Pobřežní seč

Žádné komentáře u textu s názvem Pobřežní seč
Tráva kvůli vedru moc nenarostla, ale přeci jen bylo třeba séci naučné stezky Dolnobousovskem.
Osm hodin v kuse jen občas smočit jazyk z láhve. To byl pokus dnešní soboty.
Hladinou jdou vlny, jaké se vidí málokdy. Vítr musí nastoupit totiž po délce rybníka a pak se to povede.
Už jsem vypnul stroj definitivně, jsem na lávce poslední. Psal jsem to tu kolikrát, mám radost z lidí, že chodí. Když to jde, rád s nimi mluvím. To na chvilku kosu vypnu. Kácím stromy nekloněné nad cestou, odklízím pryč. Vidím, že spadl starý topol, co na něm byla podložka pro čápy z mého mládí. Ještě posledně jsem byl pod ním schovaný…
Usedám na lavičku a budu odpočívat.
Unavený jsem docela dost, ale uši mám nataženy. Jestli se ozve slavík. Kdepak! Neozve. To už je čas, kdy mlčí. Pelichají. Slyším jen tiché kroky a to od počátku, jak jsem si sedl. Jsou nedaleko, míjejí mne, nic však nevidím. Jde kolem čas.
Přemýšlím nad slavíky a je mi krásně. Až jsem se oklepal při vzpomínce, že ještě na konci století jsem tady ve stejném čase končíval s chytáním. Ano, neuměli jsme nikdo slavíky zjistit a tak jak vyvedli, byl prostě konec. Náčiní se ukládalo. Sezóna tedy trvala jenom do července. Dá se tomu dnes uvěřit?
Jsem rád, že pokrok mne zastihl včas. Zprvu jsme nosili veliké magnetofony a moc toho s přehrávkou neuměli. A u slavíků v létě už vůbec nic.
Poslední roky to už je koncert. S technikou a zkušenostmi si to člověk opravdu vychutnává. A prověřené odškrtává místo za místem.
Taky už jezdíme za chytáním auty. Jinak by člověk působil jak onen chytač z hor od Míly Nevrlého na obrázku, jak má klícky na hřbetě až těsně pod oblohu.
Auto to uveze, dá se v něm schovat i cennosti uzamknout. Je to výhoda. K většině hnízdišť mohu přijet alespoň na parkoviště, málo je těch, kam se musí přes pole.
Dnešní vstup zakončím ještě pohledem do rákosí.
Je to k nevíře, ale už tam je zase ticho. Pár dnů tu od jara člověk není a tolik se toho změní. Jen žluvy poblázněně sletují k třešním – ptáčnicím a o něco níž i do maliní. Jak zraje ovoce, jsou z toho na větvi.
Rok ornitologa je překrásný.
Kdo má čas, chuť a umí chodit od jara do jara, musí byt šťasten. Míval jsem to tak v začátcích, když mi čas zbýval. V letech osmdesátých.
Je to vůbec možné, tak dlouho s jednou zálibou?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *