Autor: Pavel Kverek

Letošní setkání kroužkovatelů proběhne začátkem listopadu v Klatovech. Přihlásil jsem se a přihlásil jsem i referát. Bude o slavících. Rokem 2012 odstartuje 30. rok mé specializace. Ohlédnu se za výsledky.

Dnes se tu zastavil Martin B., autor precizního reflektoru v Červenohorském sedle. Sedli jsme na kafe do kovárny a „odžili“ pár příběhů. Jede taky i s manželkou, jsou to specialisté, kterých si vážím. Bude též referovat a to je záruka gurmánského zážitku. Téma veze solidní. Byl potěšen odchytem jednoleté kukačky v noci v horách, ale to nám na sedle bylo jasné hned, že ho ten datum zaujme. V noci budeme v Klatovech sedět asi dlouho.

Uvědomil jsem si, pokud je setkání kroužkovatelů třicáté, že jsme na tom s těmi desítkami málem stejně. U mě je to ale složitější. Slavíky sleduji prakticky od roku 1981, kdy přijel hnízda od Turnova ze Všeně kroužkovat skvělý kamarád Mirek M. Přijel i příští rok na nalezená hnízda a pak už přišlo jaro 1983 a první třicítka kroužků. Počítám tedy skutečné roky kroužkování, to před tím byly zahřívací chviličky. Ale hřejí ještě dnes. A jak! Tak tedy – nashledanou v Klatovech!

Cesta byla s problémy, dvojí zdržování na silnicích Česka. Před půl devátou noční telefonuji z parkoviště do sedla, zda vše platí a za chvíli už hodnotím novou Martinovu konstrukci lampy. Místo je nádherné, vzduch silný a noc opravdová, poctivá. Sítě rozloženy a praotec chytání Franta sedí uvnitř „stanice“. S Martinem – znalcem zdejší tahové problematiky – vytváří pracovní jádro zajímavého monitorovacího projektu. S nimi zde pobývá ještě Luboš a nyní já. Na druhý den se sestava mírně mění, střídá Mirek s Jirkou.

Takhle to tam vypadá ve dne (pohled do míst, odkud do sedla směřují ptáci).

A takhle už v noci pracuje reflektor.

Počasí není nejhorší pro naději, mírný jižní vítr a okolí zakouřené mlhou. Proluka mezi kopci před pozorovací boudou je pod hvězdami, ale to se třeba napraví a ptáci půjdou dolů.

Snadno se to ověřovalo, jakmile sem mlha „šplouchla“, už se v světle leskla křídla pěvců. Občas z oblohy přilétla vločka prvního sněhu a zdálo se, že blíže půlnoci tah zesílí. Sedlem šly červenky. Foťák je sice s bleskem pomalý, ale jednu jsem objektivem přeci jen zachytil.

Jestliže červenky (s podobným stylem života jako slavík) reagují takto příhodně, proč by v červenci (kdyby byla dobrá noc) to nešlo se slavíky? Pro ty, kteří nejsou zcela v obraze upřesňuji, že na slavíky je již nyní už pozdě, jsou pryč.

První odchyty a první kroužkování. Nechávám přátele, aby si úspěchu užili a jen sbírám zážitky. Mám čas sledovat jak jsou zruční, jak předvídají, jak jsou spokojení. Moje role „zálohy pro nečekané“ je dosud zbytečná.

Půlnoc zlomyslně odnáší závoj mlhy, ptáci se zvedají pod hvězdy. Slyšet jsou drozdi. Uvnitř se kroužkuje, určuje a diskutuje. Ptáci jsou poté vypouštěni na druhé straně svahu do moravské noci.

Po půlnoci se ale situace prudce mění, do sedla se tlačí mlha a přiklápí jej celé. Provokativní disk měsíce vysněně hasne, reflektor svítí příznivě rozmazaně. A vítr mírný jižní fouká pod křídla! Sílu migrace tak zřejmě zažijeme za pár chvil na vlasní oči.

V kuželu nad horskou loukou se rojí křídla pěvců. Několik větších opeřenců sedá do travin. Mezi drozdy tam byla chycena i křepelka.

Šokem pro všechny (ve vztahu k datu průtahu) byla mladá kukačka, kterou šetrně lapla kapsa sítě přímo před oknem. (Franta vlevo dole vypadá na fotce trochu jako socialistický hudebník „z Kroků“, ale co by tu takový dělal!)?

Nadešel čas, kdy bylo třeba i mé pomoci u sítí tak, aby ptáci byli začerstva odnášeni ke kroužkování a mohli brzy pokračovat v cestě. Vítanou změnou v převládajících červenkách byli rehci, střízlík, budníček, linduška, skřivan, pěnice či cvrčilka. A občas i drozdi.

Ráno po součtu bylo okroužkovaných ptáků víc, než činila výška místa od mořské hladiny!

Tahle noc byla hodně dobrá!

Od rána až po večer bylo zaprášeno sněhem. Sedlem táhly pěvušky, lindušky a pěnkavy. Někde letos zadrhly sýkory, nejsou ani slyšet. Čekáme na setmění.

Noc byla vlažná, pozornost držely červenky a občasný skřivan. Opakovaně se chytla křepelka s kroužkem z předchozí noci a tak jsem si ji konečně prohlédl. Svaloviny moc neměla a tukové zásoby tak na přelet Moravy. Proto asi z osvícené louky nikam nespěchala. Nahrávka přilákala kalouse, přilétl až na střechu boudy a civěl za hlasem. Už mne od strnulosti bolela kolena, smál jsem se pod vousy, jak ho lákal ptačí zpěv. Nakonec se odrazil tím správným směrem a já si už jen v síti dával velký pozor, aby mne nechňapl drápky. Oranžovýma očima nade mnou žasnul, odnesl jsem ho na posouzení do boudy. Nakonec jej po absolvování procedury znovu přijala tma. Byl rád.

Pak jsme se střídali v zavírání očí v boudě, protože na cestě k ránu se vyjasnilo. Poplach nastal před rozbřeskem se sněhovou futeří. Do louky ještě za tmy sedly sluky a ptáci se hnuli.

Nad lampou v ohřátém vzduchu nabírala dokonce výšku pro noc neuvěřitelná poštolka. Rozednilo se brzy a venku bylo bílo. Sítě znemožněny, ptáci odletěli, akce ukončena.

Součet vydaných kroužků byl ale excelentní! Bude to hezké ohlížení za moravským víkendem v sedle. V červenci se kolegům ozvu.

Ikdyž ne tak úplně. Měl jsem domluveno pracovní setkání na Červenohorském sedle v Jeseníku. Potřeboval jsem tam proto, abych očíhl situaci ohledně možného průtahu slavíků tímto územím. Ne, že by v místě ornitologové slavíky nechytili, já mám však v hlavě léta myšlenku, pokusit se zachytit „svícením a hraním“ čas přelomu prázdnin, kdy slavíci obecní musí být ve vzduchu nejpočetněji. A podle slov organizátorů by taková příležitost mohla vzniknout.

Termínem návštěvy byl víkend (7.-9.10.) a jak se blížil, sledoval jsem jejich web, abych byl v obraze, jak to přes kopce lítá. Podle zpráv z poslední noci – nelítalo, ale já jel především za setkáním s lidmi, ptáci jsou u mě v těchto případech mírně podřazeni. Přesto jsem počítal, bude-li to nutné, u sítí asistovat, anebo z okna jen tak koukat do noci třeba na proměny počasí. Kde to v Polabí člověk zažije!

Horské noční i denní odchyty mám absolvovány z Rýchor i sedla Tvarožníku, vím co může přijít, vím ale také, co přichází častěji. Posedávání a spíše než vybírání ze sítí, košaté diskuse. S odborníky jde ale i tak o chvíle obohacující. A takoví lidé se v horském sedle sešli. Protože „slavičí blog“ psal v poslední době hlavně pro odbornou veřejnost, nyní dám téma pro všechny. Pojďte se tam se mnou tedy vrátit, pojďme se do míst, kudy koncem léta a na podzim proletí i proskáčí karavany ptáků – tisíce nadržených párů křídel i nohou, mířících do zimovišť.

Podobně jak tomu bylo v Krkonoších i do Jeseníků vstupují na podzim opeřenci z hnízdišť v obrovském rozptylu od západu po východ. Kdyby tak člověk věděl, kde třeba červenky kolem cvrlikající, jsou vlastně doma. Kde v dubnu zpívají, kde krmí mladé, která že místa – když už musí – opouštějí. A chytači některé odpovědi už znají.

Je vzrušující stát v jednom z několika význačných bodů ptačích map a vidět, jak se ptáci chovají, jak je vše spontánní a z podkopců vyhecované.

V galerii odchytů na ČHS diskutují kolegové zajímavý případ, kdy u jednoleté červenky obecné vyfotili rýdovák s třemi vedle sebe nově vyměněnými pery, která mají již podobu per adultního šatu. Zmiňují zákeřnost tohoto úkazu pro případ, že by rýdovák byl (zřejmě po defektu) nahrazen celý. Ano, taková situace může nastat. Sám neznám od slavíků takový případ, ale stav, kdy polovina per rýdováku „dopadla“ stejně, registruji. Jde o dvouletého jarního ptáka, kde je krásně vidět zaoblené konce per adultního šatu (pravá půlka) a juvenilní pera ostřejší. Tyto jsou navíc s bílým okrajem, jako by se vyvíjela s problémy.

U juvenilů jsou rostoucí pera rýdováku poměrně zranitelná a dochází k ztrátě některých z nich docela snadno. Jsou nahrazována pery novými, která se opravdu podobají těm adultním. Růstové proužky které nesou, mohou být přítomny i u slavíků starších a klidně i v souběžných řadách za předpokladu, že rýdovák vypadl kompletně (i takové případy registruji). Nejsou tedy spolehlivým znakem. Náhradní pera však bývají velmi často nedorostlá do finální podoby souboru, ale co hlavně – spoléháme na rozhraní pelichání v křídle. To nás neoklame i kdyby skvrnky ve špici juvenilních loketních krovek nebyly čitelné.

Je dobře, že v Jeseníkách, pokud to jen trochu jde, sledují tyto věci. Je dobře, že servis z odchytů je pravidelný a i nám v údolí může o aktuálním průtahu pěvců republikou mnohé prozradit. Stačí se pak podívat doma do zahrady a jednotlivce z oněch karavan vidíme i zde.

Zajímavý úkaz v naší zahradě nabídl možnost nahlédnout do pelichání adultního budníčka menšího. Když jsem jej 21. září chytil, vypadal takto:

Je otázkou, proč se jeho výměna peří protáhla do tohoto termínu s očekávaným ukončením procesu po půli října; je otázkou, kde se v zahradě vzal, když v nejbližším okolí nehnízdí.

Zahradu vybral zřejmě kvůli kvetoucímu břečťanu, který je dlouhodobě zaplavován hmyzem všech velikostí a navíc skýtá spolehlivý úkryt špatně létajícímu pěvci.

Momentka z pelichání odkrývá zejména fakt, že budníček menší (stejně jako řada jiných) mění letky v delších odstupech oproti slavíku obecnému a v tom se zdá být zásadní rozdíl, činící slavičí pelichání tak rychlým. Zde vidíte měněnou řadu ručních letek, která nemá nápadné „schody“.

Zajímavý je i rýdovák, kde jedno z per zůstalo dosud původní. Důvodem může být taktické zachování alespoň nouzového kormidla pro vynucený únik.

Budníček je samičkou s již ukládajícími se tukovými zásobami.

Budníček byl okroužkován a díky tomu se domníváme, že je to tentýž pták, pelichající (a ozývající se) v okolí. Nezdržuje se již dlouhodobě pouze v břečťanu (přestože nabídka stále trvá), vidět je též za sousedními ploty. I zde je patrný rozdíl od pelichajícího slavíka, který (podle mých zjištění) setrvává striktně na předem pečlivě vybraném místě.

S budníčkem bude proveden pokus, kdy se jej pokusíme ještě chytit a zkontrolovat. Jen odchyt může ukázat, zda odhad ukončení procesu je správný či nikoliv.

Velmi zajímavým momentem je i zjištěný nezájem o přehrávku druhového zpěvu. Dále však, jako u slavíků, na projev vábení či varování pták reagoval krátkou odpovědí. Za hlasem však stejně jako slavíci, nešel.

Noční odchyty úspěšně běží nyní v Hrubém Jeseníku. Dříve probíhaly v Krkonoších neméně úspěšně. Zajímavé jsou z proběhlých akcí výkazy slavíků. Zajímavé tím, že jich je málo. Přesto nám cosi sdělují. Podrobnosti z Jeseníků teprve zjišťuji, ale z Krkonoš vím, že nejvíc se chytalo modráčků, pár slavíků tmavých a jen vzácně byl kroužkován slavík obecný.

Zdá se, že na posledně jmenovaného je v půli srpna (kdy většinou chytání začíná) pozdě. I letos ve výkazu z Jeseníku jednoho obecného mají, jde zřejmě o tohoročního jedince, ale převládají i tam tradičně tmaví. Ten v galerii je také jednoletý. Modráčci, přesto že jsou v prostých barvách, naznačují, že mohou patřit různým příslušnostem – konečně – české kroužkování na vzdálená hnízdiště již ukázala.

Chytání v horách by mohlo v dlouhodobějším pohledu napovědět, jak to vlastně s průtahem „rezavých“ slavíků přes naše území je. Uvědomme si obrovský potenciál slavíků tmavých výše našich hraničních hor a ptejme se současně, kudy zejména západní populace, do východní Afriky směřují. U světla se početně neukazují. Je to tím, že letí vysoko, nebo snad za jiných nocí než k odchytu optimálních (snížená viditelnost). Přivedla by je do sedla přehrávka zpěvu? Co se děje se slavíky obecnými na přeletu v horách? Projdou opravdu dříve (staří zcela určitě) či letí jinudy?

Poznatek, že slavíci obecní ve výkazech dlouhodobě schází, skrývá nepochybně rozměrné tajemství. Pomohlo by jej odhalit chytání už na přelomu prázdnin? Kdo ví.

A pro mne osobně je i záhadou, proč ptáci v sedlech „slyší“ nejvíce na protivítr. Je to opravdu tak, sám jsem to zažil. Ovšem každý kdo létá třeba na padáku, ale i někteří přední ornitologové, tomu nemohou uvěřit. Opravdu by chápali mírný „vítr do zad“. Proč to tak je?

Pojďme si tady velmi krátce ukázat, jak vypadají tohoroční jedinci slavíka tmavého (ST) a slavíka obecného (SO) v čase prvního tahu do zimovišť.

Nepůjde nám nyní o rozlišovací znaky na křídlech, zaměříme se na pohled tváří v tvář.

Porovnejte snímky a měli byste mít jasno. ST je ten samý jedinec ve dvou záběrech, SO je každý jiný pták.

Zaujme především brada a hrdlo, z boku pak příuší. Pozor však na barvu rýdovacích per (RP), ta je u podzimních SO velmi tmavá a může se tedy blížit jinak tmavším ST.

Umožňuje-li chytací místo v čase průtahu konzumaci bezinek, mladí slavíci bez výjimky budou rozhodně „modřit“.

Nejvzácnější slavík Mladoboleslavska a nepochybně i Česka se představil za hranicemi země. V zářijovém vydání Journal of Ornithology vyšla práce naší pracovní skupinky, představující první vědecky doložený zástih hybridní samice dvou příbuzných slavíků ve volné přírodě.

Studie je doložena unikátními fotografiemi jedince (dokonce pelichajícího) i zápisem genetické analýzy. Přestože se obecnější pojednání objeví za chvíli v podzimním Ptačím světě – časopise ČSO, odborný článek jsme namířili do Německa už proto, že tamní specialisté došli v bádání nad tématem křížení slavíků i možného výskytu hybridní samice ve volné přírodě nejdále.

Zmíněno je i to, že jedinec se v místě více již neobjevil, respektive nebyl zastižen.

Pojďme se tedy v tento významný den ještě vrátit na pár chvil mezi kruhová svodidla okraje „plechového města“, pojďme za příběhem hybridní samice.

Téma je to veliké a zdaleka není vyčerpáno. Úvahy a zamyšlení nad výskytem se rozkošatily, výzkum běží dál.

Zajímavý byl bezpochyby věk jedince, vyšší dvou let. Slavík tedy již v minulosti prodělal nejméně jedno kompletní pelichání, v jakém sledu i termínu, nikdo neví. I tento termín byl totiž pro aktuálně běžící proces zajímavý a jedinečný. Co však víme s jistotou, že i takovýto zřejmě neplodný a zcela jistě nehnízdící jedinec musel mít svoji unikátní migrační strategii a také vyzkoušené zimoviště. Platí-li, že hybridi mají genetické dědictví smíchané a mohou tak mít problémy na hranici přežití, hybridní slavíci samci a zcela jistě i „boleslavská“ samice tahově uspěli. Kde leží takové zimoviště, uvážíme-li, že každý z našich příbuzných rezavých slavíků (tmavý x obecný) směřuje úplně jinam? To by byl výsledek kroužkování, kdyby jej v Africe potkali.

Zajímavý byl bezpochyby i výskyt jedince. Kde se vzal v místě s pravidelným výskytem hnízdního páru slavíka obecného? Nehnízdící a časným pelicháním z hnízdění vyřazená samice přesto poutala pozornost jiného samce slavíka obecného, který dokonce i nás v čase kroužkování bedlivě pozoroval a propuštění partnera(?) zpěvem a přeletem k němu oslavil.

I jeho se podařilo později chytit, podle kroužku byl odhalen jako pelichající v místě v předchozím roce. Přestože zpěv byl „velmi tvrdý“ – jako opsaný z německých pozorování, biometrika otazník nepřinesla. Mohl to být on, kdo v průběhu jara usadil na předměstí vzácnou slavici? A kolik takových „bastardů“ okolo vlastně je? Lze je při běžném chytání slavíků přehlédnout? Odpověď znám: Zcela jistě.

Kdyby totiž stav pelichání křídel hybridní samičky byl pokročilý do fáze rostoucího hrotu křídla s chybějícím okrajem, jen těžko by byl důvod jej v ruce přibrzdit. Nezaujala by ani rozměry, narozdíl od výzkumem evidovaných hybridních samců, jejich „česká verze“ je totiž nápadně robustní. Záměrně zmiňuji „česká“, protože kolegové v Německu znají křížence – samce i jiných délek a tvaru křídla.

Pro naší ornitologii získaní hybridní samci vypadají všichni totiž „jak přes kopírák“.

O křížení zpětném tady diskutovat nebudu, tam by bylo skutečně třeba všechen chytaný materiál otestovat.

Fotky najdete v archivu a situace je zachycena i na titulu blogu.

Chystám pojednat o biotopech, pak se tedy na předměstí s foťákem vrátíme. Nasbíral jsem poctivě i jiná hnízdiště, mám dokonce už také jedno moderní v pustnoucích továrních komplexech. Pak už mi chybí pouze ona německá zátiší zarostlých hřbitovů.

Končí třetina září. Dlouho jsem nad tím přemýšlel a nakonec jsem na Studénku přeci jen ještě vyrazil. Vím, že tam slavíci nejsou, ale kontroly potřebuji. Jestli mám být za pár let rozhodný v tvrzení: „Kde by se tu slavíci v září brali“, musím tam chodit. A chytat. Je tam pěkné pochození. Spodní svažitá louka je dávno pohlcena buření, projít se skoro nedá. Začíná tam být ráj ťuhýků, pěnic, ale hlavně cvrčilek. Z třtiny jsem vyšlápl cvrčilku říční, doslova zpod nohy. Letěla, jak to umí jen cvrčilky, sametový vějíř za ní ve vzduchu plaval. Neletěla daleko, jak to umí jen ony, zmizela na dohled v bezince zaklopené svlačcem. Jak tihle ptáci doletí k jihu, to nechápu. Tady bývají zejména cvrčilky zelené, ale tohle byla říční. Viděl jsem ji dostatečně. A stejným prostředím při okraji v mrkvousích táhnou hnědokřídlé pěnice, je to pěkné pokoukání. Říkal jsem si před lety: „Tady tak zorganizovat liniový odchyt a zatáhnout ty svahy napříč celé, to by sítě po ránu třeba taky uletěly k jihu!“

Já tam chodím taky za vůněmi. Zraje tam teď ovoce, dělá mi to dobře. Když vidím ty staré odrůdy, jak si vědí rady! A nikdo nesklízí. Hrušky padají k zemi, sršni a admirálové jsou nametení od rána do večera z toho kvasu. U silnice jsem spatřil pást se obří chlupaté housenky. Už jsem tu jednu viděl posledně, ale nedocvaklo mi, že je na živné rostlině. Myslel jsem, že jde přes silnici někam se kuklit. Teď jich tu bylo deset. Musím zjistit o co jde. Takhle vypadají.

Chytil jsem zajímavou červenku. Pelichala a tak si ji porovnáme se slavíkem. Prozradím předem, že ten se liší třeba sledem loketních letek, ale i tím, že nikdy loketní krovky „neopakují“ skvrnění ve špici pera. Červenka si to nejméně při první kompletní výměně dovolí, mám to ověřeno (samozřejmě, že skvrnky mají jiný tvar i rozpětí než juvenilní).

Slavíci se liší v procesu i divokostí (razancí) výměny. Budou unikátní v pelichání, to už tuším. A co teprve ti tmaví! Stačí jim téměř jen měsíc na kompletní výměnu, to musí být síla! Přiznám se, že jsem si na slavíka tmavého na Studénce dnes tak trochu myslel, nebyl by tady poprvé. Ale bohužel, je i na ně asi už pozdě. A znovu se ptám: „Jaký že podzimní tah slavíků krajinou – a ještě k tomu v září?“ Chytil bych je, viděl bych je pomlácené pod skly či na silnici, nahrál bych je provokací. Tvrdím (až na výjimky): „Je pozdě!“ Vše se odbývá v červenci a během dvou prvních dekád srpna. Snad nějaký mlaďoch, ale ani tam toho za léta moc nemám, zářijové asi tak dva. Cenný je ten Kalendář slavičích příletů a odletů, hlavně drahý! Cenu vyhnaly právě ty stovky planých hodin stejně jako těch pět dnešních.

Teď už se ale doopravdy budeme věnovat teoretizování a začneme hned příště tahovým neklidem. Odzkoušel jsem letos pár věcí. Pak se znovu podíváme za slavíkem z Guinea Bissau, připravil jsem k němu několik postřehů a paralelu s boleslavskými. Vyšlo to zajímavě. Pak půjdeme znovu k tuku, tam je prostor na úvahy snad nekonečný.

Nakonec jsem se rozhodl, že sem pověsím pouze hodnotu „8“ z tabulky tukového skóre, upravenou podle výsledků mého výzkumu slavíků. Znázornění lze vyjevit převážně takto:

Jak už zde bylo zmíněno vícekrát stav, kdy by bylo břicho souvisle pokryté vrstvou tuku jsem dosud nezaregistroval a to dokonce ani u slavíka z 8.8.2009, který byl v mnoha ohledech unikátní, mj. i hmotností (35,5 gramu). Ani tento jedinec však stupně 9 nedosáhl, nabízí se tedy otázka, je-li takový stav u slavíků vůbec očekávatelný.

Zajímavým poznatkem je i skutečnost, že v konci pelichání existují i případy, kdy stupeň tučnosti chycených adultů nepřesahuje „4“. Uznávám, že tloustnutí může být v poslední fázi natolik spontánní, že během několika málo posledních dní se jedinec „spraví“. Zde však musím ještě vyčkat a snažit se materiálu nahromadit více.

Chytání pelichajících slavíků je vůbec „polem výrazněji neoraným“ a musím přiznat, že má směrem k badateli značnou přitažlivost. Těžko budu přecházet k etapě jiné, přestože by bylo záhodno znovu začít chytat jarní ptáky replikou zpěvu. Totiž nevýhodou „letního“ chytání je to, že po většinu procesu není možno stanovit pohlaví, dobíhající druhý věk života či dokonce hybridního jedince. A to je varující.