Máme to tady! Od jara vzdalování. Čas lítostivců. Byl jsem přivonět.
Ztráty, co jim neuteču, jsou i tak milé. Kde jsou ty májové večery? Proč jsem k nim nechodil víc! Na slavíky je pozdě. Čím dál později. A pak se to vrací, v záblesku, na chviličku…
Beseduji se studenty, o přírodě o ptactvu.
Mají den pro ptactvo, zakončí jej písemně.
Věcí pěkných jsme zažili. Tak třeba v jedné z odpovědí, že ptactvo nám je – teď nevím přesně, jestli pro potěchu, či pro radost – ten formát jsem nečekal a jinde nezažil, tak pěknou odpověď. Krom užitku či neužitku rozvedených do detailů, takováhle věc!
Když odešli a než jsem odjel, v keříčku, jednom z mála na stráních, zapěl slavík. Asi pro mě. Ovšem, co tu dělá, v tak odlehlém místě od hnízdišť?
Jde o zpěváky podletí. Nejde o žádné doprovázení mladých, nikdo jiný tam s ním nebyl. Jsou to poslední virtuosové slavičí krajiny a slavičího roku Mnichovohradišťska! S písněmi na rozloučenou. Víc jich nebude.
Kde tihle bludní zakotví, kde pelichají, vždyť za pár dní se jim křídla rozsypou? Vědí to vůbec? Nejsou dvouletí bez zkušenosti? Proč už nesedí v temném příkrovu a nevyhlíží pelichání? A není náhodou tady stopa k oněm tajemným a překvapivým výskytům tmavých slavíků v prostředích, kde následně rozpelichají? A kde jsou z nich lidi pak logicky na větvi. Z těch dvouletých.
Snažím se na to přijít řadu let. Možnosti nepatrné, nabídka schází.
Kdy utichnou i tihle vlastenci – milí zpěváci podletí? Dneska, nebo až zítra?
…
Byl jsem v Slavičím háji chystat tabuli na neděli, infocentrum města vydalo pěknou pozvánku.
Tam už je po hnízdění, ale rodiny se ještě drží pohromadě. Tam už se nezpívá. Za celou dobu, krom taktických povelů ptačích rodičů, jsem neslyšel nic.
Jsou to však radostné chvíle, jako když jezeďáci svážejí zrní do sýpek a počítají fůry.
Urodilo se a dožínky jsou v neděli!
