Rubrika: Články

„BUDE TO TAKOVÝ PŘÍMÝ PŘENOS Z MONITOROVÁNÍ KRÁLE PĚVCŮ PROSTŘEDNICTVÍM UMĚLÉHO HLASU“

Napsal mi jak slíbil redaktor rádia Radek Duchoň, že odvysílání reportáže o návratu slavíků na Mladoboleslavsko proběhne na stanici Český rozhlas Region zítra v neděli 23. dubna v 15:38 hodin. Raiožurnál prý už to vysílá a ostatní stanice se připojí. Tak kdo budete mít o neděli čas, dosáhněte si pro hrstku emocí po rádiu z jen pozvolna se ohřívajícího Dolnobousovska.

A protože pan redaktor znovu spolupráci chválil, nebudu dlužen a chtěl bych tady říct, že za roky, co jsem kde o slavících v médiích mluvil, je tento muž spolu s Milenou Lukavskou, Světlanou Lavičkovou, opravdu nejlepším. Mám to tu vypisovat? Vzdělaný, přesný, pokorný/uctivý, pozorný, spolehlivý, přátelský, slušný, korektní. Asi radši stačí, kdyby sem náhodou přišel, aby nezpychl.

Rozhlas může být rád, že jeho značku nesou či nosili takoví profesionálové!

Děkuji za prostor pro krajinu a jí věrné slavíky.

Nechtěl jsem teď přistupovat, když nemáte pořádně dočtený vstup předchozí, ale pár vět musím. Jsou aktuální a slavičí blog by měl tuto vlastnost nosit na klopě.

Píše Vilém z jihu Moravy, zprávu čtu z klubu pražských ornitologů a na webu chybí oblasti zbývající. Slavíci nejsou! Je to pozoruhodné, protože právě zmíněné regiony vždy ukazují třeba Mladoboleslavsku záda.

Netřeba ale házet empétrojky pod nohy! Slavíci přiletí, vydržte přátelé. Jen to není každý rok podle našich představ. I proto se v tom angažujeme.

Datum se stává den ode dne vlivnějším, jak půjde k máji, nedovolí si chybět. A my bychom taky neměli.

(Slavičí) jaro už z krajin neuteče.

Problematika prvních příletů do oblasti mi není ještě úplně známa. Příležitostí je málo. Jak sem pak slavíci nalétají, je (příjemně) po pokusu.

Z tří přítomných (zjištěných) slavíků sezóny „17“ dva nabídli zajímavý moment. Změnili místo. Nebo tedy lépe – měnili místo. A pokus běží dál.

Vrátí se ten včera zjištěný na Rasovnu? Nebo zůstane tady u silnice? Co udělá, až se vrátí oni dva chlapáci, co tu normálně bydlí? A není pak náhodou „ono pro mne neviditelné dění“ tím, co usazenost nastaví definitivně? A mohu vůbec říct, že definitivně? Co třeba tací, kteří se během hnízdění „motají“ kolem hnízdících párů, čekají na nepozornost zpěváka z páru či později v krmení vypomohou? Nekončí náhodou ono míchání až někde tady před konečným pelicháním, které utne úplně všechno a připraví těla na odlet?

Mám se ptát dál, abyste zakusili, že moje pojetí je také vědou? Že si otázky pokládat dovedu? Pojďme..

Jak to mají samičky? Na jedno odpověď známe, nemají problém s nabídkou možnosti geny potomků pozamíchat. Někteří samečkové některých druhů se brání, jak to je u slavíků? Jak to je s početností samic na hnízdištích, které pohlaví převažuje? Známe víceženství, sám jsem takové prokázal.

Shrnu to. Problematika hnízdění, kterou jsem přerušil v 90. letech minulého století hlavně proto, že jsem chtěl „chytat a kroužkovat, věřit v hlášení“, není u mne probádána. Prostor je obrovský. Plán mám dávno – nejprve, dokud všechno zvládám kondicí, musím chytat a kroužkovat, pak v mých plánech přijde Slavičí háj, kde u přítomných párů budu sledovat právě hnízdní problematiku. Chcete to nasimulovat? Představte si ten film podle Hrabalových povídek, kterak „Mistr“, co jim pak okousal uzenky v udírně polehával u svých záhonků, kam ho přišli žádat. Tak nějak bych rád zvládal sledování hnízd v slavičích kopřivách u Klenice. Snad ano.

Člověk by řekl, jak se dá takových let zaměstnávat na jediném tématu, je tam vůbec prostor pro vzrušení, pro nějaký posun? Co myslíte vy, vážení návštěvníci? Když jsem to teď vylíčil, myslím, že vidíte, kolik z krásné cesty může ještě být přede mnou.

A tady by se to dalo zakončit.

Zjišťuji ovšem, že odpověď úplně nezazněla navzdory důrazu v nadpisu. Tak tedy – slavíci (i ti staří zkušení) zřejmě opravdu netrefí přesně cíl „zabrzděním pod noční oblohou“. Musí k domovu „docestovat“. A tady jsem se v zájmu někde připojil, zavětřil stopu a po ní ještě několik dnů mám příležitost jít.

Půjdu.

Rekordman z roku „09“.

Už se navracejí!

Třetí letošní a první s kroužkem. Takže tedy známý.

Má kroužek z 2. srpna loňského roku, když pelichal, jenže on nepelichal tady na březenské lokalitě u zastávky! Okroužkován byl 300 metrů přes silnici u rybníčku Rasovna.

Co to znamená se tady pokusím z kontrolního odchytu (retrap) vyčíst.

A takto vypadal loni před odletem.

Uznejte, že to jsou zvláštní pocity, vidět peří dorůstat (tady mu na loketních letkách chybí k odletu jediný den) a pak to samé dotknout po všech jeho kilometrech po světě. Co absolvoval – a teď to vyslovím znovu s obdivem – úspěšně.

Je doma. Jestli přeletí vedle na Rasovnu, nebo zůstane tady u silnice, kdo ví. Zatím je první, buď obhlíží, anebo už vybírá.

Kolik už jsem podobných doteků absolvoval. Po roce, po letech, v republikovém rekordu tenkrát u splavu Červenského rybníka, když mu už nikdo nevěřil. A přeci se vrátil.

Bylo by těch příběhů opravdu hodně, některé bych uměl z hlavy, jiné podle návodu z fotky, nebo kroužkovací knihy. Je to bonus k výzkumu, je to neskutečné dobrodružství. A jsou to pro českou ornitologii důležité údaje.

A k tomu dnešnímu nahoře?

Nikdo to neví, jsem tam v tu chvíli sám. Nemám s kým se podělit o radost a tak se těším k počítači, jak to tady představím pro vás.

Už budou přiletovat, přestože jinde po Březně a kolem něho u rybníka Vražda je pořád klid.

Ukončil jsem dnešní hledání úspěchem.

Chladno ustupuje, přes noc už mrznout nebude. A to je dobře.

V hodině duchů jsem stál na balkóně a pak vyšel na zahradu. Od půlnoci daleko a k ránu podobně. Na teploměru nad rumpálem studně mínus jeden pod nulou – říkám si – je to ještě dobré. Obávané tři nebudou. A nebyly. Noc přešla k ránu, byl jsem na nohou a na stupnici mínus dva. Ty zahradě neublíží.

V Slavičím háji se o Vítání ptačího zpěvu sejdeme příští sobotu.

Stromy z velké části už odkvetly, ale něco zbyde. A věřím ve slavíky! Dokonce si myslím, že přes víkend už budou. Ti dva, kteří moji oblast už navštívili, kroužky neměli. Jsou mi neznámí, ale to neznamená, že nemohou být zdejší. Nemám oblast prokroužkovanou, nejde to.

Na ty staré s kroužky teprve čekám. Do konce dubna bývají doma všichni známí, pak už přilétají jen mladí, co si na cestách nevěřili.

V Slavičím háji uslyšíme kukačky, snad už tam budou. Vrátily se pěnice černohlavé, hnědokřídlá i pokřovní už byla slyšet. Zpívá budníček menší a v infotabuli znovu hnízdí modřinky. Na okolí rehci domácí a konipasi bílí. Ti v sousední deponii. Nad loukou v druhé části parku zpívá skřivan. Moc už jich není. Věrní strnadi obecní už hnízdí, ti tu byli po celou zimu a já si to na ně pamatuji. Jsou to šviháci.

Nad sousedním rybníkem, za teplých večerů, plném žabích hlasů, nyní v tom chladnu létají vlaštovky.

Věc, na které záleží.

Do křoví jsem nainstaloval suché větve v místech, kde prorostou vegetací a nad nimi je světlina. Ano, tam slavíci podle plánu pak staví hnízda.

Vydržím na hnízdištích do toho světa koukat celé hodiny, pochopit to dokonale pohledem slavíků.

Na komíně v Kněžmostě, kam jsme v roce 14 usadili vykovaný hnízdní koš a upletli hnízdo, se objevili čápi. Nejprve se poprali tři a pak zbyl pár. Zůstane? Dneska ráno tam ještě byl a v poloze nad sebou. Je to nadějné!

Dnes píši v oslavném duchu, třeba chválit.

Byli jsme s panem redaktorem mazaní. Zúročil jsem zkušenost z včerejška, a když bylo přáním dostat živý zpěv po provokaci na mikrofon (nevěřil jsem Slavičímu háji, večer tam nic nebylo), cestou k Bousovu jsme odbočili na Svobodín v naději, že „Odvaha“ z tamního vrbového prutníku u Klenice nás nevykoupe.

Zastavujeme u nádražíčka a ukazuji rukou, kde jeho lokalita leží. V tom z okraje silnice od kaluže (nebo odkud) poodolétl pták, slavík! Pan redaktor mi moc nevěřil, jak prý to mihnutí takhle poznat, já už jsem ale zářil spokojeností (slavík tu vydržel) a jednou větou vysvětlil, že to je těch 35 let.

Zářila tam mrňavá střemcha bílými svícemi, teprve nakvetlými. Tam jsem jedinou slokou z přehrávače (záznamy už běžely) slavíka pozval. A co se stalo? Okamžitě znedaleka přiletěl a dal se do toho. Všechno je zaznamenáno, byli jsme oba, jak když jsme vyhráli na tiket. Taková profesionalita! A prohnanost.

Dál slavík zpíval a docela už neostudně (pěkně, na to, jak bylo zima) a nám vložil báječný podkres pro moje věty. O chladu, o ptačích cestách – no, poslechněte si na stanici Region sami. Upozornění na vysílání pro střední Čechy prý dostanu včas, tak to sem pověsím. A měl by to mít i archív později. Ostatní stanice téma převezmou, ale nedovedou nyní říct moment vysílání – Radiožurnál a Dvojka.

Slavičí háj byl prázdný, ale tam už téma bylo v oddechu technické. Vyhráli jsme! A já jsem se na sebe při tom úspěchu dozvěděl, jak jsem byl uveden v čase, kdy si mne tento redaktor na stanici pro spolupráci kdysi přebíral. Vytahovat se nebudu, ale byl jsem dojat. – A opravdu, nikdy se se mnou nenudil.

Natočili jsme ještě vstupy o druhé naučné stezce, co se chystá, o Slavičím háji, o čápech, kteří letos na „náš“ kněžmostský komín ve dvou už prvně snad poctivě usedli. I o VPZ.

I po sestříhání z toho bude mít Svobodín v éteru velikou reklamu. A zaslouží si. Za svého odvážného slavíka. A Dolnobousovsko, kam místo patří, bude mít taky.

Já už jsem to psal kolikrát, nemusíte tomu věřit, ale nejde mi o mne samotného. Dávno jsem se v médiích nasytil. Nemám Klausův syndrom, nepotřebuji se nad sebou obdivně rozezpívávat. Chci nadržovat slavíkům, dostat je všude, kam se mi povede. A s nimi tu jejich krajinu. Potřebuje to neméně. To je můj úkol, no, a že k tomu potřeba mne jako prostředníka – pak ano. Vezu se na vlně s nimi a těžím z toho. Uznávám.

Ale oni mají vždycky přednost.

Poděkování do vrbového prutníku na Svobodín, kudy mimochodem probíhá naučná a zážitková stezka Okolo Klenice za hrou a poučením.

Takhle to tam dopoledne čekalo.

Kdo někdy točil živě o přírodě ví, jak nesnadné cokoli objednat. A zvláště unikátní věci první. Nás se však štěstí drží.

Zítra budeme v Slavičím háji natáčet o slavících bez slavíků. Jedině, že by nějký přes noc přiletěl. Ani nikde na okolí nejsou. Alespoň promluvím o nepřízni pro tažné ptáky.

Půlka parku je odkvetlá, stává se zelenější.

Na komín s naší podložkou zas přilétli čápi. Teď večer tam zmrzoval jeden. Uvidíme, zkouší to už několik let.

A takto přichází večer k Červenskému rybníku.

Ani na okolí však slavíci ještě nejsou.

Dobré ráno, vážení návštěvníci slavičí stránky.

Nebudu se nad velikým zájmem o blog v skromnosti pozastavovat, ale rekordy padají i tady, tedy jenom tady (strašné obraty). Anebo se pozastavím.

Vedu jej teď každý den hlavně proto, že prostě – kdy jindy?! Teď máme „sezónu!“. Teď byste měli vědět, kdy přiletí a jak na ně i pro vaše radosti soukromé. Blog by to měl umět nabídnout. A jestli je někde slabší, ptejte se. Když už u něj společně trávíme čas. Ať jste spokojeni.

Povíme si, ale na to je ještě čas, jak odlišit dva „naše“ rezavé slavíky. Ono to tu je jistě uskladněno, ale my to oprášíme a zaktualizujeme. Materiálu je dost.

A teď ještě k tomu počasí.

Uvažujme, že jsme v Čechách.

Tady má být „nejhorší“ pátek, ale ono to tak divoké nebude. Dnes to za oknem vypadá neprohraně. Šedivák nebyl, sníh nepřijde. V obrovské obavě mi z Bousova volali lidé, co mají udělat s vlaštovkami. Že o ně ztrácí zájem. Nic, musí počkat. Vlaštovky v sebezáchranném chování zmizí k hladinám, tam přežijí. Tam se „to rodí“ ještě pořád. A k hnízdištím přistoupí s oteplením. Ale pak to může frčet! A to jsou momenty, které do mne pumpují sílu. Energii, chcete-li.

Velmi bych vám doporučil, kdo můžete, buďte šťastni. Žijeme a přeci ne špatně.

Dosáhněte si každý na nějakou drobnou radost třeba, že už jste konečně dojedli vařená vajíčka a můžete přejít k jinému. Třeba na medvědí česnek. Ano, je toho všude plný internet, ale ne bezdůvodně. Zkuste ho na procházce otestovat hned tak naostro, jak se tam potkáte. Poznáte ho doufám?

Večer pověsím aktualitu z hledání tak, jak jste zvyklí.

Kdo budete mít čas, přijďte na chvíli k zelené stránce a jejim písmenkům.

Mohl bych to tu nakopírovat, nikde nic není.

Na periferii města rozkvetl šeřík, je to možné? Když jsem se slavíky tehdy začínal, měly někdy problém vonět na devátého května!

Na přehrávku přicházejí zvědavci jiní, dnes párek mlynaříků. Tak těch je po krajině už málo.

Ani nebudu všechna stanoviště vypisovat, dvě už ani nemohu, zmizela. V Kosmonosích. A jedno z nich u koupaliště, bylo opravdu nádherné a s tradicí. Tolik příběhů! Ty mi zůstanou. Zmocnil se mne vztek, fakt, že jo. Já tady nechci být pořád ubrečený, ale je to opravdu jako kdyby mi odcházeli přátelé. To si sotva kdo dokáže představit. Když se tam klepete nad nějakou pěkností s kleštěmi v ruce. Už tam jezdit nebudu, místa jsou pryč. Byl jsem tak zmatený, že jsem v Boleslavi „zabloudil“ a z kruháče vyjel na „desítku“ a tam by se člověk otočil živý asi jen jednou.. Tak jsem jel vlastně zpátky na Hradiště. Vybral si v pravém pruhu to nejpomalejší auto. Zasmál se dávnému příběhu s letadlem u silnice a kubánskými studenty, znáte to doufám – toho, co je z něj teď kiosek a byl „i jinším..“. A jel jsem dál v klidu za tím couralem. Čas mne neovládal. Umetal jsem si jízdou hlavu. A pak mne to napadlo. Stavit se na Budách, jestli on tam ten otužilec není. Je! Rozezpíval jsem ho ze stejného místečka, ale po chvilce mne za ohromným kmenem topolu mazaně objevil a začal vrčet. Poprvé a musím se tedy krotit. Ještě jeho důvěru budu potřebovat. Hned za týden, abych nafotil, jak jdou tukové zásoby pod kůží „dolů“.

Doufám, že nezmizí během ochlazení. Bylo by zajímavé té neplechy využít vědecky. Říkalo se kdysi, že za takového stavu ptáci popoletí nazpět. Vlaštovky možná, jiní těžko. A slavíci? Kdo to ví? Mohl bych to vyzkoumat já.

Média varují před klíšťaty, oba slavíci byli zatím čistí. A já dlouhodobě taky. Bez repelentu. K nim asi otrávený.

Drobná hnízdiště v oblasti odkládám a odkládám, jedu tam, až zbyde čas. Tak jsem se teď v podvečer rozjel na Svobodín. Deset lokalit před tím prázdných a tady ohlas!

Takže znovu nevím, zda tam už nemohl být dřív.

Kroužek opět neměl, je neznámý, ale asi usazený. Uvidíme později.

Je ale zajímavé, že z republiky hlášení nejsou. Z míst, kam přilétají nejdříve (jih Moravy, Praha) bych je už čekal. Tedy pravda, že oba byli nezpívající, zobáky otevřeli až když jsem „udal tón“. Takže veřejnost či pozorovatelé mohou minout.

Spojil jsem to u Klenice pružně s komentovaným kroužkováním a zažil moc pěknou věc. Jedna z dam zmínila, že knížku Slavík z dubového lesa má doma. Řekněte – nejsou to krásné cesty krajinou?

Že si nevymýšlím, si asi ověří, protože jsem je pozval současně k blogu.