Ještě ne

Dohnat musím rest ke kolegům, aby nepřestali chodit.

Ještě ne. To je nadpis pro pokus zařídit rekord v pelichání adultů.

Pokud nebudu počítat onu hybridní samici, jejíž rekord nikdo pro její zbytečnost v přírodě nepřekoná, drží jej M2K z Trní dvanáctým červnem, odchytem v 19.50 hodin roku 11.

Člověk si říká právě u těch slavíků, kteří promarnili sezónu – kdy jim proces nastartuje? Takoví pak i odlétají dřív. V Trní šlo a ptáka doprovodného k páru a včera jsem chytal podobného snad nešťastníka od Samšiny.

Výprava to byla strhující, protože nic nejde, jak člověk naplánuje. Slavík se na zpěv samozřejmě neozval, místo jsem neznal, nevěděl kde přesně jej očekávat, ale neodjel bych. Tentokrát ne, protože si jsem jist, že chybuji díky ukvapenosti. Ano, po pětatřiceti letech takto o sobě mluvím.

Mám ale co je pojistkou – nevzdávám se. Tak i tady mi nohy přitvrdly k louce čerstvě zžaté, v nadmořské výšce k Mladoboleslavsku nezvyklé, nabádající k okamžitému odchodu. V krajině uzavřené Troskám nadohled.

A pak jsem to prolomil. To bylo pocitů, že jsem to nevzdal!

Chytání byl problém druhý. Sklopky se „nechytaly“. S hlasem či bez něho byly dál před sklapnutím. Došel jsem pro síť v čase, kdy na okraji vsi o mne už zájem narůstal, lovil jsem v hlavě, zda mám při sobě vůbec doklady. Měl, potřeba nakonec nebyly.

Síť jsem vložil do záhybu posečeniny, nutně do stínu.

Nešlo to, nešlo, skrčený v kopečku silničního náspu o nohách zkamenělých slyším ho pořád někde zpívat. Ano, teď se mu chtělo! Pokračující živý zpěv je nejhorším sdělením chytači o zátahu.

A přeci utichl! Po krátkém odhlédnutí k autu vracím zrak do sítě a už ho u zadní tyče vysoko vidím. Stará anglická síť by mohla všechny nové proškolit povýšeně, jemná, kapes hlubokých. Vyvázaná, i když už vybledlá.

Nespěchal jsem k síti, žil tu chvliku super-pohody. Co bude slavík zač? A jak je fajn, že ho mám pro okroužkování. Co se o něm dovím? Půjde opravdu o zkrachovance loni narozeného NĚKDE?

Dověděl jsem se, šlo.

Zdál se mi podivně hubený, tuku však dostatečně. Peří solidního, znaků se vytrácejících.

Ale nepelichající, to ještě ne.

Jistě tu nehnízdí, určitě ne. A loni tu nebyl, nemohl. To byl některému z párů teprve v plánu.

Odkud tito slavíci mohou být?

Další moment kdy krčím rameny. Ode mne zdola, ale i z daleka.

Přitáhne pozdě, letí a panikaří, líbí se mu kraj pod křídly – no tak tam zastaví! Zpívá a zpívá, lidé jej vnímají, udávají. Pak přijde ten na ně líčící a včasným opatřením mu ještě rychle před možným vypařením se kroužek přidělí.

Co bude dál?

Může se k Samšině vrátit? Spíš ne. Tedy s největší pravděpodobností. Když přežije, šanci na setkání přeci mám. Kdekoli.

To místo jeho touhy je ale krásné. Hluboce vříznutý potok v žlutém jílu, výšinné louky, a bochníček vrby ještě i tady! S chmelem a kdo ví, možná právě tito dva usazenci pozvánku vystavili.

Je tak vzrušující za horkého podletí mít hlavu pro kroužkování.

Výzkum se láme do přezajímavé fáze, ptáci mlknou, chystají přepeření, mladí se roztoulají, půjdeme pro sklopky.

Ale pozor, už to tak docela pro léto neplatí! Třetím rokem se pokouším chytat ty, kteří odlétají. Za nocí sítěmi. A to se bude muset ve scénáři konečně nějak přeskládat.

Ošidím jedno, užiji nového! Jsem sobě ředitelem, proč to tak nemít…