní slavík ještě v péči rodičů.

Tříletý sameček, který chováním připomíná spíše krutihlava. Se zablácenýma nohama.

Kam jinam v Bousově přesídlit, než do Slavičího háje. To je panečku ocenění! To se to s tak magnetickou lokalitou sbírají pěkné výsledky!

Kroužkovací stanice – tedy náš pověřovatel, vždycky kladla důraz na kroužkování mláďat. Ať to bylo za socialismu, nebo nyní. Je to ovšem u řady druhů časově nezvládnutelné, tak se kroužkují staří. Mám to tak i já, na druhou stranu jsem přesměrováním pozornosti k adultům dosáhl výborných výsledků. Ty bych neměl.

Kousek od rodného hnízda jsem ho tehdy sklopkou chytil. V čase, kdy si už tu a tam něco sebral sám.

Peří křídel a ocasu bylo tříčtvrteční, už ale poletoval.

Když se tam na soutoku Trnického potoka s Klenicí o prázdninách osamostatnil a vyměnil drobné kropenaté peří, prvně zamířil k jihu. V noci a sám. Nikdo mu neradil, nevedl křídla nad vodou i pískem a přeci trefil. Z Afriky se dokázal na jaře vrátit, jestli hnízdil a kde, to se neví (v „háji“ to nebylo), pak přišlo první kompletní pelichání v českých kopřivách a zas těch pět tisíc kilometrů. Cestu domů na jaře 2015 už zkušeně zrychlil a v „háji“ jsem ho zkoušel chytit v dubnu jako zpívajícího. Nepovedlo se, až dnes, kdy už znovu určitě myslí na Afriku. Než jsem ho u cesty pustil, odstranil jsem mu od zobáku klíště a opláchnul nohy od jílu. Dost prokoukl. Dál jsem ho už nezdržoval, má se jistě co ohánět.

Po čase mám výsledek kroužkování od mladého slavíka.

Zažil jsem pěkný večer u sítí v místech, kde budu sedat, až budu stár.

To je tedy výsledek prvního odchytu během předpokládaného pelichání!

Někde na lokalitě jsou, jinde ne. Víc než čím jiným to bude stavem místa. Nabídkou úkrytů a potravy.

Hnízdiště, kde jsem loni neuspěl, u Jizery.

A opravdu pěkný výsledek v tom příhodném místě!

Okraj světlého topolového lesíku tam přechází do mýtiny staré tak deset let. Dokonce jsem se dočkal ještě zpěvu a tak jsem to zkusil. Výsledkem jsou tři adultní slavíci, dva samci a samice. A aby to byl pěkný studijní materiál, všichni už pelichali a proces začal u všech ve stejnou dobu, něco málo před dvacátým červnem.

I když měli loketní krovky v důležitém místě vypelichané, stáří se určit povedlo, všichni jsou starší.

Samice mírami pozvedla velikostní průměr, pořádná.

Pokud vyhnízdili, mladí už byli pryč. Nezjistil jsem ani jednoho.

Jeden z těch samců zaujal. Aktivně zpívající.

Zatímco zbylí byli po hnízdění logicky ještě bez tuku, zpěvák ne. A bylo to znát na váze. Mohl být lichým samcem u toho hnízdění. Takových případů je dost. A když na to lokalita má, zůstat mohou pelichat všichni.

Pokud byl jeden navíc, proč nepelichal už dřív?

Ale obrázek je z toho pěkný.

V tomto stavu rozpelichaní slavíci ještě létají, později ne. Techniku odchytu jsem přizpůsobil a vyšlo mi to.

Lidi co chodí kolem po cestě, mě většinou znají, jsem dopisovatelem jejich zpravodaje. Tak když na cestě kroužkuju, beru je k tomu, pokud mají zájem. Mám rád pohodu, proč se máme otravovat a zahlížet po sobě. Já to mám takhle.

A až dojdu jindy dolů k řece, bude to s kafem a koláčem v pergoličce. Z takového výzkumu se člověk vrací zvesela.

Kdybych byl dochazečem do školy, zděsil bych se toho nadpisu.

Samozřejmě, školáci o úkoly pro budoucí svátek odpočinku nestojí a nikdo je s nimi taky nepronásleduje. To já jsem si dal úkoly. Úkoly dobrodružné jako je výzkum sám.

Období pohnízdního pelichání slavíků, letos s pokusem zodpovědět setrvávání či nesetrvávání ptáků na hnízdišti. To je panečku úkol, to je – jak se říká – výzva! Energie mám dost třeba jen z toho, jak si místní slavíci v odborném tisku vedou v citování textů. Zejména článek o hybridní samici, uvedený v zahraničí.

Začalo pelichání, proces, pořád hluboce neznámý. Kdybych chtěl být vychytralým, řeknu, že jsem si pro letošek „půdu dobře připravil“. Nechytal jsem na hnízdištích a půjde to tedy teď. Ve skutečnosti jsem neměl čas a poznat to bylo i tady na blogu.

Ale dneska po poledni už vyrazím a těším se moc. Jen bohužel tím „odsunem výkonu“ přicházím o možnost zkontrolovat větší část starých jedinců s kroužky, letní metodou je nechytím. Ani toho italského ze svahů Baby, pokud se vrátil. O jarním VPZ se nám to nepovedlo, dva nějací „chytří“ tam přebývají a teď už budu bez šance. Co naplat.

Přitom samozřejmě budu dál ověřovat teritorialitu usazených adultů. Zdá se značná, ale pěvců takových je víc. I ona nesnášenlivost může být zčásti odpovědí na poloprázdná hnízdiště poslední pobytové fáze slavíků.

Jediný úkol, který mám ještě jiný, vylézt v městě na Klenici na čapí hnízdo.

Staří čápi odletěli, mláďata uhynula. Abychom věděli, o co jde, je potřeba tam vlézt. Mohou být znovu přimotaná provazy na vázání slámy a sena. Tam to tak bývá, jen v minulosti jsme zatím vždycky přišli s kroužkováním včas.

Znát to chtějí i pozorovatelé v okolí, jsou smutní.

Abychom ale nekončili temně, pořídil jsem pro vás obrázek v mlýnské zahradě. Takhle to tam funguje.

Infotabule je uvedena do života. Modřinky, které mají obydlí v levém stěžni stojanu (nahoře), už jsou pryč.

V háji před chviličkou začalo léto.

Dopěli pozvaní muzikanti, a když jsme pak odjížděli jako poslední, ozvala se kukačka. Nepočítal jsem, kolik nám dává roků pro ten záměr, doufám, že dost.

Slavíci kolem krmí mladé a to je výsledek nad jiné. Háj už funguje! Jako bychom je vypěstovali někde v kotci.

Lidí přišlo dost, vešli jsme se dvouhodinou mezi lokální deště.

Přišlí byli spokojeni. Stačili jsme při tom určit nahrávku jednoho slavíka z mobilu, vypovědět podstatné o projektu a naplánovat kroky příští.

Teď už tam je zas ticho a běží pravé léto. Lidé jím odešli pryč.

Jen půvabná bylinka sléz v konci háje svítí z trav.

Kvete tam, co hnízdí cvrčilky. Ty už po nocích necvrčí, jsou v práci. Podívejte na to krásné bylinné patro, aby tam se nelíbilo zeleným cvrčilkám!

Jedna fotka před tabulí s kapelou a jejich mladým hostem.

Než jsme odjeli, seděli jsme s ženou na lavičce a rákosníci zpěvní kolem nás v rostoucím háji sbírali pro mladé. Funguje to. Nad Horním Bousovem se ale zas přikalilo nebe, odjeli jsme domů. Posíleni energií z toho soubytí, radostí z pěkného.

Má smysl ten nápad.

Děkuji představitelům města na Klenici i zaměstnancům kultury, děkuji ornitologické společnosti za dárky pro děti, děkuji paní Bartkové a lidem kolem ní za skvěle odvedenou práci právě s dětmi, děkuji došlým a dojetým, děkuji hudebníkům, kolegům z realizačního tria, děkuji kraji domova.

Děkuji meteorologům, že to pro nás na radarech na chvíli rozhrnuli, děkuji manželce. Dámám z Boleslavi (i za dárek), všem těm, na které si zrovna nevzpomenu.

Zpěvy Řehečského kvarteta utichly, tu a tam se ozve v pokřoví ještě pěnička a vzadu vlastenec skřivan.

Louky jsou krátké, sťalo je léto.

Abych dokázal vnímat pěkný čas roku a pár postřehů nabídnout i vám tady na blogu, musím se oprostit od věcí škaredých a na den či dva je zvládnout odhodit.

Odhazuji tedy zjištění, že i mezi ornitology může být pěkné hovado, že kněžmostská studánka je otrávená, že počasí mohlo být lepší. Šla by hesla analyzovat jako, že nedobrým je ten člověk přece odedávna, studánka na tom je tak, jak se k ní v současnosti chováme a počasí, že špatné vlastně ani tak není.

Dál už to nechám být, vytěsnil jsem to na okraj (jak se říká).

Pociťuji konečně nad sebou zas jedinou vládu, co uznávám – lehoučký nátlak snivého znamení Ryb. Ano, vím o tom dnešním soumračném setkání tří nejzářivějších planet. A když oblačnost dovolí, budu pod nimi stát. Utéct to nenechám. A myslet budu na naše dny, vbrzku se znovu zkracující. Kterak rok poskočí neoblomnou událostí.

Kus verše ze starých skautských novin o prostovlasé dívce, zlatém poháru v dlani, plnosti dnů pod vrcholem roku – tak to za okny právě dávají, ty si připomenu.

Srna v zahradě naproti vyšla před jabloň, drží se chytře dál od žacích strojů. A ledňáček? Jak ten nás oklamával! Pořád jsem si říkal, kdo může chytat plotičky v jezírku, že občas některá bokem se staví. Viděl jsem ho před týdny, jak mlýnskou zahradou stoupal nade stromy. Slyšel ho jindy, jak po ránu se ozval. Ani pak mi to v hlavě nesepnulo. Až včera, když jsme ho viděli. Naučil se rybařit v té naší louži! Neskutečné. Však já ho uhlídám při tom umění!

Venku je ticho. Takové, které jsem zažil včera v Brodě Železném, v malém prostorově ale velikém pojetím – Muzeem skleněných betlémů. Stála tam v skle utavená krása v honosné svojí tichosti a výpovědi o kraji. O lidech, o řemesle s velkým písmenem na začátku. O jeho pichlavém odcházení.

To ticho teď slyším venku, v zahradě a všude. Jen lejsek sletěl za mouchou k skřípině jezerní nad zrcátkem hladiny. Potichu, radši i on.

Jdou dny naším rokem, jaro se loučí a slavičí rok krok nápadně zrychluje. Zítra, zítra ho ještě přibrzdíme! V Slavičím háji. Už včera jsem to vyprávěl. Nečekejme bujarý děj v konci s malým ohňostrojem. Vedle decentního programu, který přináší město, půjdeme k tabuli, kde představím prostředí. Ještě spíš tak trochu poloprázdné, víc čekající. Ale jinak to udělat nejde. Tabuli v život uvést třeba a příroda takhle funguje. Keře nevyrostou přes noc a ptactvo na prahu léta víc oddechuje. Ale i to je obraz roku v přírodě. A my mu zkusíme porozumět.

V chvíli zastavení.

Máme to tady! Od jara vzdalování. Čas lítostivců. Byl jsem přivonět.

Ztráty, co jim neuteču, jsou i tak milé. Kde jsou ty májové večery? Proč jsem k nim nechodil víc! Na slavíky je pozdě. Čím dál později. A pak se to vrací, v záblesku, na chviličku…

Beseduji se studenty, o přírodě o ptactvu.

Mají den pro ptactvo, zakončí jej písemně.

Věcí pěkných jsme zažili. Tak třeba v jedné z odpovědí, že ptactvo nám je – teď nevím přesně, jestli pro potěchu, či pro radost – ten formát jsem nečekal a jinde nezažil, tak pěknou odpověď. Krom užitku či neužitku rozvedených do detailů, takováhle věc!

Když odešli a než jsem odjel, v keříčku, jednom z mála na stráních, zapěl slavík. Asi pro mě. Ovšem, co tu dělá, v tak odlehlém místě od hnízdišť?

Jde o zpěváky podletí. Nejde o žádné doprovázení mladých, nikdo jiný tam s ním nebyl. Jsou to poslední virtuosové slavičí krajiny a slavičího roku Mnichovohradišťska! S písněmi na rozloučenou. Víc jich nebude.

Kde tihle bludní zakotví, kde pelichají, vždyť za pár dní se jim křídla rozsypou? Vědí to vůbec? Nejsou dvouletí bez zkušenosti? Proč už nesedí v temném příkrovu a nevyhlíží pelichání? A není náhodou tady stopa k oněm tajemným a překvapivým výskytům tmavých slavíků v prostředích, kde následně rozpelichají? A kde jsou z nich lidi pak logicky na větvi. Z těch dvouletých.

Snažím se na to přijít řadu let. Možnosti nepatrné, nabídka schází.

Kdy utichnou i tihle vlastenci – milí zpěváci podletí? Dneska, nebo až zítra?

Byl jsem v Slavičím háji chystat tabuli na neděli, infocentrum města vydalo pěknou pozvánku.

Tam už je po hnízdění, ale rodiny se ještě drží pohromadě. Tam už se nezpívá. Za celou dobu, krom taktických povelů ptačích rodičů, jsem neslyšel nic.

Jsou to však radostné chvíle, jako když jezeďáci svážejí zrní do sýpek a počítají fůry.

Urodilo se a dožínky jsou v neděli!

Při chytání slavíka, kterého jsme s hostitelem stejně nechytili, zaujal tenhle motýlek. Ohrožený druh – přástevník starčkový. Jedovatý!

Jde o čerstvé imago a bylo jich tam – no, nejmíň dva! Zajímavé na přástevníky, že létali za sluníčka. A u motýla samotného, že má spodní pár křídel s docela velkou oválnou skvrnou. Možná to bude lokální specifikum.

Je z úpatí Chlumu a druh je z oblasti již registrován o dva mapovací čtverce dál, z Milovicka. Tady byl před lety vyfocen v pergole i lišaj smrtihlav. Souřadnice byly na vyžádání odeslány a zástihy obou zaznačeny.

Poletují tam patrolováním i samečci ohniváčka celíkového a to je na slunci opravdu zážitek!

Modráska jsem neurčil, ale myslím si, že to jehlicový není. Pro samé slavíky jsem ho ani nevyfotil. Pářili se, škoda.