Neděli jsem si naordinoval po čase konečně ornitologickou.
Vyjíždím před polednem a bude to náročné. Směr Dolní Bousov, nejdříve čapí stožár!
Jakpak to tam aktuálně vypadá? V autě žebříček speciální konstrukce, který jsem vyráběl dopoledne, kroužky s kleštěmi, hromada lan a jištění, jedu totiž tentokrát sám. Ale věřím si na ten výstup, po letech stanu zase nad hnízdem. Už mi to roky zajišťoval syn, dnes nemůže a je nejvyšší čas mladé okroužkovat.
Zvládl jsem to, nálada hodně vysoko, sebevědomí též, čtyři pořádní čapí chlapíci podchyceni čísly.
Ještě dlouho sedím u auta a zálibně se dívám k hnízdu. Kolik je to let, co jsme jej na starý nýtovaný stožár usadili. Ale bez problémů to ani letos nebylo. Žádné z mláďat nebylo sice chyceno do provazů, ale jedno mělo zobák zamotaný nějakým roztřepeným plastem tak, že spodní čelist se začínala deformovat. Vzal jsem ho jako první a nůžky jsem ve výbavě pro bousovské kroužkování samozřejmě měl.
Je od sourozenců menší, ale dohoní je. Pomoc přišla včas. Ach ti bousovští čápi!
Přesouvám se do háje na ovoce a zachytat.
Je tady líp než posledně, kdy se teplota k večeru propadla až někam pod zem.
Netuším ještě samozřejmě, že jedna z odpoledních chvilek mne po čase vnoří do obdivna. Že budu vykulený hladit rezaté peří, sice už z kondice, ale vytoužené. Ano, nápadem natáhnout síť nezvykle v pobřeží zcela jinde jsem přelstil starého veterána, který pamatuje začátky nového domova po zániku původního.
Kolikrát jsme se už potkali, jen letos to zjara už nešlo. Na blogu to někde je, že ho nebudu stíhat za každou cenu, když se nechce dát přečíst a potvrdit. A přeci to vyšlo, naletěl!
Znám ty staré zpěváky, kde věk se blíží k desítce. Jsou často už z formy, utahaní.
Slavík je na první dojem vetchý a zvážení to potvrdilo. Nikdy jsem tak lehkého slavíka nechytil, má 18,5 gramu! Jako kdejaký modráček nebo červenka.
Držím ho v ruce lehounce, protože vím, že neuletí. A jen co ho doměřím a cvaknu pár fotek, pouštím po cestě do známých míst.
A musím na lavičku, přerušit chytání a prožít tu chvíli. Jsem rád, že se vrátil. Je neuvěřitelné, co ti slavíci dovedou!
Loni by se taky už nechytil, ale díky letnímu kempu nakonec skončil ve sklopce mých přátel. A teď znovu odlétá životem pokročit.
Zdání někdy klame, mám v živé paměti, co předvedl kdysi ten vůbec nejstarší slavík československé ornitologie sledovaný kroužkováním. Taky z Dolnobousovska, od splavu nedaleko. Jeden rok byl opravdu nuzný, rozloučil jsem se s ním a rok na to nebyl. Nebyl však díky nezodpovědnosti v kontrole, protože za rok jsem jej odchytil. A rekordy padaly!
Tento dnešní ze Slavičího háje tak starý ještě není, asi. Nikdo to ovšem neví, protože označen byl kdysi jako „+2K“ to znamená nejméně v třetím kalendářním roce života. Mohl být však i starší. Kdo ví tedy, kolik mu vlastně je?
Chytli se pak tři mladí a je jasné, že i tady se vyhnízdilo.
A večer se v travách ještě rozepěla zelená cvrčilka. Pro radost z pobytu, pro srdce pozahřátí.
Ano, v travinách to žije! Je dobře, že je nesečeme. Nic by tu s večerem nezacvrčelo.
A tak sedím ještě, dívám se po stéblech, ale nevidím ji. Loni jsme nachytali v létě velmi pozdní mláďata, jak to s tím druhem vlastně je? Ví to někdo?
A k cestě přilétá divoká hrdlička, překrásný opeřenec! Sezobává kamínky. A k vodě přilétly jiřičky, ale to už sbírám sklopky a před letní nocí mizím.
