V povětří a klasicky

Žádné komentáře u textu s názvem V povětří a klasicky
Auto voní po divokých malinách, které jsem trhal po háji celé odpoledne.
Fučel velký vítr, jenž oklepal spoustu ovoce – toho, které by se letos jinak úspěšně urodilo. Nenadělám s tím nic.
Chytat jsem se rozhodl klasicky, sítě by stejně uletěly někam pod Humprecht.
Zem je vyprahlá, motyčka do ní buší a práší se zpod větví. Všude je ticho, na prahu léta slavičí místa mlčí.
Jeden slavík ne, ten hned u lavičky! Starý známý, v ruce byl několikrát a tak mne přečetl i teď. Slovy klasika: „Je na malinách…“ – říká si a v roli mne poznal. S dřevěnou lískou od rudé šťávy, rozvoněnou do neskutečna. Poctivým venkovským létem.
Poletuje na děravých křídlech, burcuje okolí – jako že – pozor! Chytnu ho příště, už jsem vymyslel jak.
Večer mám nulu, ze sklopky právě utíká rudý norník, takže budu šít ještě síťku. To je tak, když chci chytat do tmy.
Ožal jsem některé výsadby, vysekal promyšlenou „lajnu“ na letní chytání přímo v travách tak, aby se slavíci mohli pořádně po délce rozletět. Jde o novou myšlenku. Uviděl jsem přitom, jaký mikroživot v těch třtinách vlastně jede. Normálně bych to neviděl. Kolik tam je dění!
Srovnal jsem berličku pro dravce, vítr ji kdysi vychýlil, tak jsem ji dole uklínoval dubovým klínem. Je konečně rovná. A po chvíli nevěřím očím, v povětří na špici balancuje poštolka a vyhlíží kořist! Než jsem vylovil foťák, byla už zase ve vzduchu. No nic, mám radost prokreslenu alespoň do sebe. Berlička funguje!
Jinak na ni vysedává kukačka v rámci svých nekalých plánů. Chce „být vidět“. A slyšet.
Pak si vedle mne přisedl sameček strnada. A o kus dál simuluje na cestě další. Ano, hnízdí podruhé a já jsem velešťasten. Slavičí park jim sedí. Z volné krajiny ubývají, nikdo na ně nechce pamatovat. Když jsem viděl cestou sem, jak správa silnic už zase tak doširoka drtí všechny svodnice i s mláďaty zpěvných rákosníků a pěnic hnědokřídlých, je mi z toho zle. K čemu jsou tady ty instituce pro přírodu? Vím dávno k čemu, psát to sem nebudu.
Tak těch pár šťastlivců má alespoň Slavičí háj! A pokoj. Dvěma Pavlům pro radost.
Ten strnad je zlatý, vítr mu nevadí, zájem má jiný. Vím, kde přibližně hnízdí v travách, však se taky o mne hned zajímal.
Kvetou mydlice a to je tady klasická vůně pro letní chvíli.
Tvář mám v květy vpasovánu a nepůjdu dál, nepůjdu jen tak hned.
Tady jsem doma i já, je mi tu dobře a už se těším na chytání v noci. I to bude jiné – pokus číslo tři. Ano, třetím rokem budu hledat klíč k tajemství, o kterém jsme ještě na přelomu století vůbec nic nevěděli! A to je vzrušující.
Ten čas má cenu, může posunout dál.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *