Rubrika: Články

Rád bych vám v tomto každodenním cyklu představil i pár hnízdišť.

Dneska bych mohl – a nevím, jestli to není předjímavě „černé“ – „zabít dvě mouchy jednou ranou“ a ukázat zajímavé hnízdiště a v něm slavičí ojedinělost.

Takže, pojďme oblastí na samý západ k Mnichovu Hradišti. Na sjezdu z pražské R 10 je hnízdní lokalita hned stranou mostu. Bývala i naproti v místě původního pasťáku, vše dávno ustoupilo čerpací stanici. Zbyla tato jediná.

Kamarádky a kamarádi mojí dcery vzpomínají, jak jsem je kdysi pozdní nocí vezl z hudební produkce a stáhl před vjezdem pod most okénko. A ve chvilce jsem si slavičí návrat mohl poznamenat.

Jindy jsem tam zažil poflaku, který si vystavěl pod liánou kivi příbytek a snášel tam všemožné zlodějiny. Dnes se jim říká lidé bez domova, chodí na svátky do stanu na polívku, vykoupat se a pak je město na soutoku Klenice s Jizerou zas pustí ke svým krabicákům, vozíkům z hypermarketů sloužících k opalování kabelů a do divokých příbytků.

Zažil jsem pozoruhodnost, kdy jeden takový somroval po parkovišti. Když mu starší paní z vrozené ohleduplnosti (nebo ze strachu) dala housku se salámem, kterou si vzala na cestu asi do zásoby, jen co pooděšla, mrsknul s ní do koše. Nevěděl, že ho pozoruju z auta, a když jsem na něj vyskočil a táhnul ho k tomu koši zpátky, protože to zapíral, řekl mi, že chtěl po paní dvacku. Hlad že nemá. Nadzvedlo mě to. Tak jsem na něj aspoň zavolal policajty, když si po chvilce ustlal v ležení vedle vyklepaných peněženek. Jestli to bylo dílo jeho nebo jen dekorum nevzhledného příbytku, nevím. Co ale vím, že když vy vyhodíte vajgla na autobusáku kdekterého města a budete na záznamu, máte smůlu. Tahle pakáž po sobě nechává plesnivá ležení, protože to už patří k jejich životnímu stylu.

Když si dám pozor na jehly při zahrabování slavičích sklopek do listí, moc mi ten bordel nevadí, spíš to, že vykáceli na ohýnky veškerý podrost a slavíci odtud mizí.

Vůbec ovšem netuším, kam jsem to v tématu odcestoval, proč jsem v plechovém městě a ne v Hradišti, kde sice nepořádek po něm taky zůstal, ten ale shnije a omší. Je nevýrazný.

Jinak tam je ale hezky, kvetou cizokrajně stromy i keře a hlavně se tam slavík každý rok vrací.

Pojďte za tou jedinečností.

To v květnu nula pět jsem tam přišel ve chvilce, kdy slavičí samička právě vyskočila ze země, kde upustila suchý list. Bylo mi to jasné a za deset dnů tam byla snůška. Ale jaká! Prvně v životě šestikusová. Ve městě začínal s ornitologií dnes již úspěšný student Kryštof CH., a tak mi hnízdo vyfotil. Ještě že tak.

Těšil jsem se na své unikátní záběry, protože slavíci vyhnízdit umí. Když jsem tam přišel na vypočítané kroužkování mláďat, nejhorší co může být, se stalo. Rodiče na mne odnikud nekřičeli a to je vždycky zlé. Mláďata musela tři dny před mojí návštěvou prochladnout polovylezlá z hnízda a uhynout do jednoho. Rodiče krmit nedovedli. Pět metrů od hnízda byla totiž v zemi čerstvě vylita z betonu hranolovitá patka pro dálniční poutač.

Vždycky říkám: „O hnízdo se začínáte bát tehdy, víte-li kde je“. Jinak to člověka moc nezajímá, uvažuje variantu vždy tu lepší.

Zítra si dáme určitě něco veselejšího.

Komu z vás snad připadá, že je konec roku nedočkatelně v nedohlednu, a už by se rád viděl, jak lačně ohmatává drátěnou síťku bouchacího vína anebo zas pro ty, kdo už to tak nějak chtějí mít všechno za sebou, nabízím letos netradičně naši společnost. Moji a slavičího blogu.

Televizní programy jsou několik let už prý v klinické smrti (posoudit nemohu), sítě plny klišé, veselé návštěvy jednou od vás odejít přeci jen musí a co pak? Pojďte tu být s námi!

Je sice už druhého (pár hodin), ale to na radosti netratí (dohoníme to dneska dvojčíslem).

Začneme tématem, které nikde určitě nevyčtete. Pojďte za nádhernou barvou slavíků!

Tak jasně, nadržuji jim, vždyť možná víte, jak Stvořitel maloval ptáčky, nebo ne? Provádím-li přírodou lidi věřící, anebo s nimi beseduji pod střechou v jejich modlitebnách, chtějí to ode mne slyšet. A o celém tom chrámu Přírody, jak to sám vnímám. O víře, kterou mám já. O srozumitelnosti a uvěření. To ovšem teď nechme stranou, prostě slavík toho v barvách příliš nepobral. Tak se to píše v knihách, pojďte však za jejich peřím tentokrát se mnou.

Dobře, je v barvách uschlého dubového listí, ze kterých nejčastěji staví hnízdo a zasedne-li ona, nikdo ji nevidí. Ale co pírka v ocase? Tak to je barva, kterou bych za nic nedal! Mám na ni vycvičené oči, a jakmile se v dubnu mihne pod keři, přestávám dýchat. Ta slavíka prozradí, musí ji ukázat, když popolétne. A to mi stačívá, abych ho zapsal do Knihy slavičích příletů. Většina se jich totiž – těch prvních – na nahrávku neozve, jen se tiše přijde v ústraní podívat.

Tu barvu mají ptáci na jaře až do léta. Ano, je to ta tmavá podzimní z odlétání, ale africké slunce ji vyžíhalo do barev mědi. A to vám taky ukážu pro srovnání. Měl bych tu těch měděných v archívu celou řadu, vybral jsem tyto.

Tak, a teď toho slavíka.

Co tomu říkáte?

Ta barva na světle dovede pěkné kousky a v plném slunci doslova hoří. A připočtete-li nádherné oči, chválou u slavíka šetřit nebudete. Píše se mnohde sice o černých, je to hloupost, jsou čokoládově hnědé. Ale hlavně velké a oční kroužek kolem, v čase odlétání u mnohých téměř bílý, dojem nekonečnosti umocňuje.

Bavíme se o slavíku obecném, to je ten u nás nejznámější – ten, co ho známe z děl klasiků. Ale mnozí z vás třeba i z vycházek na prahu máje, kdy jdete svými krajinami, a ze tmy k vám vyletí tóny. Teď jsem o tom včera odpovídal do Rychnova nad Kněžnou, že slavičí zpěv v noci zaměnit nelze. Rákosník zpěvný je docela jiný a nastupuje v máji (poměrně) pozdě a cvrčilky nesplete nikdo. Za noci slavík je prostě slavík!

Ještě snad, kdo by se pozastavoval nad podivně noční hodinou mojí aktivity – téměř již pětatřicet let nočnímu zpěváku na blízku vás zhmoždí a výrazně přenastaví organismus. Zpěv odtud sice (ještě) neuslyšíte, ale že by se mi chtělo spát, to příliš nehrozí.

Na večer se poohlédnu po nabídce jiné, mohli bychom okomentovat onu sílící hysterii s ptačí chřipkou a ptát se, komu ten blázinec vyhovuje. Ptáci to určitě nebudou. Je to ale téma, které se nám do adventu příliš nehodí, zalovím v kabinetu v šuplíku jiném.

Přijďte, máte-li chuť.

Než fotku přeřadím jinam, tady si můžete ještě připomenout víkendovou akci mladých ochránců přírody. Dnes byli v novinách a tak se mi dostalo ještě pár fotek od pana učitele. O tuhle bych vás nechtěl ochudit, protože se Tomášovi podařilo zachytit věrně provázející atmosféru.

I pro tyto pocity tam člověk jede. Vážím si takových lidí a mám z nich radost.

Mám pro vás dobrou zprávu.

Pokud vás město Hradiště míní ocenit, pak jsme dnes kovali i pro vás!

Vysypaná srdce hned po sesbírání odjela jako loni k sklářům, aby dílo dokončili.

Pořídili jsme ještě jinačí fotku, ale ta je do posledních chvil roku tajná. Asi víte proč.

Nebyli byste překvapeni.

Přestože je času ještě dost na plánování jubilejní sezóny, jaro už se pomalu formuje.

Jedna z akcí proběhne nedaleko, kdy v Sobotce připravíme výstavu. Druhou je beseda v Bakově-Trenčíně, kde už jsem kdysi byl. Dnes přišla nabídka na výlet delší, Jihomoravská pobočka by stála o představení výzkumu na jejich jarní schůzi v Brně a tak se tam vybereme rodinným výletem. Já budu v zajetí ptačího zpěvu, zbylí v zajetí metropole.

Pak přijde na řadu květnové Vítání ptačího zpěvu, výzkum v zahraničí a návrat do zdejších křoví.

Pak si sednu na lavičku do Slavičího háje a nikdo mne odtud jen tak hned nedostane. Chtěl bych totiž v tom sobě dnes nejbližším místě tak nějak v klidu pořádně zavzpomínat. Na začátky, které pro mne nebyly lehké (doma se to vůbec nepozdávalo). Na první báječná odhalení při slavičích hnízdech. Chtěli byste ve vteřině vysypat číslo prvního kroužku pro slavičí samičku chycenou u hnízda? N.Museum Praha T 303 501 a bylo to 16. května (jasně, ověřit si to nemůžete, ale ani nemusíte). Když si dám záležet, vidím ten moment před sebou. Sklopku a hnedka úspěch! Ruce se mi klepaly až kroužky na šňůrce chrastily, ale zavřel jsem kleštičkami správně. Bez chyby. A pak ji pustil. A pak začal přemýšlet, jestli to náhodou není málo. Ano, znal jsem k tomu vše o jejím hnízdě a za pár dnů pět mladých označil. Pak chytil i samečka, ale stejně to bylo málo. Brzy jsem začal měřit alespoň křídlo, i když se ukázalo po letech, že špatně. Výsledky jsem anuloval v čase, kdy už jsem údajů začínal shromažďovat víc. A tak se to rozeběhlo.

A ještě k tomu místu nad splavem Červenského rybníka. Až na malou přestávku žije dodnes a je to moje veliká radost. Když tam na jaře líčím, vzpomínky se vrací do nejzazších dálek těch časů. A říkám si, vytáhnout tak z pod síťky slavíka té série T 303! Co bych asi dělal. Ale pozor, nechoďme pro senzaci daleko, právě odtud totiž pochází onen nejstarší slavík československé ornitologie, kroužkování. Ten příběh neskutečně nádherný si v blogu vyhledejte až si o svátcích budete chtít udělat hezkou chvilku. Najdu si ho s vámi.

Mám ta slavičí místa rád a nestydím se za ten vztah, až se tam někdy už pomalu dojímám, když vidím stromy, co jsem u jejich pat začínal líčit, vidím keře prvních mnou těžce objevených slavičích hnízd. Cítím vůni máje, jak prolézá těmi místy pořád stejně, slyším zpěv mistrů, jejichž kapka krve může mít odraz v těch letech mých začátků. Je mi tam hezky.

Až tady dorachotí všechny ty bláznivé výbušniny v přelomu roku, napíšu do sešitu pětatřicítku. Je to vůbec možné? Polévá mne horkost, že nedávno bylo těch roků pětadvacet, to jsme slavili v Muzeu Mladoboleslavska. Budu muset začít už každou sezónu poctivě plánovat. Úkolů z výsledků vzešlo, že se jich až bojím. Čím vím víc, tím zjišťuji, jak málo to včera ještě bylo!

A teď vám vážení napíšu úkol nejdůležitější.

Potřebuji se postarat, aby se tady kolem slavičí hnízdiště nepropadala pod zem, jak je tomu v posledních letech. Kněžmostsko je na tom v rámci celé oblasti dvěstědvaceti čtverečných kilometrů bezkonkurenčně nejhůř! Tak se to tady má. Je to smutné, ode mne ne příliš vlastenecké, ale je to tak.

A přestože je konec roku po periodických tiskovinách sváteční, ve zpravodaji zdejším to ode mne zazní. Více už nezmohu.

Jeden obrázek z odchytů na Mladoboleslavsku.

A ještě jedna událost kolem slavíků.

Teď se i na Fejsbuku strhla mela kolem té vyčpělé hudební ankety. Napsal jsem tam: „Ze všeho nejvíc mi je líto těch slavíků. Mělo by se jim dát tak nějak už pokoj“.

Ale zlatým je u mne pořád Aneta Langerová, tak nějak vzpomínkově. Však si pusťte ze stejného alba poslední písničku Na Radosti. Na páté poslechnutí, si myslím, že vás má. A když by opravdu ne, je dobře, že jsme každý jiný!

V Betlémské kapli už to žije!

Loni někteří návštěvníci blogu litovali, že informaci pořídili pozdě.

Letos tedy nabízím pozvánku, jeďte se tam podívat. Kdo nezná zápal a tvořivost týmu kolem pana Lukavce a ponoří se do toho sklepení přeci, oči s ním nazpátek do metra chtít jít nebudou! Jde znovu o neskutečný zážitek a je nám pochopitelně ctí, že rozčetňující se rodinné dílo je mezi taháky.

Dva obrázky z písku a potom už – hezké chvíle v kapli!

Kováři z Kněžmostu.

Každé jedno z více než dvaceti dětí dolnobousovského kroužku mladých ochránců přírody na sobotní „nadzážitek“ přidaný k výpravě do rybích sádek a poté do Plakánku nezapomene. Doprovázející vedoucí zastavila v cestě do Střehomi křídla dravce, bezmocně se zmítající vysoko v koruně topolu. Společnost lidí blízkých přírodě a i těch menších přírodě se teprve přibližujících začala jednat. Přivolali hasiče, místního pana učitele na penzi a on pak i mne. Málem ve dvacetimetrové výšce a stranou silných větví by ptáka nikdo jinak nevysvobodil než profesionálové s technikou podobné povahy.

Dravec, uvězněný v koruně budil dole na zemi dohady, jak je vůbec něco takového možné.

A přestože událost je spíše domnívaná, pravdě daleko nebudeme. Protože lesní káně visela za krajní křídelní letky pravého křídla omotané rybářským vlascem, můžeme se po této stopě určitě vydat. Pojďte, i ochránci z Bousova na to čekají.

Je prospěšné, když mladí lidé mohou stanout tváří v tvář zvířecímu neštěstí a oni jsou těmi, kdo spolu s vedoucími pomohou.

Pták po prohlédnutí a vyzkoušení nebyl schopen odletět, doufejme však, že pouze pro svalovou ochablost posvěšeného křídla a pobyt v zvířecí nemocnici ho postaví na nohy. I na křídla. Ostatně tito nadšenci do stejného útulku míří za pár dní výletem a tak je docela možné, že půjde-li všechno dobře, „jejich“ káni myšilovku uvidí zrovna odlétat. Přál bych to všem.

Sám jsem kdysi při odchytech CES (Constant Effort Sites) nedaleko odtud na Červenském rybníku do sítí na pěvce odchytil podobnou káni, která přiletěla požírat mrtvé ryby na mělčině. Tak tady je ta stopa! Rybníky na okolí jsou po výlovech, těla ryb by se nějaká ještě našla a káně o tom ví. Ovšem jsou tam i místy utrhané udice pytláků, poměrně hrubých vlasců a hlavně s háčky! Většinou se vlascem spoutají vodní ptáci, ale tady následně mohou i predátoři.

Protože káně pověšená v koruně měla poraněný spár levé nohy, soudím, že konec udice se zachytil právě tam. Odnesla si jej (zatím bez nebezpečí) na nocleh do koruny, možná že spíš ráno na pozorovatelnu, to rozhodnout nelze. Tam se vlasec zachytil za větve a ptáka při odletu už do vzduchu nepustil. Ten se otočil podle své osy, zachytil a omotal krajní čtyři velmi pevné letky křídla.

Z nohy se poté uvolnil, na větvi zůstal a křídlo se točením těla zaškrtilo. A tak tam dravec visel dlouhých pár chvil. A dál už to znáte. Měl štěstí. Zatím. A dál se uvidí.

Dobře je taky, že děti mohly v přímém dopoledním přenosu vidět úspěšný zásah hasičů. Pokud by někdo snad dosud ne, teď už ví, že nejen proti ohni zasahovat vyjíždějí.

Pan učitel vzal na chvíli dravce čekat na pomoc domů do zahrady, teď už vše běží podle zažitých scénářů.

Pro mne jsou všechny tyto chvilky emotivní. A jen lituji, že v čase mého dětství nebyla příležitost, jakou městu na Klenici nabízejí obětaví vedoucí. Jsem si jist, že vklad do svěřenců se jim musí vyplatit.

Pojďte, dojdeme k cíli.

Ve Střehomi bychom nahoře na kopečku viděli čapí hnízdo na sloupu, kde dnes čápi už bohužel nejsou. Je to naše stavba.

Tak nabídnu alespoň jeden pohled od něho na Střehom. A vzadu, kdo to tam zná, jsou vidět Ošťovice.

Vstoupili jsme do Plakánku.

Voda by mohla být čistší. Cesta je příjemně měkká, ale v nohách už spousta kilometrů. Lidí přibylo.

Jsme u Roubenky, která někdy písek víří, jindy nevíří.

Dřevořezba představuje vílu s miskou. Nakotvena je prozíravě, už si ji chtěl kdosi mizerný odnést, zatím neuspěl.

Rád se podobných dotýkám, je to pro mne zvláštní. Dotýkám se i hladin studánek, stromů, voštin ve skalách. Přírody.

Tady vidíte, jak i tato studánka přispívá Klenici dole stružkou.

Asi víte, že díky lichoběžníkovému průřezu hradní věže existuje dole místo, odkud vidíte všechny čtyři hrany. Vyzkoušejte si to někdy, až tudy půjdete.

Jasně, nás by ale měla zajímat hlavně voda, ale pozor! Právě pod hradem jen malý kousek odtud, jsem byl postaven kameramanem k stromisku šupinaté borky (Acer pseudoplatanus), abych vysvětlil jméno Klenice.

Tak to je myslím důležitá zmínka a vy si strom někde vyhledejte.

Jediný „divoký“ úsek Klenice v Českém ráji. Všichni tudy museli přeskočit či jinak se překlenout na cestě k pramenům.

Kdybyste hledali na Klenici skorce, pak velmi vzácně nejspíš právě tady.

A už jsme z lesa venku. Stojíme na silnici v Libošovicích, mluvím o zdejších pamětihodnostech.

Docela si teď uvědomuji, kolik jsem toho tady za ten den namluvil. Od soutoku až k prameni, docela jsem měl dost. Ale tím jsem už povyzradil, že jsme cestu vlastně přežili.

Nad poslední obcí, tedy k prameni nejbližší, už říčka dostává zažít zásahem do toku, jak to s ní půjde často směrem k splynutí v Jizeře. Smutně.

A jdeme pomalu do finále. Poslední úsek.

Trasu mám prošlou předem samozřejmě, abych lidi nehnal do nějaké záhuby.

Klenice se přeci jen vymkne betonové kultuře a zavlní se v lukách, jak bývalo kdysi a být by mělo mnohde. Je to na krátkém úseku podpramenné části mezi obcí a náspem železnice Mladá Boleslav – Stará Paka, která si nedávno připomněla významné výročí. To si někde najděte, ať nekomentuji všechno. U té dráhy jsem si ale všiml krásné věci a je zachycena i v knize Slavík z dubového lesa. Ta dráha Klenici provází od zrodu k zániku! A i po cestě se jí dotkne, aby ji zjistila z žíly, jestli žije.

A tady se už ti odvážnější protáhnou pod onou železnicí a za tratí nedaleko bude cíl.

Skládku jsme pak uklidili.

Tady já se ale musím zastavit..

Jaké mají ti lidé každý jeden z nich pocity, když došli cíle. Já myslím, že to je dobře vidět v jejich tvářích. Jasně, někteří jsou čerstvější, připojili se na některém z 29 říčních kilometrů, ale jsou mezi nimi borci, kteří vyšli ráno za rozbřesku z podhradí Mladé Boleslavi a teď stojí v cíli! U jednoho ze dvou pramenů levostranného přítoku proudné keltské řeky Jizery – nenápadné Klenice. Poctivý výšlap pod Nepřívěckou Hůru a docela šílený!

Ale mnoho věcí se k našemu úkolu přiklonilo, třeba počasí. Kdo jednou pod širákem pořádal cokoliv – ví, jak zásadní věc to pro vývoj je. A lidé uslyšeli na pozvánky z rádia. Troufli si a jsem si jist, že si i užívali. Naprosto netradiční putování, jarní nejistá cesta podle vody.

A tohle je moc důležitý moment a vůbec bych se nebál ho nazvat „Splynutí s Klenicí“.

Před samotným závěrem čteme zdravici od režiséra Ludvíka. A někteří se dávají dokupy.

Označení pramene tabulkou z nerezu, kterou jsme zahřáli v kněžmostské kovárně.

„Kdybych měl ještě sílu, než zemřu, tak toho Kverka zabiju!“ Prohlásil do vysílání rádia Jizera v posledním vstupu Honza Fidler. Když se dal po čase dohromady, vzpomínal ale rád.

A takhle to tam vypadá po desíti letech, opečovávané místním panem starostou.

No řekněte – není to hezké?

Mějte se tak nějak podobně.

Na konec roku jsem si nechával i jedno výročí.

Protože slavičí blog se mírně transformuje aby neomšel, objeví se občas i témata jiná. Kdo sem chodíte, někteří jste po tom volali. Kdo bude chtít jenom o slavících, musí vybírat a nebo zkusit v éteru jinde.

Připravil jsem k 10 letům od uspořádání výpravy (jak to šíleně letí) velké ohlédnutí za cestou k prameni Klenice.

Přijďte si zavzpomínat, pak zajděte do archívu ČT za Toulavou kamerou a můžeme prožít v konci roku opravdu pěknou chvíli. Tedy chvíle. Protože budu psát po částech, ať sem chodíte častěji.

Režisér a dramaturg B. Ludvík se pustil do práce pro Českou televizi.

Potřeboval k tomu svoje zkušenosti, mne a Klenici. Pak se tedy ukázalo, že potřebujeme daleko víc, třeba dobré počasí, ale na to je teď ještě čas. Stojíme v místě soutoku pod boleslavským hradem (na fotce zprava). Klenice sem přitéká od Nepřívěcké Hůry a odevzdává vodu Jizeře, vlévající se u města Káraný do Labe. I na tom soutoku jsem slavíky chytal, je vskutku impozantní a když někdy zbyde čas, vezmu vás i tam. Že soutok je krásný, vyjádřili se v seriálu Zpět k pramenům i oba pánové – B.Ludvík a L.Munzar. Tedy – hlavně oni, já tam přijel pro jejich chválu.

Tady je prvně jmenovaný při práci

(soutok Klenice s Jizerou).

A tady už boleslavský příměstský park Štěpánka a označník, který se nám hodí.

Postupně musím představit další důležité osobnosti.

Fotograf J.Fidler. Díky Honzo.

Zvykejte si, že se budeme ohlížet. Zpět k pramenům má sice v původním pojetí širší rozměr ve vztahu k člověku. My se podržíme jen cesty od ústí k narození stříbrné stužky Klenice.

Teď se otáčíme, abychom viděli už k západu definitivně rozhodnutou říčku a hlavně v dáli plechové město boleslavské.

Ještě představuji J.Macešku, tady ne v roli programového ředitele rádia, ale pocestného fotografa přírodních zajímavostí. I jeho fotky blog využije, díky Jaromíre.

Po cestě jsem vykládal o Klenici a ona mne kontrolovala, jestli nelžu s vší tou chválou. Nelhal jsem. A účastníků tak, jak rádio postupovalo v éteru s námi, přibývalo.

Klenice pod Dolním Bousovem v místě, kde je dnes vystavěna naučná a zážitková stezka Okolo Klenice za hrou a poučením.

Jen o pár stovek metrů proti proudu Klenice prudce mění směr ze západního na severní a míří k Českému ráji.

Terestrická rákosina ukrývá množství lokálních pramenišť, tady se Klenice vydatně nadechuje a kolem, kolem to opravdu zpívá tóny krále pěvců.

Vystoupali jsme městem na Klenici Dolním Bousovem na jeho SV okraj k ohromné hladině Červenského rybníka. Ten tady sice vidět není, ale snímek představuje nejzazší část při deltovitém vtoku Spyšovského potoka, s ornitologicky vžitým názvem Červenská kosa. Místem, kde probíhaly po léta odchyty bahňáků i mezinárodní projekt CES.

Posledním místem, kam vás dnes vezmu při putování proti proudu (jsme mírně za polovičkou) je půvabná osada Střehom. Jen nedaleko odtud (a nedávno jsem o tom psal) je u Ošťovic nejbližší slavičí hnízdiště Českému ráji. Výš proti proudu už žádné nebude.

Nuž – Brána do Plakánku – Střehom.

Příště už vkročíme do skal. Navštívíme místo, po kterém má Klenice své jméno a na konci Prokopského údolí nám do cesty vkročí úhledný kostel Sv.Prokopa. To už bude Klenice mladá a my se přiblížíme málem že nadohled kolébce její vody, úpatí Nepřívěcké Hůry. Odkud – slovy klasika – zvolna se rozlévá do krajiny..

Přijďte se podívat příště. Postoupíme.

A spíše nevědecky. Pocitově.

Před chvílí jsem na sociální síti viděl Červenohorské sedlo už opravdu zimní. Pro nezasvěcené – to je to místo, kde vědci kroužkují tisíce ptáků při podzimním tahu přes Jeseníky.

Už tam těch ptáků moc k vidění není, zima tu bránu uzavírá. Kde jinde, než právě tady a třeba v Krkonoších v sedle Tvarožníku si může člověk s plnou tíhou uvědomit onu rozměrnost ptačího stěhování. Kdo to nezažil, neuvěří. Když se to povede například v září, stovky a stovky křídel tam kolem vás víří a spěchají mít už tu překážku za sebou.

Snivci mého vybavení se tam pak doslova třesou. A křídla provází přečasto hlasy, vidíme techniky letu i letové formace některých. Dravci se plíží v zákrytu a vyčkávají na příhodnou chvíli. Tak jak si pěvci zobnou tu a tam hmyzu či bobule, dravci si zobnou zas jich. Někdy se stěhují přes kopce celé ptačí průvody. Barevné, jak korálky na šňůrkách dětských náramků, to jak se střídají všelijaké druhy. Kdo se chce naučit rozumět peří, tady má velikou příležitost. V čase léta je tam nádherně mimořádně. Někteří ptáci sletují do borůvčí, zobáky mají umodřené a cpou se jejich kuličkami. Kreslí si jimi v peří i po nohou. Ty keříky má člověk někdy až po krk – v Polabí nevídané!

I když jsem se letos vypravil ještě i v podzimu, léto je pro mne tam důležité. Neletí sice tolik co v podzimu, ale šance je na slavíky. Ti potom chybí. Naprosto upřímně musím říct, že právě v sedle Jeseníků jsem pochopil k jejich migraci mnohé. A odjížděl s jistotou, kolik že málo toho pořád jen je! Kolik mám otázek, co jsem ještě nepochopil, jak mnohé funguje a chtěl bych ještě víc dostat té nádhery. Pod křídly ptáků! Dívat se proti nim, jak z dálky přilétají a jen co je člověk určí a spočítá, už zase mizí. Tak tohleto „málemdotýkání“ mne baví opravdu dost! Jasně. My jsme navíc těmi, kdo jim tam strká do cesty síť v představě bohatit výzkum. Pak se toho peří i dotýkáte. Cítíte bušící srdce rozpumpovaná výzvou, vidíte oči všech barev, slavíci letí v tmavě hnědých, pěnice vlašská třeba v žlutých a jiné má i pěvuška. Vidíte i cestovní mapy rozličných dálek. Je to, přátelé veliká věc!

Kolikrát jsem byl rozhodnut, že pro nedostatek času už mnohé omezím, i tyhle cesty do hor. Ale jak to s létem malounko zašumí tu u nás dole, už se tam otáčím a čekám na telefon. Minutu před samým zazvoněním říkám – že jedu!

Mohl být ze mne rybář – a co já vím, možná i fotograf motýlů, anebo hub. Nemuselo ze mne být taky vůbec nic, a kdybych o lepším nevěděl, umřel bych určitě spokojený.

Mám svoji ornitologii, už hezkých pár let a co může být krásnějšího po tom všem, než říct – vůbec bych neměnil!

Kdyby snad někdo z vás chtěl, přihlášky mezi nás sehnat lze snadno. Ale nábor tohle být neměl.