Autor: Pavel Kverek

Přestože novodobí objevitelé se snaží přiřadit slavíky k lejskům, nepřestanu všem bramborníčkům, rehkům, červenkám a slavíkům říkat „malí drozdi“. Stavba těla – ať už jsou genetické poznatky jakékoliv, je bližší, dle mého, drozdům. A mláďata též.

S nimi se můžeme setkat při chytání do sklopek zejména v tomto čase. V prostředí „slavičích roští“ to budou krom slavíků hlavně červenky. Rozdíly mezi nimi jsou na obrázcích dobře patrny.

Pozor ale, chytit se může také rehek zahradní, místy i rehek domácí! Dva naše druhy bramborníčků ani modráčci se v tomto slavičím biotopu nepředpokládají.

Všichni, bez výjimky, mají společné skvrnění šatu mláďat, všichni toto opeření do odletu v procesu částečného pelichání vymění za šat dospělých. V čase jejich „puberty“ je však třeba mít se s druhovým přiřazováním na pozoru.

Pátrání po „jistém“ slavíku tmavém skončilo dopoledne neúspěchem. Už se to, vzhledem k datumu, fakt nedá! V neznámém prostředí, v kopřivách po krk, v místech, kam cesta nevede!

Jel jsem si poté spravit náladu k Mnichovu Hradišti, do bažantnice. Letos jsem tam byl pouze časně z jara a jenom „poslouchat“.

V rohu křovitého lemu letité doubravy hned po příjezdu „zatloukl“ slavík. Na tak pozdní čas tedy nádherně! Rozhodl jsem se pro kombinovaný odchyt a v závěru akce se ukázalo, jak dobře jsem volil.

Jižní okraj lesa, ohraničený – vlevo meruňkovým sadem s mumifikovanou loňskou úrodou – vpravo pak prudce padající k železničnímu tahu na Turnov, má délku necelých dvěstě metrů. Na staré plácky jsem v místě rozhodil šest sklopek, v ještě patrných ulicích vypnul dvě sítě. Pak už jsem se těšil, jak užiji poledního času v prostředí, které mám zvláštně rád. A vím také proč. Odstartuje tam totiž veliký příběh slavičího trmácení, který chystám v nejbližších letech sepsat a věnovat dětem. Sám jsem totiž na takových knihách vyrostl nemaje učitele – vím, jak jsou důležité a co s dětskou duší dovedou. Kapitoly jsou dávno rozvrhnuty a název: Slavík z dubového lesa. Proto mám to místo rád.

Ze sklopky jsem v první kontrole vylovil neznámého dvouletého samečka a šel mu k autu přidělit kroužek. Po návratu v síti, nad cihlovou sutí, v zdivočelém meruňkovém háji, poskakoval druhý zpěvák, ten už kroužek – jak se dalo očekávat – měl! I on putoval na váhu a před objektiv a poté zpět do křoví. Špatně, ale přeci jen jsem jej pro všechny vyfotil (hlína za nehty je při chytání do sklopek povinným „zdaněním“ ve prospěch vzrušujícího divadla).

Už bych byl balil, měl jsem nachytáno, na hnízdění to podle situace stejně nevypadalo. Sklopky žádnou samičku nechytily. Ještě však, že jsem to neudělal! Ještě, že se při hraně lesa chytla lovící vlaštovka z hospodářova chléva, ještě, že mne zdržela! Než jsem jí okroužkoval, v druhé síti, pod dávno odkvetlou střemchou, viseli slavíci dva! Oba s kroužky a tak jsem přemýšlel, který z nich je ten před chvilkou kontrolovaný. Nevycházel jsem z úžasu – ani jeden! Kódy byly jiné!

Připomnělo se tedy moje, kdysi ustavené pravidlo, ne nepodobné zkušenostem „Cimrmanologů“:

A tady je rýdovák nejstaršího z nich, pro připomenutí některých zákonitostí (až si mnozí znalci snad položí otázku – proč vlastně staří slavíci potřebují tak skvostné peří pelichat?).

Slavík je pětiletý (v optimální kondici), do místa přesídlil od Veselé (2 km), zřejmě v třetím roce života. Tady, v bažantnici, pravděpodobně letos nehnízdil.

Krom zmíněného, velmi zachovalého peří, příznačného pro starší jedince, zaujmou jistě široké a oblé prapory, s vyzrálou strukturou a širokými středovými pery. Příčné pruhování nepřekvapuje.

A zajímavost nakonec: Žádný z kontrolovaných starých slavíků ještě nepelichal!

Slavíci už pelichají! Ještě na začátku století jsem o tomto unikátním období jejich života nevěděl téměř nic. A dodnes není mnoho těch, kdož se v problematice vyznají. Někteří němečtí kolegové například uvádějí, že mnozí slavíci prostě po vyhnízdění zmizí neznámo kam. Zkraje jsem si to myslel s nimi, dnes vím, že je tomu většinou jinak. Klíč k poznání jsem našel, teď zkouším, kolik „komnat“ lze s ním vůbec pootvírat. A jedna – tajemnější druhé!

Například datum zahájení procesu může být velmi časné. Ještě vloni jsem si myslel, že v půli června pelichající slavíci jsou ti nehnízdící – ti, kterým o nic nejde. Mýlil jsem se a tady je důkaz. Dvouletá samička, vyvádějící mladé. Pelichat musela začít už v půli měsíce!

Aby potom, na základě nově zjištěného, nebyla mnohá hnízdiště v polovině prázdnin prázdná!

Teď ještě zjistit, zda je rozdíl v nastartování procesu u ptáků s první kompletní výměnou a mezi těmi, kteří proces v předchozích letech již nejméně jednou prodělali. I na to snad přijdu.

Co mi chybí – je schopnost postihnout rychlost výměny peří, ptáci totiž nejdou chytat opakovaně. Ale to znali kolegové u slavíků tmavých v zahraničí již dávno!

V pátek zemřel ornitolog Jaroslav Klápště z Železného Brodu. Po jeho návratu do svobodného Československa jsme se stali přáteli. Ornitologickou vzdělaností převyšoval většinu kolegů, sám jsem se od něho mnohé naučil. S manželkou Josefou zajížděli chytat i k nám na Mladoboleslavsko, často se poté stavovali „na kafe“.

Jarka byl přátelský, byl šťasten když se ptáci opravdu chytali. Byl prvním (a dosud jediným), kdo na našem území odchytil cetii jižní. Úspěchů však měli u sítí se svojí ženou daleko víc. Rád navštěvoval staré známé, rád po večerech s nimi dlouze telefonoval. Zajímalo ho všechno kolem kroužkování. Když se tehdy vrátil z Austrálie, chtěl si vyzkoušet kroužkování slavíků. Vybrali jsme Kolomuty a slavíka si tam opravdu okroužkoval – jak říkal, aby měl „na druh“.

Poznal na svých cestách mnoho nadšených přátel. V ornitologii mu vadila „loktařina“ a závist. Byť měl na lidi poměrně štěstí, potkal i blbce. Na to potom nevzpomínal rád. Ti slušní mu ale vše záhy dokázali nahradit.

Jsem hrdý na to, že mi mohl tento světově uznávaný odborník před lety zahájit v mladoboleslavském muzeu moji první výstavu o slavících.

Pamatuji slavičí kroužky různé. V 80. letech jsme kroužkovali českým „hliníkem“ a u slavíků jsme sahali na provázek pro „téčka“ nebo „emka“. Šlo to oběma. Kroužky ale byly docela měkké, pletla se často devítka s nulou. Byli jsme však šťastni za každou získanou obroučku! Kroužků byl totiž trvalý nedostatek. Později jsme přešli na kroužky švédské výroby a ještě déle pak na dodávky z Polska. Průměry se mírně změnily ale slavíci, vzhledem k robustním běhákům, problémy nikdy neměli. Nejkvalitnější se jeví dlouhodobě švédská „enka“, jsou však při horní průměrové hranici použití. Menší typy – jako je kombinované „téčko“, nebo polské „esko“, lze bez obav rovněž použít, pro následné kontroly ukrývajících se slavíků dalekohledem však mají nevýhodu, že nejsou tolik vidět.

Zajel jsem za hranici kraje, k Starým Hradům, na Jičínsko. Prý slavíci na náhorní plošině nad Zeleneckou Lhotou z jara také zpívají. Už jsem je tam ale v tom tropickém „výsmahu“ včera nenašel. Hledání v čase přicházejícího léta, navíc v zcela neznámém prostředí, je značně náročné a dlouho taková činnost člověka bavit nemůže. Louky jsou vesměs nepokoseny a jeden krok v nich nebývá jistý. Jde v podstatě o jakési „klopýtání s nastraženýma ušima“. Prostředí však je to krásné, krásné „tak trochu jinak“ – spíše suchopár. Poměrně dost motýlů i zajímavé květiny. Takřka na každém kroku tu kvetou šípky, černé bezy jen místy.

Když jsem na samém konci křovitého pásu uviděl tenhle strom, začal jsem uvažovat, že se vrátím velký kus cesty k autu pro foťák. Ten úkaz měl kouzlo. Dub zmožený nemocí, jen o chvilku déle na tom slunci vítězící jmelí a pak už jenom růže šplhající, dokud je čeho se přidržet. Výjev o nemoci, oslabení, odcházení a konečném přemožení časem – tím, který se ještě docela nedávno zdál tak přívětivým. Úkaz pro malíře, básníky i signál náhodným poutníkům.

Zajímavý kraj! Všude pějí „nazelenalí“ rákosníci, na každém suchém klacku hlídkuje ťuhýk! Pěnice pokřovní i hnědokřídlé, i ta nejvzácnější – vlašská!

Fotit v tom slunci pořádně nešlo, monitorovat taky ne. Vrátím se na jaře, vyjde-li čas!

V květnu jsem psal o exhibici mistrů od Klenice, vrátili se k ní všichni čtyři!

Ještě bylo třeba prověřit pátou, poslední lokalitu. Tam by mohl být přistižen zbývající bousovský slavík – ten nejznámější. Vystupoval nedávno v rozhlase v povídce Obraz, který jsem hledal. Slavík ten svůj příběh ještě vystupňoval poté, co stará opuštěná zahrada vzala za své a on přesídlil k soutoku z železniční vlečkou. No a dnes v tom „vyhnanství“ byl znovu potvrzen!

Tak tedy město na Klenici má zpátky všech pět slavíků! Za 28 let bádání takový úkaz nepamatuji!

Tento slavík nemá známý věk, byl kdysi označen jako „starší dvou let“, ale nějaký ten pátek už mu bude! Myslím si, že mne předevčírem poznal, když jsem mu kroužkoval samičku. Choval se přesně, jako před rokem, když jsem jej přesídleného znovu objevoval. Zajímavostí bylo zjištění, že pták v čase krmení mladých už postrádal obě šesté loketní krovky. Inu – čas pootočil soukolím, Začíná už zase pelichání a slavíci zmlknou. Co jen kouzel a nekompromisní pomíjivosti má ten „slavičí rok“ Mladoboleslavska!

V první části byla sledována rýdovací pera, v druhé budeme diskutovat letky. A když letky – tak tedy ruční, ty mají v problematice určování slavíků zásadní význam. A stejně důležitou roli hrají v rozlišování hybridních jedinců.

Nejdále s oběma slavíky „došli“ zřejmě, obecně vzato, pánové: Stadie, Berger a zejména pak Joachim Becker, operující dlouhá léta v hybridní zóně u Frankfurtu nad Odrou. „Jeho křídla“ v schématu jsou až na drobné odlišnosti v způsobu poměřování 1.RL a VK velmi věrně vyjevena.

Měl-li bych dnes stanovit, co nejspolehlivějšího použít v determinaci slavíků (na co nejdříve koukám), pak je to 2. ruční letka. Je klíčová, ale …

Nelze odměřovat rozdíly vzdáleností vrcholu per paušálně, protože křídla mají prostě různé délky. Lze je vždy posuzovat v kontextu daného křídla. Hodnotit tedy daný poměr – k důležitým sousedním. Druhá vůči čtvrté – tak to je klíč pro slavíka tmavého, obecného a v kombinaci s vyhodnocením zúžení vnějšího praporu třetí či čtvrté ruční letky i pro hybridní jedince! Jistě i donekonečna připomínaná první ruční letka má velký význam, ale například u hybridních jedinců (alespoň mě známých – českých) bychom s ní nevystačili.

Ptáci jsou různí (sobě odlišní) – jako lidé. Přestože poměr letek v hrotu křídla slavíků mohou ovlivnit rozličné délky per, platit by tento znak měl. I proto, že byla zjištěna řada anomálií ve vývinu opeření, třeba samozřejmě nejprve při určování v ruce zjistit, zda jsou křídla k sobě stejné povahy. Pakliže ano, může začít „čtení z perutí“.

Nové poznatky, získané pokračujícím studiem opeření, pověsíme na tento blog také až v zimě, až nebude o čem psát. Je to další odkládané téma, ale bude tím propracované, a specializovanějším příchozím nabídne řadu poznatků z praxe. Vždyť hodnoceno již bylo tímto výzkumem nejméně půl tisíce křídel! A tam už se souvislosti přeci jen nějaké rýsují!

S přibývajícími počty odchycených slavíků přibývá i různých zajímavostí. Jednou z nich jsou náhradní řešení nečekaně uvolněných per rýdováku. Existují i odborná zamyšlení, považující úkaz za částečné pelichání ocasních per. Já se s tím ale neztotožňuji.

Na těchto – podle mne – „řešeních z nouze“ je zajímavé třeba to, že pera mnohdy nedosahují plného počtu i plné délky, jejich vývoj (jako zde na obrázku) je ukončen před dosažením původních rozměrů.

Druhou zajímavostí je pravidelný výskyt „hladových pruhů“, známých od mláďat z hnízd. U adultních jedinců však můj výzkum zaznamenal značné procento pruhovaných per též, je to dáno skutečností, že mnohé slavičí rýdováky vypadnou naráz a současně tudíž i dorůstají.

Zajímavostí nakonec je skutečnost, že vyfocený samec ještě v tento čas zpíval v nevhodném prostředí. Chytání těchto ptáků trvá dlouho a je ve vztahu k místu aktuálního pobytu nejisté (za chvíli pěvec může být zcela jinde), ale vždy se vyplatí. Tito „ztroskotanci“ (němečtí kolegové by zřejmě užili termín „břídilové“), mají pokaždé nějaký problém. Tento „náš“, zřejmě nekvalitní rýdovák. Měl i pravou 1.RL přelomenou v půli ale ta, vzhledem ke své „funkci“ v křídle, problém jistě nezpůsobila.

Posuzovaný jedinec je starší dvou let a jeho zpěv (i přes zmíněnou ubohost) velmi zajímavý.

Už zase kvetou bezinky a šípky v krajině Pojizeří a všude křičí sedmihlásci – jak ten čas letí!

Mladí slavíci jdou z hnízd, totiž už zase „bonparově“ voní hlohyně – české olivy! Tak to je čas, jenž mi dělá dobře! Pokaždé si přivoním, vždyť vůně jsou čtvrtým rozměrem přírody! Kolik je v tom krásy! Naberu sobě, kolik jen unesu!

Však jenom chviličku pokvetou ty divoké růže. A právě teď by měl přiletět Máchův slavík – posel bezbřehé lásky! Teď by se měl konečně z touhy své vyznat! V Podbezdězí rozkvétajících růží…

Kopřivy a růže – kolik je v tom symboliky! Jak lépe jen tenhle kout mezi „rájem“ a Polabím představit? Růže a kopřivy – to tedy sedí!

Slavíci však už – jak výše zmíněno – vyvádějí. Zazpívají až zase za rok. Bylo to skvělé!

„Slavičí rok“ však ještě nekončí, ještě je nad čím přemýšlet! Teď „ryšavci“ zmlknou a budou pelichat. V strhujícím tempu, vracejíc se na pár týdnů do mládí! Proč? Proto, že znovu se budou muset (jako tehdy při vyběhnutí z hnízda) spolehnout jen na silné nohy, křídla je neunesou, ani s nimi nepočítají. Vsadit na rychlé oběhnutí, přikrčení se a uvěření v to, že džungle bylin je snadno nevydá, že peří barvy suchého dubového listí je neprozradí. Taková je příprava na cestu, provázená nezřízenou konzumací hmyzu – ne bobulí, hmyzu.

Proces úplného pohnízdního pelichání adultních slavíků obecných – tak to je tedy téma! Bude tady na blogu přibývat „otrhaných“ křídel a všemožných zamyšlení nad tolik tajemnou částí slavičího života.