Rubrika: Články

Dlužím od posledně, pohovořit právě o výrostcích, připravených vyletět do života.

Tak dnes navážeme.

Je to významný čas. Uvážíme-li, že u slavíků neexistují žádní „mamánkové“, chvíle loučení přichází záhy. Peří v křídlech a na ocásku právě dorostlo požadované délky, tělo je vychystáno zodpovědností rodičů a svět kolem lákavý. Už si umí potravu opatřit sami, umí přespat na větvi, ví i tak trochu na co dát v prostředí pozor. Potud to rodiče do nich nainvestovali a právě před chvilkou podtrhli čarou. Dál už mladí musí sami.

Rád jsem se vkládal do jejich myšlení, rád jsem se díval do daleka a maloval představy. Není to tak jistě a být ani nemůže. Když jsem se životem ale k nim připojil, chci to tak žít. Aspoň už nebývám v takovém šoku, když je kroužek na jaře prozradí. Když křikne: „Co koukáš, jsem to já!“. Zkušený, dávno bez kropenatého kabátku. S první zvládnutou Afrikou a doma jako pokračovatel! Jako bych psal znovu knížku. Jako bych chtěl zas tam být..

Jsou zvláštní ty kroužky se skupinkou čísel a domovenkou N. Museum Praha. Dívám se na ně, jak zestárly, ohlazené. Hledám tam dotyk mých kleští z minula. I to, jak mi při tom bylo nadějně. A teď vím, že jsem nefandil nadarmo. Dokázal to, dokázala to! Po cestách dočista neznámých, nepředstavených.

Držím to rezavé peří v dlani, prohlíží si mne vyčítavě, co se mu motám do života. Ale já musím, chci znát ty návraty, i když se neudály kvůli mně. Beru si z nich tu vůni naděje dokonalé.

Další a další chytám, z bužírky kroužky odděluji pro každého z těch kropenáčů a je mi dobrodružně.

Přišel čas rozhlížení.

Ať je vám, slavíci školou pokračovací. Vzděláváním, které ať ukončí až ticho srdce.

Auto voní po divokých malinách, které jsem trhal po háji celé odpoledne.

Fučel velký vítr, jenž oklepal spoustu ovoce – toho, které by se letos jinak úspěšně urodilo. Nenadělám s tím nic.

Chytat jsem se rozhodl klasicky, sítě by stejně uletěly někam pod Humprecht.

Zem je vyprahlá, motyčka do ní buší a práší se zpod větví. Všude je ticho, na prahu léta slavičí místa mlčí.

Jeden slavík ne, ten hned u lavičky! Starý známý, v ruce byl několikrát a tak mne přečetl i teď. Slovy klasika: „Je na malinách…“ – říká si a v roli mne poznal. S dřevěnou lískou od rudé šťávy, rozvoněnou do neskutečna. Poctivým venkovským létem.

Poletuje na děravých křídlech, burcuje okolí – jako že – pozor! Chytnu ho příště, už jsem vymyslel jak.

Večer mám nulu, ze sklopky právě utíká rudý norník, takže budu šít ještě síťku. To je tak, když chci chytat do tmy.

Ožal jsem některé výsadby, vysekal promyšlenou „lajnu“ na letní chytání přímo v travách tak, aby se slavíci mohli pořádně po délce rozletět. Jde o novou myšlenku. Uviděl jsem přitom, jaký mikroživot v těch třtinách vlastně jede. Normálně bych to neviděl. Kolik tam je dění!

Srovnal jsem berličku pro dravce, vítr ji kdysi vychýlil, tak jsem ji dole uklínoval dubovým klínem. Je konečně rovná. A po chvíli nevěřím očím, v povětří na špici balancuje poštolka a vyhlíží kořist! Než jsem vylovil foťák, byla už zase ve vzduchu. No nic, mám radost prokreslenu alespoň do sebe. Berlička funguje!

Jinak na ni vysedává kukačka v rámci svých nekalých plánů. Chce „být vidět“. A slyšet.

Pak si vedle mne přisedl sameček strnada. A o kus dál simuluje na cestě další. Ano, hnízdí podruhé a já jsem velešťasten. Slavičí park jim sedí. Z volné krajiny ubývají, nikdo na ně nechce pamatovat. Když jsem viděl cestou sem, jak správa silnic už zase tak doširoka drtí všechny svodnice i s mláďaty zpěvných rákosníků a pěnic hnědokřídlých, je mi z toho zle. K čemu jsou tady ty instituce pro přírodu? Vím dávno k čemu, psát to sem nebudu.

Tak těch pár šťastlivců má alespoň Slavičí háj! A pokoj. Dvěma Pavlům pro radost.

Ten strnad je zlatý, vítr mu nevadí, zájem má jiný. Vím, kde přibližně hnízdí v travách, však se taky o mne hned zajímal.

Kvetou mydlice a to je tady klasická vůně pro letní chvíli.

Tvář mám v květy vpasovánu a nepůjdu dál, nepůjdu jen tak hned.

Tady jsem doma i já, je mi tu dobře a už se těším na chytání v noci. I to bude jiné – pokus číslo tři. Ano, třetím rokem budu hledat klíč k tajemství, o kterém jsme ještě na přelomu století vůbec nic nevěděli! A to je vzrušující.

Ten čas má cenu, může posunout dál.

Je léto.

Přichází vrcholná fáze roku a já mám zas divný pocit. Denní světlo se dál nikam neproslouží, co hůř, bude slábnout. Má to vliv na mne, hlavně však na slavíky. Poznají to a polekají. Peří v tom úleku začne opadávat a i když se po něm objeví nové, my už jej neužijeme. To sametově tmavé, ostré a úhledné mají na cestu a taky pro Afriku.

Musím tam dneska jít a taky že půjdu. Do našeho parku města na Klenici.

Roznesu pastičky a sednu na lavici. Slíbil jsem pozvání místním, ale to někdy jindy. Dneska tam usednu sám.

Je to tak silné, musím tam být. Ve vůních ovoce koupe se místo, kde špačci se nebojí krást. A síť dám i na cvrčilku. Musím se dovědět, jak se jim daří.

Křoviny popojely výrazně, jen několik zašlo a na jejich místo už tlačí se jiné! Ano, už tam ty souboje planou. Tak jsem to chtěl, kout už si sám nastavuje režim. A já po umělém nastartování budu zas jenom divák. Sklízející.

Teď povyrostu obohacením. Teď se tam přiučím divokosti. Pochopím určitě o něco víc.

Budu ve svém. Toť pocit pocitů! Nemůže nikdo krom přítele v krvi nadiktovat mi, co mám a nemám.

A přijde večer. Možná i proměna počasí, uvidíme. Sítě si nachystám tak, abych vše v nejhorším zvládnul. Nevypnu jich moc. A budu sedět a sedět. Sedět a číst…

Na slavičí koncerty je pozdě a přeci je tuším. V doznívajících úlomcích slok čím dál znuděnějších mistrů. Ty stačí k tomu, aby se podařilo zmapovat okrsky, kde se bude chytat. Do sítí, hlavně však do sklopek.

Večer vstupuje do prostředí, které odnikud neznám. Neměl jsem ještě příležitost být se slavíky v křovinách krčících se pod obrovskými stromy mezi loučkami vykreslenými v pruzích.

Neváhám ani chviličku – tady se slavíci opravdu mají!

Jak světlo mizí, utichají i ptáci. Drozd i ti slavíci. Nebudou se už obtěžovat, úkoly k nim dorazí jiné.

Zem je rozpálená z předchozích dní, kdy dnešní ještě přiložil. To je přesně čas kdy vylétají světlušky. K prvním setkáním pod závojem noci. Louky se rozžínají a která je šetřivější, brzy zhasíná. Stačí jí to tak, dala o sobě vědět a z výšky má vyhlédnuto.

Dopředl kolovrátek osamělé červenky, listí v korunách natřásá vánek, místo se ukládá spát.

Po noci vypnou se sítě a sklopky políčí. Je totiž čas mladých slavíků, možnost k nachytání.

Snad nám to vyjde.

Jsem po návratu z terénu a tak bude zase o čem psát..

Zatím bych nabídl obrázek.

Kdo umíte v citu, dívejte se do odrazu v ptačím oku a já už nesu hrstku návodných slov.

Slavičí mládí;

soumrak přicházející pod obrovské stromy vařícího jihu Moravy;

život přicházející do obrátek.

A může se zdát, že oko je černé, jak knihy mnohdy říkají. Barvu má hnědou. Nádherně hnědou.

Kroužkujete-li mláďata v hnízdě u slavíků, platilo nařízení k provedení mezi 6. až 8. dnem věku. Slavíci totiž opouštějí hnízdo kolem 12. dne zdaleka ještě nelétavá. Ale protože mluvíme o přírodě, není to tak vždycky. Tam, kde je hnízdo umístěno bezpečně a bez rušení, mohou v něm mláďata vydržet déle. V každém případně je pak rodiče obsluhují v okolní vegetaci, kam se rozběhla a několikrát od té doby i přemístila.

Činí tak celá řada dalších pěvců, hnízdících na zemi či blízko ní.

Takovou strategii už musel zvolit pár kosů v zahradě, kdy první mláďata jim vybrala veverka, druhé kočka a až třetí z hnízda včas prchla. Ve stavu opravdu nelétavém. Jde ale o život a ten zatím drží.

Jednoho trosečníka vidíte v skřípině v jezírku na stvolech těsně nad vodou, kam jej rodiče zaletují krmit.

Už tedy nezaletují. Nabral jsem ho sítkem na čištění hladiny a usadil do neprostupné vistárie.

Pro každý případ jsem ovšem odchytil velkou užovku, která tu byla pár hodin už pobytem. Že to tak je jsem poznal podle zakalené vody pod lekníny a do široka rozutíkaných žab. Ať si loví po Kněžmostce! Mladého kosa by chytla jako nic. Však taky staří na ni upozorňovali, ta reakce ptáků na hada je naprosto specifická. Varovné hlasy, poskakování po malých kouscích, nebojácnost, otevřené zobáky jako by jim bylo horko.

A pak už se objevila, tak jsem ji pobyt přeadresoval.

Kvete lípa. Musí jí být pořádně let, když jsme se sem stěhovali, vyryl jsem ji ve vysokém smrkovém lese jako deštníček. Vůbec nemohla růst a vyčerpala by se. Tady se jí vede, i když po přesazení se jí dlouho vstávat nechtělo.

Už to s ní vypadalo zle. Kvete třetím rokem a vždy pouze na jedné z mohutných větví. Ke slunci.

Je to ale něco, taky bych ji ustavil symbolem státnosti, jak stalo se dávno.

Ta vůně je jemná a květy léčivé. Věříte síle bylin a lidem co to s ní umí? Opravdu nemyslím současné hordy šarlatánů s miskou na prachy hnedle ve verandě. Je to jak s ptáčnictvím, spousta jich bývala z hor.

Sám jsem takovou kořenářku znal a někde o tom dávno už napsal.

Ta babka prořídlých úst porazila tenkrát před zraky ulice Na Hrázi celé socialistické zdravotnictví na lopatky a její druh Alojz musel hrobníkovi z lopaty. Na pěkných ještě pár let.

Na všechno přírodní lékárna nestačí to je jasné, ale na báječné pocity po užití odvaru to vyjde stoprocentně. Musíte být ale tiší a v šálečku ucítit celý ten dlouhý rok příprav toho stromu. Vychystání rozdat se potřebným, zesláblým všem! Čekajícím v těšeních, kteří se právě dočkali.

Sedím na špalku a počítám hmyz, co návštěvu neodmítl. Jak se vzdalujícím ránem všech přibývá a provoz houstne. Jak vířením stromu část nad hladinou celá se odívá! Čmeláci a včely samotářky. I ty organizované v úlu, docela čerstvě vylíhlá babočka síťkovaná té tmavé letní generace. Hmyz dole z jezírka co křídel se dočkal.

Je to tu na chviličku, snad na pár hodin jen kvůli těm nenasytům, ale mám to divadlo naštěstí blízko. Mohu říct na dosah.

V zahradě kovárny nenajdu zbytečných kořenů a i ty, na kterých sám postávám, jsou tady právem.

Kolem Kněžmostu už červenek moc nenajdete, ale stačí přijet k Úhelnici na jihu regionu a nevyjdete z údivu.

Vyčkejte ale večera aby vás okouzlení přemohlo snáz. Ozvou se jeřábi, přeletí černý čáp, rozvoní se omamně – ano, tady to sedí – bílé orchideje na vysokých stopkách vemeníky. Les vydechne poctivou letní vůní a pak to najednou slyšíte. Kolem pasek i v houštinách. Červenky! Vyvádějí mladé a je jich plný les. Cvrkají po holinách, v hromadách roští, jsou kropenaté a životem nezkušené.

Působí přátelsky. Zvědavé, nebojácné.

Foto: Zdeňka P.

Nikdo se v nich dodnes pořádně nevyzná, nikdo je nezkoumal. Například jak to je s jejich hnízděním. Je v roce jediné nebo jsou dvě? Jak to je s pelicháním, tam je také veliký dluh.

Je nádherný ten les – bezkolencová doubrava, vzácná.

Chcete uslyšet ťukání strakapouda prostředního? No tak tam běžte! Zažít hnízdit luňáky červené? Není problém. Chcete se přeplavit krásou? Tak z těch míst prostě neodcházejte!

Lesy kolem Úhelnice směřující k pravému Polabí jsou nejen jemu podobné, ale i nejcennější. Však jsem to vepsal do knihy o Kněžmostu, můžete si to nalistovat.

Dohnat musím rest ke kolegům, aby nepřestali chodit.

Ještě ne. To je nadpis pro pokus zařídit rekord v pelichání adultů.

Pokud nebudu počítat onu hybridní samici, jejíž rekord nikdo pro její zbytečnost v přírodě nepřekoná, drží jej M2K z Trní dvanáctým červnem, odchytem v 19.50 hodin roku 11.

Člověk si říká právě u těch slavíků, kteří promarnili sezónu – kdy jim proces nastartuje? Takoví pak i odlétají dřív. V Trní šlo a ptáka doprovodného k páru a včera jsem chytal podobného snad nešťastníka od Samšiny.

Výprava to byla strhující, protože nic nejde, jak člověk naplánuje. Slavík se na zpěv samozřejmě neozval, místo jsem neznal, nevěděl kde přesně jej očekávat, ale neodjel bych. Tentokrát ne, protože si jsem jist, že chybuji díky ukvapenosti. Ano, po pětatřiceti letech takto o sobě mluvím.

Mám ale co je pojistkou – nevzdávám se. Tak i tady mi nohy přitvrdly k louce čerstvě zžaté, v nadmořské výšce k Mladoboleslavsku nezvyklé, nabádající k okamžitému odchodu. V krajině uzavřené Troskám nadohled.

A pak jsem to prolomil. To bylo pocitů, že jsem to nevzdal!

Chytání byl problém druhý. Sklopky se „nechytaly“. S hlasem či bez něho byly dál před sklapnutím. Došel jsem pro síť v čase, kdy na okraji vsi o mne už zájem narůstal, lovil jsem v hlavě, zda mám při sobě vůbec doklady. Měl, potřeba nakonec nebyly.

Síť jsem vložil do záhybu posečeniny, nutně do stínu.

Nešlo to, nešlo, skrčený v kopečku silničního náspu o nohách zkamenělých slyším ho pořád někde zpívat. Ano, teď se mu chtělo! Pokračující živý zpěv je nejhorším sdělením chytači o zátahu.

A přeci utichl! Po krátkém odhlédnutí k autu vracím zrak do sítě a už ho u zadní tyče vysoko vidím. Stará anglická síť by mohla všechny nové proškolit povýšeně, jemná, kapes hlubokých. Vyvázaná, i když už vybledlá.

Nespěchal jsem k síti, žil tu chvliku super-pohody. Co bude slavík zač? A jak je fajn, že ho mám pro okroužkování. Co se o něm dovím? Půjde opravdu o zkrachovance loni narozeného NĚKDE?

Dověděl jsem se, šlo.

Zdál se mi podivně hubený, tuku však dostatečně. Peří solidního, znaků se vytrácejících.

Ale nepelichající, to ještě ne.

Jistě tu nehnízdí, určitě ne. A loni tu nebyl, nemohl. To byl některému z párů teprve v plánu.

Odkud tito slavíci mohou být?

Další moment kdy krčím rameny. Ode mne zdola, ale i z daleka.

Přitáhne pozdě, letí a panikaří, líbí se mu kraj pod křídly – no tak tam zastaví! Zpívá a zpívá, lidé jej vnímají, udávají. Pak přijde ten na ně líčící a včasným opatřením mu ještě rychle před možným vypařením se kroužek přidělí.

Co bude dál?

Může se k Samšině vrátit? Spíš ne. Tedy s největší pravděpodobností. Když přežije, šanci na setkání přeci mám. Kdekoli.

To místo jeho touhy je ale krásné. Hluboce vříznutý potok v žlutém jílu, výšinné louky, a bochníček vrby ještě i tady! S chmelem a kdo ví, možná právě tito dva usazenci pozvánku vystavili.

Je tak vzrušující za horkého podletí mít hlavu pro kroužkování.

Výzkum se láme do přezajímavé fáze, ptáci mlknou, chystají přepeření, mladí se roztoulají, půjdeme pro sklopky.

Ale pozor, už to tak docela pro léto neplatí! Třetím rokem se pokouším chytat ty, kteří odlétají. Za nocí sítěmi. A to se bude muset ve scénáři konečně nějak přeskládat.

Ošidím jedno, užiji nového! Jsem sobě ředitelem, proč to tak nemít…

Jak se od zdejší slavičí oblasti krajina zvedá, slavík v ní schází. Přes Šalandu k Samšině je to už téměř nepřijatelné. A přeci!

Do místa jsem přijel minulou středu na doporučení a podle informací zpěváka hledal. Neúspěch neomlouvá nedostatek času, měl jsem tomu dát víc, být prostě pečlivější.

V místě jsem „zahrál“ bez výsledku. Hodilo se mi prohlásit, že zpěvák tam není, mohl jsem odspěchat na pracovní schůzku.

Jenže ten slavík tam najisto zpíval včera před setměním (pozorovatel v místě je zkušeným).

Nemám pocity, že bych byl nad slavíky vševědoucí, poctivě mi to dokazují. Oklamou, kdy si vzpomenou. Utvrzují, že pracuji s přírodou nevyzpytatelnou. I tady se nabízí rozdíl mezi zálibou a zaměstnáním, tam je vše jasné po jistotě.

Kolikrát jsem už podobně se slavíky prohrál. Ani bych to snad nevyjmenoval. Nevadí, v neděli se na něho vypravím zas a s kompletní výbavou! Hned po poledni než pojedu kroužkovat vlaštovky na tradiční setkání do Vlčpolské ulice v Dolním Bousově. K lidem, kteří se těší.

S radostí se mi poslouchá telefon v podvečeru, kde hospodář hlásí, že s kroužky se vrátily mnohé. Na levé noze i na pravé jiná. To znamená napříč ročníky kroužkování. Držím se staré strategie, mám to od slavíků. Když jsem je ještě kontrolovával dalekohledem. Lichý rok – levá a v dalším dát na pravou. Dnes se nad tím snad kolegové pousmějí, ale já si zálibu vedu k radování. K poctivosti, přesnosti. K poznávání a poučování. K překvapením i namáháním si hlavy žádostivé.

Slavík, který v místě zpívá ještě v črvnu je vždycky zajímavý. Takové třeba prověřovat.

Vypínám počítač, scházím do kabinetu, ptám se v bedničce červů, který by k Samšině chtěl a pak to rozhoduji sám. Ti největší. Zadarmo je živit nehodlám. Radost by měli z neúspěchu, vím to, já bych chtěl opak. A tak to chodí i v životě. Co dobré jednomu, nemusí líbit se jinde. Rozmanitost, to je to co mne baví.

Odcházím do kovárny naklepat kosu, abych sekáče nezdržoval a mohl ji co nejdřív povodit travou. Přebrousím ji a pak už vzhůru do kopců za slavíkem!

Zítra by bylo pozdě. Květen se rozloučí už za hodinu.

Je noc a vycházím na zahradu.

Květen byl natolik nádherný, že mu chci v závěru poděkovat. Je horko a na skalce svítí pupalka – noční svíce, poléhavá. Voní a láká noční tuláky. Prvním jsem já. Fotím tu neskutečnost ne pro sebe ale pro vás, abyste tu nebyli jenom o větách.

Přírodní dokonalosti! Toto je jedna z nich. Rozevře se na noc, není to neskutečné? Kdepak, příroda je ohromnou podívanou. Květy pupalky jsou přes den zavinuty, a jak cítí stmívání, ožijí.

Netopýři nejmenší, co jich tu máme kolonii už mnoho let, vylovili zahradu a mizí k rybníku. Nad ránem se vrátí. To už ale v červnu.

Zem je vypražená, teploměr málem přetekl a já sedím na kameni. Je nádherný čas. Chci být za noci sám. Přemýšlet o všemožném, hlavně o čase.

Květen jsem nedávno vítal a už se odhlašuje. Slíbil, že za rok se tu zase otočí. Tak budu čekat.

U kostela rozkvetla růže. Je ohromná. Portál empírové stavby je rozpálený, teplo jí svědčí, trus holubů kořeny přiživuje, podpírá ji kovaný rošt. Je to už hodně let, co jsem ji vysadil. Rozkvetla do máje barvami pomeranče. Nad ní se ve zdivu usadily divoké včely. Pískovec je dutý od vrabčáků, nyní je jejich.

Lípy voní zezarohu a včely o tom ví.

Ulice je tichá, je rozměrný čas. Květen dohořívá a to doslova.