Pojďte, dojdeme k cíli.
Ve Střehomi bychom nahoře na kopečku viděli čapí hnízdo na sloupu, kde dnes čápi už bohužel nejsou. Je to naše stavba.
Tak nabídnu alespoň jeden pohled od něho na Střehom. A vzadu, kdo to tam zná, jsou vidět Ošťovice.
Vstoupili jsme do Plakánku.
Voda by mohla být čistší. Cesta je příjemně měkká, ale v nohách už spousta kilometrů. Lidí přibylo.
Jsme u Roubenky, která někdy písek víří, jindy nevíří.
Dřevořezba představuje vílu s miskou. Nakotvena je prozíravě, už si ji chtěl kdosi mizerný odnést, zatím neuspěl.
Rád se podobných dotýkám, je to pro mne zvláštní. Dotýkám se i hladin studánek, stromů, voštin ve skalách. Přírody.
Tady vidíte, jak i tato studánka přispívá Klenici dole stružkou.
Asi víte, že díky lichoběžníkovému průřezu hradní věže existuje dole místo, odkud vidíte všechny čtyři hrany. Vyzkoušejte si to někdy, až tudy půjdete.
Jasně, nás by ale měla zajímat hlavně voda, ale pozor! Právě pod hradem jen malý kousek odtud, jsem byl postaven kameramanem k stromisku šupinaté borky (Acer pseudoplatanus), abych vysvětlil jméno Klenice.
Tak to je myslím důležitá zmínka a vy si strom někde vyhledejte.
Jediný „divoký“ úsek Klenice v Českém ráji. Všichni tudy museli přeskočit či jinak se překlenout na cestě k pramenům.
Kdybyste hledali na Klenici skorce, pak velmi vzácně nejspíš právě tady.
A už jsme z lesa venku. Stojíme na silnici v Libošovicích, mluvím o zdejších pamětihodnostech.
Docela si teď uvědomuji, kolik jsem toho tady za ten den namluvil. Od soutoku až k prameni, docela jsem měl dost. Ale tím jsem už povyzradil, že jsme cestu vlastně přežili.
Nad poslední obcí, tedy k prameni nejbližší, už říčka dostává zažít zásahem do toku, jak to s ní půjde často směrem k splynutí v Jizeře. Smutně.
A jdeme pomalu do finále. Poslední úsek.
Trasu mám prošlou předem samozřejmě, abych lidi nehnal do nějaké záhuby.
Klenice se přeci jen vymkne betonové kultuře a zavlní se v lukách, jak bývalo kdysi a být by mělo mnohde. Je to na krátkém úseku podpramenné části mezi obcí a náspem železnice Mladá Boleslav – Stará Paka, která si nedávno připomněla významné výročí. To si někde najděte, ať nekomentuji všechno. U té dráhy jsem si ale všiml krásné věci a je zachycena i v knize Slavík z dubového lesa. Ta dráha Klenici provází od zrodu k zániku! A i po cestě se jí dotkne, aby ji zjistila z žíly, jestli žije.
A tady se už ti odvážnější protáhnou pod onou železnicí a za tratí nedaleko bude cíl.
Skládku jsme pak uklidili.
Tady já se ale musím zastavit..
Jaké mají ti lidé každý jeden z nich pocity, když došli cíle. Já myslím, že to je dobře vidět v jejich tvářích. Jasně, někteří jsou čerstvější, připojili se na některém z 29 říčních kilometrů, ale jsou mezi nimi borci, kteří vyšli ráno za rozbřesku z podhradí Mladé Boleslavi a teď stojí v cíli! U jednoho ze dvou pramenů levostranného přítoku proudné keltské řeky Jizery – nenápadné Klenice. Poctivý výšlap pod Nepřívěckou Hůru a docela šílený!
Ale mnoho věcí se k našemu úkolu přiklonilo, třeba počasí. Kdo jednou pod širákem pořádal cokoliv – ví, jak zásadní věc to pro vývoj je. A lidé uslyšeli na pozvánky z rádia. Troufli si a jsem si jist, že si i užívali. Naprosto netradiční putování, jarní nejistá cesta podle vody.
A tohle je moc důležitý moment a vůbec bych se nebál ho nazvat „Splynutí s Klenicí“.
Před samotným závěrem čteme zdravici od režiséra Ludvíka. A někteří se dávají dokupy.
Označení pramene tabulkou z nerezu, kterou jsme zahřáli v kněžmostské kovárně.
„Kdybych měl ještě sílu, než zemřu, tak toho Kverka zabiju!“ Prohlásil do vysílání rádia Jizera v posledním vstupu Honza Fidler. Když se dal po čase dohromady, vzpomínal ale rád.
A takhle to tam vypadá po desíti letech, opečovávané místním panem starostou.
No řekněte – není to hezké?
Mějte se tak nějak podobně.
