Rubrika: Články

Je vedro, ale už do terénu musím. Čas letí a úkoly jsou navázány k jednotlivým fázím pelichání slavíků.

Vybral jsem prostředí, kde by měli být na jistotu i když se třeba nepřihlásí. Přivážím novou chytací techniku a budu sledovat jak je úspěšná. V porovnání s klasickými sklopkami, které ve dvojici trčí pod keřem a nic se kolem nich neděje. Způsob, který dnes používám, není ten klasický, kdy sklopky slavíka chytí. Tady to nefunguje, ale podstatná je tentokrát síť. Chci vyzkoušet, zda rozpelichaného slavíka přeci jen dovedu chytit sítí. Tak jako celý slavičí rok i pelichání je v předstihu nejméně týdenním. To se nikdy nestalo a dochází k zajímavým momentům. Ptáci již mění podle schématu první loketní letky, křídlo je propustné, rýdovák chybí nebo krátce dorůstá a je, jako by nebyl.

Cílem jsou rybníky u Býčiny, nádherná lajna kam chodíval čestný předseda ornitologické společnosti Alfréd Hořice. Je tu tak nějak se mnou, dívá se mi přes rameno, kroutí hlavou nad drobnou přehrávací aparaturou a pak si jdeme sednout na cestu. Ptá se mne, kolik jsem jich už okroužkoval za ty roky. Normálně to neříkám, jemu tady ano. Chytá se za hlavu, až mu brýle poupadly.

Nechám ho čekat a jdu „hrát“. Musím být velmi opatrný, snadno se to dá pokazit. Ptáci nereagují, jdu ještě vedle na hráz mezi Střípky. Tady je vždycky nádherně. O modráčcích nebo teď o pelichání, vždycky.

A tady se mi jeden ozval úplně příkladně. Okamžitě vypínám, pouštím sloku zpěvu abych ptáka udržel v klidu a na místě. Vychází to. Znovu líčím a pak na straně opačné vyžínám ulici. Bude jí třeba. Sklopky jsou prázdné. Slavík na lokalitě mění pozice, jednou je tam pak zase jinde.

Žluva vystřelila z maliní, kdybych měl vypnuto, už by tam byla.

Po chvíli pokusů to vychází a slavík je v síti! Z ocasu vylétá poslední pero a padá pod síť. Beru jej do kabinetu označené. Zpěvák je legrační. Vzteká se, nepočítal s něčím takovým a kroužek nemá. Věk neurčím, už to nejde v této fázi procesu. Hmotnost je solidní, pelichání souměrné. Samici někam vyhnal, je tady sám. To často bývá. Slavíci jsou k sobě nesnášenliví krom „pár chvilek“ v máji.

Pouštím ho do malin, seskakuje k zemi a já balím.

Vracím se dopředu a nechávám v nové ulici jen síť. Lehce ji podbarvuje sotva slyšitelný zpěv, budu čekat. Najednou se místní slavík ozývá, najednou „tu je“! Chytat ovšem nejde. Vidím na noze starý kroužek, hodiny letí, za chvíli bude večer. Právě proto jsou odchyty drahé. Kdo nemá trpělivost, ať čas využije jinak. Tady to dost často „bolí“. Mne ovšem ne. Když už jsem do nich investoval tisíce hodin, jeden prázdný podvečer mne nepřepere.

Pozoruji místo a chci se něco naučit z jejich života. A pak zjišťuji tu blamáž. Zatímco sameček poletuje pobaveně v korunách, vysoká hora ostružiníku přede mnou jedinkrát „hvízdla“. Tak to bude zajímavé, zcela jistě je pod záklopem samička, tu ale přehrávka ven nevytáhne. Když se další hodinu nic neděje, nakračuji do té boule veleopatrně. Ne kvůli ní ona si dá pozor, ale kvůli sobě abych nevypadal ve chvilce jako ježek.

Nic, vyletěl jen mladý černohlávek, odrazil se od sítě a zmizel podle ní.

Nevyplaším ji takhle, ale jistá možnost tu je. Jestli stav pelichání umožňuje ještě přelety, až se místo uklidní a já zmizím, ona něco vyvede. Bude chtít pryč.

Mám poslední kontrolu. Čas mi přeci jen začíná být drahý, mumlám si o naději jako už tolikrát. Ten jeden z hráze by mi klidně dnes stačil, nabízí aktuální vhled do procesu pelichání. Jenomže v síti hned vedle zdroje visí kratičký opeřenec. Vím, že mám chyceno!

A pak už jen fotím, kroužkuji a žasnu. Vidím zas na stránce Dikobrazu starý kreslený vtip o Trpělivosti, jak růže přináší. Já sice bez kytek, ale spokojený balím své náčiní a jdu domů pinzetou tahat trny.

Fotky pověsím až v neděli, s přístrojem se čerstvě zaučuji.

Klidnou noc všem kteří jste přišli a se mnou teď odcházíte.

Venku i tady u počítače začal červenec.

Musel jsem se ve výzkumu zastavit, říct si co je nejpodstatnější v této fázi a k tomu se nasměrovat: Prázdninový slavičí tah k Africe!

Je tam úkol, jenž se mi posmívá zhruba od ukončení letního chytání v roce šestnáct. Už tam to bylo podezřelé, rok sedmnáct řešení příliš nepomohl, v osmnáctce si věřím. Pozměním chytací strategii a už bych měl možná říct, o co jde. Neumím nachytat migrující slavíky ty, kteří letí opakovaně tedy starší.

Co jsem v článku do Kroužkovatele nezmínil, je výhoda, že chytaní slavíci jsou určováni už za světla. Chytají se totiž v čase rozednění. A tam už lze pracovat se znaky v peří komfortně. Až na opravdu složité případy zejména u slavíků tmavých lze věk stanovit na jistotu. Výsledkem pak je, že staří v odchytech chybí. Tedy až na velmi vzácné výjimky (několik takových mám). Potřebuji přijít na tu záhadu. Co je jisté, v adekvátním datu i staří ve vzduchu jsou.

Investuji poměrně dost hodin na odgumovávání otazníků, tento se brání. Doplnil jsem jarní testy nočního chytání, a když výsledek byl prázdnotou fackující, v radosti jsem poskočil. Ne že bych se nechtěl nechat u sítě zasypat rezavými křídly, ale nulu jsem očekával.

Přijdu na to, jsem si tím jist, jako specialista mám čas vymezený jen a jen na to. Jiné peří mne během sezóny neláká a zajímat nesmí. Nezajímá.

Velikou nápovědou může být ještě před odletem pozornost věnovaná pelichaništím zhruba po půlce procesu. Tam mohu zachytit stopu, kterou přenesu pod noční oblohu.

Kdy to je poznáte podle trnek. Tyto jsem vyfotil ugrilovaný žehuňským sluncem vedle luk nádherných okáčů. O slavících.

Každý rok ochutnám a jsou-li už pořádně trpké, třeba pospíšit s dochytáváním!

Už jsem to tady několikrát psal – úkolů neubývá spíš naopak.

S příchodem prázdnin však další z velikých příležitostí klepe na dveře kabinetu. A až školní lavice naštvaně zaskřípou, měl bych být na cestě o kousek dál..

Tráva kvůli vedru moc nenarostla, ale přeci jen bylo třeba séci naučné stezky Dolnobousovskem.

Osm hodin v kuse jen občas smočit jazyk z láhve. To byl pokus dnešní soboty.

Hladinou jdou vlny, jaké se vidí málokdy. Vítr musí nastoupit totiž po délce rybníka a pak se to povede.

Už jsem vypnul stroj definitivně, jsem na lávce poslední. Psal jsem to tu kolikrát, mám radost z lidí, že chodí. Když to jde, rád s nimi mluvím. To na chvilku kosu vypnu. Kácím stromy nekloněné nad cestou, odklízím pryč. Vidím, že spadl starý topol, co na něm byla podložka pro čápy z mého mládí. Ještě posledně jsem byl pod ním schovaný…

Usedám na lavičku a budu odpočívat.

Unavený jsem docela dost, ale uši mám nataženy. Jestli se ozve slavík. Kdepak! Neozve. To už je čas, kdy mlčí. Pelichají. Slyším jen tiché kroky a to od počátku, jak jsem si sedl. Jsou nedaleko, míjejí mne, nic však nevidím. Jde kolem čas.

Přemýšlím nad slavíky a je mi krásně. Až jsem se oklepal při vzpomínce, že ještě na konci století jsem tady ve stejném čase končíval s chytáním. Ano, neuměli jsme nikdo slavíky zjistit a tak jak vyvedli, byl prostě konec. Náčiní se ukládalo. Sezóna tedy trvala jenom do července. Dá se tomu dnes uvěřit?

Jsem rád, že pokrok mne zastihl včas. Zprvu jsme nosili veliké magnetofony a moc toho s přehrávkou neuměli. A u slavíků v létě už vůbec nic.

Poslední roky to už je koncert. S technikou a zkušenostmi si to člověk opravdu vychutnává. A prověřené odškrtává místo za místem.

Taky už jezdíme za chytáním auty. Jinak by člověk působil jak onen chytač z hor od Míly Nevrlého na obrázku, jak má klícky na hřbetě až těsně pod oblohu.

Auto to uveze, dá se v něm schovat i cennosti uzamknout. Je to výhoda. K většině hnízdišť mohu přijet alespoň na parkoviště, málo je těch, kam se musí přes pole.

Dnešní vstup zakončím ještě pohledem do rákosí.

Je to k nevíře, ale už tam je zase ticho. Pár dnů tu od jara člověk není a tolik se toho změní. Jen žluvy poblázněně sletují k třešním – ptáčnicím a o něco níž i do maliní. Jak zraje ovoce, jsou z toho na větvi.

Rok ornitologa je překrásný.

Kdo má čas, chuť a umí chodit od jara do jara, musí byt šťasten. Míval jsem to tak v začátcích, když mi čas zbýval. V letech osmdesátých.

Je to vůbec možné, tak dlouho s jednou zálibou?

V Slavičím háji se v čase, kdy jsem ze sklopky vybíral chyceného slavíka, zastavila maminka se synem. Jak jsem se dozvěděl, byl absolventem druhé třídy tamní základní školy a svojí glosou mi udělal radost. Když jsem na účet kroužkovaného slavíka řekl, že je mladý – on poznamenal, že odtud pochází nejstarší slavík vůbec! Koukal jsem na něj překvapeně než dodal, že to říkala paní učitelka.

Vážení, co víc si mohu přát..?

Chtěl jsem moc a snažím se dodnes, aby region byl jedničkou v povědomí o králi pěvců. Bylo by pro mne ostudou, aby lidé z Mladoboleslavska nevěděli, kým slavíci jsou. I proto MF Dnes pozítří nabídne v středočeské mutaci krom jiného i věty o Slavičím háji. Nebude jich mnoho, zatím. Ale domluvili jsme se, že bychom pro médium stihli, než odletí přiblížit celý pobyt slavíků u nás a já už vidím pod klávesnicí název: Český slavičí rok končí. To myslím, že by lidi přitáhlo.

Konečně vyložit, co zdejším slavičím rokem myslím. Kdy začíná a jak. A možná i co předchází. Co se v něm stává, jak finišuje, kdy končí a nějaký dovětek o naději. Vše ukončit v tónu ochranářském.

Paní redaktorku to zaujalo a věřím, že během „okurkové sezóny“ v novinách se to povede. Mám do té práce velikou chuť. A možná byste tomu dnes už ani nevěřili, chodí ohlasy. Anebo jinak – nechodí tolik, ale lidi, když vás potkají, přihlásí se k tomu.

A to je jako s tím klukem v háji na cestě, pěkně se nám to uzavírá a já bych mohl pomalu jít.

Ale přeci jen pár vět ještě přidám.

Blogařů prý rychle ubývá. Jsou modernější věci a oni přecházejí za pokrokem. Prý za krátkým vyjadřováním, že už to lidi při spěchu nechtějí číst.

Já tady zůstanu, dokud nabídka bude. Neumím psát věci krátce a ani nechci.

Vy, kteří sem vcházíte, nenechte se uspěchat dobou, nepodléhejte pitomým trendům! Zelené téma ani ta čeština si toho nezaslouží.

Přichází prázdniny. Před dětmi, učiteli i námi ostatními se rozevřel prostor pravého léta. Já sice jsem si dovolenou už pomalu vyčerpal, ještě si ale nějakou napíšu, až budu chtít. Až mne ovládne pocit, že v tajemných nocích pod slavičí oblohou chybím. Že mne nová zvědavost přivolává právě tam!

A že od „háje“ by ti naši také bez rozloučení odlétnout neměli.

Ještě se „Je“.

Ještě o sobě víme!

Proč za tím příměstským kruháčem ptáci tak vyvádějí? Vyvádějí!

Jezdím teď autem se staženým sklem a z mnoha míst slyším slavičí naříkavý hlas, vyvádějí mladé.

Průběh českého slavičího roku mne fascinuje. Myslím si, že by šel celý vyjádřit hudbou, to by byla věc! Jinak jde vykreslit fotografiemi anebo vzpomínáním. Vyčíst jde rovněž z deníku kroužkovatele podle toho co se kdy chytalo a jak.

Slavičí rok – ten název nikde nenajdete jen tady na blogu. Patří do mého chytačského slovníku. Jak se přibližují prázdniny (rozumí se školní, já žádné nemám), dochází k prolnutí etap. Rodiny se rozpadají, mladí osamostatňují a staří pelichají „pohnízdně“ kompletně. Mladí jen vymění drobné kropenaté peří a to klidně už za potulky. Která přejde v tah. Ano a to je téma, které konečně poslední roky umíme zachytit a zkoušíme rozplétat.

K tomu by bylo vhodné, abych sem vložil úvod pro naše texty v časopise Kroužkovatel a podotknul, že se na to chytání moc těším.

Hlavní texty sem kopírovat nechci, aby se z redakce nezlobili. Kroužkovatelé je ale dostali spolu s jinými v obálce poštou.

Ano, těším se vždy, až přijde. Začíná Knihou příletů a čekáním na možná překonaný rekord. Končí pak pod srpnovou oblohou, když hvězdy se nad sítěmi vyřadí do obrazců, jež mají slavíci v mapách.

Kde už víc hledat romantiku než v tomto čase?!

Ano, Hradišťan a jeho Krátký popis léta – úryvek.

Ano. Duben, květen, červen, červenec a srpen. Abych byl přesnější tak z prvního a posledního půlku odečtěte. Dostanete zhruba 120 dnů, ve kterých mívám tolik úkolů!

Každou z těch slok prožívám s ním, nemohu sice každičký den, ale ty co vyjdou, žiji v radosti.

Vybral jsem si to tak tenkrát a lát nad tím rozhodnutím mne nikdy neuslyšíte. Patřím tak k spokojencům, kteří ví kam s volným časem.

Vím to na sebe dávno, kroužkovatel jsem divný. Čísly se nechlubím, v posledních letech mi už je skoro jedno kolik slavíků v sezóně připíšu, spíš hledám poučení a fígle jak na to. A taky si užívám.

Já už v tomto věku potřebuji držet si radost a chmury hnát od hlavy dál.

Mnohem víc, asi nejvíc je pořizovat zpětné odečty kroužků. Česat to ovoce z dříve vsazeného. Nakroužkováno je v oblasti dost, sklízet je co.

Území od Humprechtu k Jizeře je prochytáno z předchozích let dost. Jak se zdá někde, že pták nejde chytit tuším, že bude mít kroužek. Vidět slavíka znovu po roce či déle vždycky přináší poučení. Žádný určovací klíč, žádný odborný text nenaučí, co kontrolní odchyty vlastních kroužkovanců.

A ještě něco to provází a vy to z blogu už víte. Radost ze setkání vypovídající krom jiného i o tom, že zákrok nebyl hrubý, že pták označením nestrádá.

Kontrolních odchytů po roce a déle mám v archívu několik set. Jsou cenné. A učit se z nich dá i po letech. Hledat spojitosti. To když hlava dojde k úvaze a třeba jít pro důkazy. Někdy to vyjde jindy ne. Někdy to do sebe zapadne, jindy se ukáže omyl. Toto je v podstatě ono bádání, výzkum. Proto byť amatérem, mohu svou ornitologii tak zvát. Jde o seriózní výzkum s odůvodněnými výsledky.

Za léta jsem se vycvičil k zvědavosti, k práci s úvahou. Jsem tak nějak „předučený“ dopředu a ono se to v terénu hodí. Těším se na každé křídlo, každý rýdovák. Na každý zážitek na lokalitě a za neúspěchem vidím přeci jen šourající se vítězství. Zkušenost mi dává za pravdu. Mám ale pořád otýpku otazníků pod paží a sotva jeden narovnám ve vykřičník, už se ukazuje další. Ta nekonečnost a pořád vzdálené přiťuknutí nad finální tečkou je až roztomilá.

Jsou vydřené výsledky odečtů, to není jako chytit slavíka bez zkušenosti. Zasloužené bohatnutí v zkušenostech sběrem výsledků.

A vzpomínám si – bylo to jedno z prvních velikých překvapení v roce 84, když jsem měl v ruce první navrátilkyni, chycenou před rokem těsně u hnízda. A nové postavila poblíž.

Má to dodnes takovou sílu, že pocity zůstaly stejné. Každé jedno setkání voní po radosti a staví naději novou.

Taková je ornitologická specializace, tak to v terénu mám. V krajině, kterou jsem díky těm kroužkům začal víc chápat.

A to je bonus hodnoty nedoměrné!

Slavičí háj je bývalá ekofarma. To neznamená, že když bývalá, že tam ovoce není čisté. Je.

Větve se letos ohýbají, ty špendlíky zrovna ale k záměru nepatří.

Kolega mnohde na ně však narouboval (úspěšně) peckoviny jiné.

Já se ale chci zastavit u jednoho zjištění už kdysi dávno – a sice že mladí slavíci upřednostňují v potravě ovoce. V Slavičím háji to jsou maliny, později ostružiny a také samozřejmě bezinky. Malin je v prostředí vysázeno hned několik odrůd, neoblíbenější jsou ovšem tyto divoké drobné. Zraje jich tam pořádný záhon a kolem se to křídly jen hemží.

Síť chytila samozřejmě i pěnice slavíkové v páru, protože ty maliny milují.

Soustředí se kolem ale též osamostatňující se mladí slavíci.

Z pohledu odborného je jejich chytání příležitostí prohlížet si na křídelních krovkách výraznost a rozpětí juvenilních skvrn. Výzkumy ukázaly, že i mezi sourozenci bývají velké rozdíly. Odhalil jsem kdysi velikou zapeklitost ohledně tohoto určovacího znaku. Bývá na jaře zpravidla jediným, který jakž takž platí. Podíváme-li se však na detail křídla při znalosti pelichacího sledu loketních krovek u juvenilů nyní vidíme, že směrem od těla k prostředku (tak jsou opravdu u této kategorie měněny) výraznost skvrn ve špici pera slábne a někdy až mizí!

Tady je ona zapeklitost protože nám zůstanou do jara v řadě krovky blíže středu (4 – 6 per) tedy právě ty málo prokreslené. (Tento pták je ovšem poměrně pěkně vyvedený). Své přidá ještě africké slunce, něco ubere otěr špičky a na jaře někdy koukáme na loňské mládě nevěřícně. Znaky tam chybí.

Kolegové by namítli, že máme jistě po ruce ještě jiné. Ano, to máme. Jsou ovšem ještě o dost prolhanější než tento v klíčích uváděný. Konce rýdovacích per, tvar krovek, hledání pelichacího rozhraní i v délce per vůči sobě v místě předělu, opotřebení praporů velkých per. Španělé by přihodili ještě barvu patra zobáku a klidně i dolní čelisti, což neplatí – prostě, našlo by se toho víc. A přeci se chytí v máji slavík, který nám určení pořádně zkomplikuje. Záměrně zmiňuji květen, protože v dubnu si můžeme pomoci ještě i domněnkou, že jsou doma zejména ptáci staří. To je už tak trochu načichlé Cimrmanem stejně, jako když chytači rákosníků v létě sledují, jestli pták odletí do kopřiv, anebo do rákosí. O které dva podobné druhy jde, si doplňte snadno sami.

Když už jsem sešel k rovině odborné, upozorním ještě, že u juvenilů je třeba vždy(!) kontrolovat první ruční letku ve vztahu ke krovkám. Abychom se náhodou nepřipravili o veliký „špek“.

Dále pak samozřejmě kontrolujeme rýdováky u skvrněných juvenilů. Rezavý má slavík, zářivější rehek zahradní a olivový červenka. Modráčka bychom odlišit měli snadno.

Otázku zda mohou nastoupit tah i slavíci v kropenatém peří necháme na jindy. Zjištění je průlomové.

Neděli jsem si naordinoval po čase konečně ornitologickou.

Vyjíždím před polednem a bude to náročné. Směr Dolní Bousov, nejdříve čapí stožár!

Jakpak to tam aktuálně vypadá? V autě žebříček speciální konstrukce, který jsem vyráběl dopoledne, kroužky s kleštěmi, hromada lan a jištění, jedu totiž tentokrát sám. Ale věřím si na ten výstup, po letech stanu zase nad hnízdem. Už mi to roky zajišťoval syn, dnes nemůže a je nejvyšší čas mladé okroužkovat.

Zvládl jsem to, nálada hodně vysoko, sebevědomí též, čtyři pořádní čapí chlapíci podchyceni čísly.

Ještě dlouho sedím u auta a zálibně se dívám k hnízdu. Kolik je to let, co jsme jej na starý nýtovaný stožár usadili. Ale bez problémů to ani letos nebylo. Žádné z mláďat nebylo sice chyceno do provazů, ale jedno mělo zobák zamotaný nějakým roztřepeným plastem tak, že spodní čelist se začínala deformovat. Vzal jsem ho jako první a nůžky jsem ve výbavě pro bousovské kroužkování samozřejmě měl.

Je od sourozenců menší, ale dohoní je. Pomoc přišla včas. Ach ti bousovští čápi!

Přesouvám se do háje na ovoce a zachytat.

Je tady líp než posledně, kdy se teplota k večeru propadla až někam pod zem.

Netuším ještě samozřejmě, že jedna z odpoledních chvilek mne po čase vnoří do obdivna. Že budu vykulený hladit rezaté peří, sice už z kondice, ale vytoužené. Ano, nápadem natáhnout síť nezvykle v pobřeží zcela jinde jsem přelstil starého veterána, který pamatuje začátky nového domova po zániku původního.

Kolikrát jsme se už potkali, jen letos to zjara už nešlo. Na blogu to někde je, že ho nebudu stíhat za každou cenu, když se nechce dát přečíst a potvrdit. A přeci to vyšlo, naletěl!

Znám ty staré zpěváky, kde věk se blíží k desítce. Jsou často už z formy, utahaní.

Slavík je na první dojem vetchý a zvážení to potvrdilo. Nikdy jsem tak lehkého slavíka nechytil, má 18,5 gramu! Jako kdejaký modráček nebo červenka.

Držím ho v ruce lehounce, protože vím, že neuletí. A jen co ho doměřím a cvaknu pár fotek, pouštím po cestě do známých míst.

A musím na lavičku, přerušit chytání a prožít tu chvíli. Jsem rád, že se vrátil. Je neuvěřitelné, co ti slavíci dovedou!

Loni by se taky už nechytil, ale díky letnímu kempu nakonec skončil ve sklopce mých přátel. A teď znovu odlétá životem pokročit.

Zdání někdy klame, mám v živé paměti, co předvedl kdysi ten vůbec nejstarší slavík československé ornitologie sledovaný kroužkováním. Taky z Dolnobousovska, od splavu nedaleko. Jeden rok byl opravdu nuzný, rozloučil jsem se s ním a rok na to nebyl. Nebyl však díky nezodpovědnosti v kontrole, protože za rok jsem jej odchytil. A rekordy padaly!

Tento dnešní ze Slavičího háje tak starý ještě není, asi. Nikdo to ovšem neví, protože označen byl kdysi jako „+2K“ to znamená nejméně v třetím kalendářním roce života. Mohl být však i starší. Kdo ví tedy, kolik mu vlastně je?

Chytli se pak tři mladí a je jasné, že i tady se vyhnízdilo.

A večer se v travách ještě rozepěla zelená cvrčilka. Pro radost z pobytu, pro srdce pozahřátí.

Ano, v travinách to žije! Je dobře, že je nesečeme. Nic by tu s večerem nezacvrčelo.

A tak sedím ještě, dívám se po stéblech, ale nevidím ji. Loni jsme nachytali v létě velmi pozdní mláďata, jak to s tím druhem vlastně je? Ví to někdo?

A k cestě přilétá divoká hrdlička, překrásný opeřenec! Sezobává kamínky. A k vodě přilétly jiřičky, ale to už sbírám sklopky a před letní nocí mizím.

Kdyby tu seděl vedle mne, nebude se zlobit za těch pár vypůjčených vět. Navodit to prostě musím:

Kdo chytal slavíky tmavé v hnízdním prostředí, ví, že to tak je. Že to autor přečetl přesně. Jsou jiní ti ptáci, jiní než slavík obecný, kterého máme tady. Kdybych bydlel u východoslovenské Latorice či polské Prosny, nabral bych si úkolů kolem tmavých slavíků, že bych je neunesl! Posunul bych znalosti o druhu, vím to bezpečně. Je ve mně chuť a to půl vítězství.

Kdo s nimi prožije jediný den, nikdy nezapomene. Jsou nám vzácní, to ano, ale neplatí, že by u nás nebyli. Problém je, že když zpívají tady, často je repertoár divný. Ornitolog takového „uhra“ ani rozpoznat nemusí, nemá-li jej možnost držet v ruce.

To na tradičních hnízdištích je situace jiná. Tam je jejich zpěv opravdu hlučný. Lze si jej ale zamilovat velmi snadno. Přednes je členitější jakoby váhavý. Sloky oddělené. Obsahuje mnoho hrdelních zvuků, a když jste opravdu blízko, jde o silný zážitek. Slavík tmavý je prostě slavík tmavý.

Jedna z otázek, kterou si kladu – jak to, že se druh nešířil z východu přes Moravu? Pokud k nám sporadicky zasahuje, bude se jednat o ptáky z nedalekých hnízdišť severněji, z Polska či bývalé NDR.

Slavíci tmaví odlétají na jih koncem prázdnin. Pak je lze kroužkovat i u nás během nočních odchytů. Jde však převládajícně o ptáky tohoroční, tedy mláďata. Takový výsledek už máme.

Slavíci tmaví.

Je to podobné, jako když od modráčků ze slatí přejdete do rašeliny. Od středoevropských k tundrovým. Ohromné svátky, kdy srdci se nechce domů.

Dlužím od posledně, pohovořit právě o výrostcích, připravených vyletět do života.

Tak dnes navážeme.

Je to významný čas. Uvážíme-li, že u slavíků neexistují žádní „mamánkové“, chvíle loučení přichází záhy. Peří v křídlech a na ocásku právě dorostlo požadované délky, tělo je vychystáno zodpovědností rodičů a svět kolem lákavý. Už si umí potravu opatřit sami, umí přespat na větvi, ví i tak trochu na co dát v prostředí pozor. Potud to rodiče do nich nainvestovali a právě před chvilkou podtrhli čarou. Dál už mladí musí sami.

Rád jsem se vkládal do jejich myšlení, rád jsem se díval do daleka a maloval představy. Není to tak jistě a být ani nemůže. Když jsem se životem ale k nim připojil, chci to tak žít. Aspoň už nebývám v takovém šoku, když je kroužek na jaře prozradí. Když křikne: „Co koukáš, jsem to já!“. Zkušený, dávno bez kropenatého kabátku. S první zvládnutou Afrikou a doma jako pokračovatel! Jako bych psal znovu knížku. Jako bych chtěl zas tam být..

Jsou zvláštní ty kroužky se skupinkou čísel a domovenkou N. Museum Praha. Dívám se na ně, jak zestárly, ohlazené. Hledám tam dotyk mých kleští z minula. I to, jak mi při tom bylo nadějně. A teď vím, že jsem nefandil nadarmo. Dokázal to, dokázala to! Po cestách dočista neznámých, nepředstavených.

Držím to rezavé peří v dlani, prohlíží si mne vyčítavě, co se mu motám do života. Ale já musím, chci znát ty návraty, i když se neudály kvůli mně. Beru si z nich tu vůni naděje dokonalé.

Další a další chytám, z bužírky kroužky odděluji pro každého z těch kropenáčů a je mi dobrodružně.

Přišel čas rozhlížení.

Ať je vám, slavíci školou pokračovací. Vzděláváním, které ať ukončí až ticho srdce.