Už zase kvetou bezinky a šípky v krajině Pojizeří a všude křičí sedmihlásci – jak ten čas letí!
Mladí slavíci jdou z hnízd, totiž už zase „bonparově“ voní hlohyně – české olivy! Tak to je čas, jenž mi dělá dobře! Pokaždé si přivoním, vždyť vůně jsou čtvrtým rozměrem přírody! Kolik je v tom krásy! Naberu sobě, kolik jen unesu!
Však jenom chviličku pokvetou ty divoké růže. A právě teď by měl přiletět Máchův slavík – posel bezbřehé lásky! Teď by se měl konečně z touhy své vyznat! V Podbezdězí rozkvétajících růží…
Kopřivy a růže – kolik je v tom symboliky! Jak lépe jen tenhle kout mezi „rájem“ a Polabím představit? Růže a kopřivy – to tedy sedí!
Slavíci však už – jak výše zmíněno – vyvádějí. Zazpívají až zase za rok. Bylo to skvělé!
„Slavičí rok“ však ještě nekončí, ještě je nad čím přemýšlet! Teď „ryšavci“ zmlknou a budou pelichat. V strhujícím tempu, vracejíc se na pár týdnů do mládí! Proč? Proto, že znovu se budou muset (jako tehdy při vyběhnutí z hnízda) spolehnout jen na silné nohy, křídla je neunesou, ani s nimi nepočítají. Vsadit na rychlé oběhnutí, přikrčení se a uvěření v to, že džungle bylin je snadno nevydá, že peří barvy suchého dubového listí je neprozradí. Taková je příprava na cestu, provázená nezřízenou konzumací hmyzu – ne bobulí, hmyzu.
Proces úplného pohnízdního pelichání adultních slavíků obecných – tak to je tedy téma! Bude tady na blogu přibývat „otrhaných“ křídel a všemožných zamyšlení nad tolik tajemnou částí slavičího života.
Druhá část výzkumu hnízdní populace slavíka obecného na východě Mladoboleslavska právě začíná! Tužku a zápisník přátelé znovu do ruky – vyrážíme!
